Marvel’s Avengers – Superhrdinská hymna

A pak přišel den jako žádný jiný, kdy se nejmocnější hrdinové světa sjednotili proti společné hrozbě! V ten jeden zářijový den roku 1963 se zrodili Avengers, kteří dnes díky veleúspěšné filmové sérii Marvel Cinematic Universe po X-Men a Justice League převzali žezlo nejpopulárnějšího superhrdinského týmu světa. Bylo tak otázkou času, kdy se dočkáme AAA videoherní adaptace. Tohoto úkolu se nakonec ujala vývojářská studia vydavatelství Square Enix v čele se zkušenými Crystal Dynamics. Jak dopadl výsledek v podobě Marvel’s Avengers?

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Konečně jsme se dočkali! Marvel’s Avengers je tím nablýskaným masivním AAA titulem, na který každý fanoušek marvelovských komiksů čekal již od chvíle, co se Batman dočkal prvního dílu arkhamovské kvadrologie a disky PlayStation 4 prosvištěl Marvel‘s Spider-Man a v obou případech se jednalo o jedním slovem fantastické tituly. Spojení Avengers s léty osvědčeným modelem third-person komiksových akcí byla přece taková samozřejmost, že na ní nešlo co zkazit.

Stačilo přijít s poutavým soubojovým systémem, který by jako hlavní trumf v rukávu měl možnost střídat jednotlivé členy týmu s unikátním stylem hratelnosti, čerpat inspiraci pro příběh z bohaté osmdesátileté komiksové a filmové historie a to vše zaobalit do dostatečně naleštěného zevnějšku. Tím by mohl vzniknout kvalitní lineární, singleplayerový, příběhově založený titul, který by šlo placenými rozšířeními dále rozšiřovat o nové hrdiny a příběhové kampaně.

A když jsem poprvé zapnul Marvel’s Avengers, nesouc si opatrný optimismus z bety, na chvíli jsem uvěřil, že to opravdu vyšlo. Příběhová kampaň s názvem Reassemble zachycuje Avengers, dalo by se říct, na úplném dně. Avengers jsou vinou katastrofického selhání jejich helicarrieru v nemilosti, Kapitán Amerika je mrtvý, světem zmítá takzvaná nemoc nelidí a světové vlády jdou na ruku již na první pohled podezřelé organizaci A.I.M. Pořád ale existují lidé, kteří nepřestali věřit v ideály ztělesněné Avengers.

Patří mezi ně například mladé muslimské děvče Kamala Khan, ve které se po zpackaném A-Day probudily superschopnosti. Náhodou se jí však povede natrefit na soubor, který by mohl světu odhalit pravdu o pravém viníku katastrofy. K tomu však bude potřeba dát znovu dohromady rozpadlé Avengers. Jako první nachází zlomeného doktora Bannera, který sice vypadá, že zanevřel na svět, ale Kamalin neutichající optimismus a síla vůle ho pomalu přesvědčí, že vzdorovat A.I.M.u má smysl…

Ačkoliv se kampaň bude dále odehrávat přesně tak, jak byste z předcházejících řádků dokázali odhadnout, i tak se jedná o navýsost kvalitní jízdu, která by bez problémů obstála i ve filmovém zpracování. Hvězdou show je samozřejmě Kamala, se kterou se velká část fanoušků MCU prostřednictvím hry seznámí poprvé. Jen těžko si lze představit lépe zvolený point-of-view charakter.

Kamalin přerod ze superhrdinské fanynky v opravdovou superhrdinku a postupné seznamování s nám důvěrně známým týmem funguje zkrátka na jedničku. Pochvalu si však zaslouží i rovněž skvěle napsaný a zahraný zbytek týmu. Zvlášť jsem si užil Bruce Bannera v podání zkušeného dabéra Troye Bakera, který vedle Kamaly slouží jako hlavní hnací síla příběhu a představuje poněkud méně sebejistou a vnitřními konflikty více sžíranou verzi než tu filmovou.

V jádru je Marvel‘s Avengers klasickým beat‘em‘upem, který i přes poslabší první dojem s postupem po úrovních začne ukazovat svou pravou zábavnost. Hulk se po slabém začátku stane tou přírodní silou, kterou od něj všichni čekáme, Iron Man je bleskurychlý DPS stroj smrti s třemi různými herními styly, Kapitán Amerika kombinuje DPS na dálku a tankování v kontaktních soubojích, Kamala alias Ms. Marvel a božský Thor slouží k podpoře týmu a AoE vybíjení slabších nepřátel a Black Widow likviduje a omračuje své cíle z dálky, chráněná zbytkem týmu. Každý bodík investovaný do nové schopnosti je poznat, každý z Avengerů se hraje úplně jinak a ke konci působí tak, že by bez problémů utáhl vlastní hru. Souboje jsou navíc nad očekávání velmi technické a po naučení komb budete schopni žonglovat s nepřáteli ve vzduchu tak efektně, jako byste hráli Devil May Cry.

Crystal Dynamics mají ze série Tomb Raider bohaté zkušenosti s tvorbou cinematických hratelnostních sekvencí a dle očekávání své řemeslo předvedli i v Marvel’s Avengers. Každý Avenger se tak dočká na míru ušitých efektních misí, kterými hráče seznámí se svými přednostmi. Ať už jde o špiónskou infiltraci nepřátelské základny za Black Widow, sestavování provizorního Iron Man obleku v roli Tonyho Starka či průzkum zaprášeného skladiště plného trofejí Avengers v kůži Kamaly, kampaň toho za svou deseti až dvanáctihodinovou herní dobu nabízí víc než dost zajímavého. A kdyby v ten moment hra skončila, tak bych od ní odešel spokojený a s mírnou lítostí, že přece jen nebyla o něco málo delší. Jenže… ona neskončí. Ba právě naopak.

Již během kampaně začnou pozorní hráči tušit, že přece jen něco nehraje. Některé mise působí značně odfláknutějším dojmem než jiné. Hráč je neustále zaplavován lootem, který nehraje téměř žádnou roli. Stromy dovedností jednotlivých hrdinů jsou až příliš rozsáhlé na to, abyste je stihli za krátkou dobu kampaně naplnit. Ano, tušíte správně – hra vás připravuje na desítky až stovky hodin strávených v post-game režimu zvaném Avengers Initiative. Jak je totiž známo, pokud nejste výrobce konzolí, jsou lineární singleplayerové hry o délce deset až dvacet hodin přežitou záležitostí a každá hra si na sebe musí vydělat multiplayerovým režimem, ideálně s využitím mikrotransakcí. A kdybyste náhodou chtěli zavzpomínat na staré dobré časy v podobě kampaně, tak vám nezbude nic jiného než smazat svůj save. Ano, hra ani nenabízí možnost znovu odehrát kampaňové mise.

V Avengers Initiative tak příběh ustupuje do pozadí (ačkoliv zcela nemizí) a nastupuje hon za vybavením ve stylu Destiny. Mise, zde zvané válečné zóny, se skládají z poměrně velkých otevřených prostorů, v nichž jsou rozmístěny vedlejší úkoly jako skladiště chráněné jednoduchými hádankami, elitní skvadry A.I.M.u, či skryté bunkry S.H.I.E.L.D.u. Většina válečných zón v sobě také ukrývá interiérové prostory v podobě laboratoří A.I.M.u, kde na Avengers čekají úkoly jako ničení reaktorů, záchrana rukojmí či hackování serverů pomocí kontrolních bodů.

Válečné zóny jsou rozděleny do několika typů. Základním typem jsou takzvané ohrožené sektory, pevně se držící výše uvedeného scénáře. Ozvláštnění nabízí sektory padouchů, v nichž se na konci střetnete s jedním ze tří dostupných bossů. Frakční a kultovní mise pak nabízí větší porci příběhových dialogů. Ve misích skladiště se snažíte probourat do chráněných skladišť S.H.I.E.L.D.u zadáváním číselných kombinací do terminálů. Pokud se nechcete zdržovat s exteriérovými lokacemi, pro grind vám poslouží rychlé Drop Zones. Finální výzvu pak nabízí hnízda, elitní hnízda, obří hnízda a elitní hrdinská hnízda, představující pěti až čtrnáctipatrovou verzi základních sektorů. To vše je pak zasazeno do čtyř druhů prostředí, kterými jsou lesnatá krajina, pouštní krajina, zimní krajina a městská krajina.

A to vše je celé tak moc, hrozně, příšerně, NUDNÉ. Po odehrání kampaně jste viděli naprostou většinu toho, co hra nabízí a různé permutace téhož obsahu zkrátka působí zoufale repetitivně. Jednotlivé mapy se podobají jako vejce vejci. Motivace pokračovat je veskrze žádná, jelikož nabídka endgame aktivit je extrémně chudá a jedinou odměnou je růst čísla síly vybavení výš a výš. Kde v Destiny 2 na hráče čekají raidy, striky, PvP v několika režimech, patrolování několika planet s rozmanitými public eventy, sezónní události, bohatý arzenál exotických zbraní a úkolů na jejich získání a vylepšení a především tučná řádka achievementů, v The Division 2 jsou hráči až do nejvyšší úrovně zásobování neustále novými nápaditými misemi zasazenými do unikátních lokací a i endgame nabízí propracované PvP, raidy, stronghold a roguelike režim s náhodně generovanými dungeony, Marvel‘s Avengers od hráče očekávají, že bude až do zemdlení ničit generátory a mačkat žlutá tlačítka a v momentě, kdy generátorů zničí a tlačítek pomačká za jednu postavu dostatek, může se přesunout na ničení generátorů a mačkání tlačítek za druhou.

Za své snažení je hráč odměňován lootem, jehož čísla pomalu, ale jistě rostou nahoru. Každý hrdina má čtyři sloty na vybavení, plus jeden na velký artefakt a dva na malé artefakty. A stejně jako rostou čísla lootu, rostou i úrovně nepřátel. Je tedy třeba neustále sbírat lepší a lepší loot, až se dostanete na soft cap úroveň 130, kdy se kadence dropů nového vybavení značně zpomalí a na řadu tak přijde vylepšování těch nejužitečnějších předmětů. Progrese má i další vrstvu v podobě levelování reputace dvou dostupných frakcí, jejichž agenti vás zásobují denními úkoly a jejichž obchodníci vás zásobují vybavením a materiály na jeho vylepšování.

V současné podobě hry je loot jeden z hlavních důvodů, proč progrese hrou působí tak nezáživně. Loot na hráči jednak není vidět vizuálně (což je bohužel daní za hraní za známé postavy, které si Marvel nepřál, aby vypadaly jako strašáci navlečeni do haraburdí), ale nemá až do úplné endgame ani dostatečný vliv na hratelnost. Jeho efekty jsou často naprosto marginální a vylepšují statistiky postav o jednotky procent. Jedinou výjimkou jsou velké artefakty, které nabízí unikátní efekty v podobě různých buffů, ale to je zkrátka zoufale málo. Pokud se vám povede dostat až přes kýženou úroveň 130, můžete se začít setkávat i s exotickými kusy vybavení. Od toho vás však dělí desítky hodin nezáživného inkrementálního růstu, přes který se většina hráčů prostě nedostane. A jak již bylo zmíněno, všechen obsah nabírá na úrovních zároveň s vámi, což spolehlivě zabíjí jakýkoliv potenciální požitek z progrese.

Vzhledem k zdrojové látce se přímo nabízí, aby Marvel‘s Avengers umožňoval nějakou formu kooperačního multiplayeru. Ten je opravdu přítomen a umožňuje kooperaci až čtyřech hráčů online. Pokud máte trojici podobně naladěných kamarádů, tak gratuluji, jelikož jste v ideální pozici, jak si hru užít. Pokud však spoléháte na to, že kamarády doplní matchmaking, nejspíš tvrdě narazíte. Tři týdny po vydání hry je téměř nemožné najít kompletní tým a pokud se k vám připojí jeden jediný živý člověk, dá se hovořit o štěstí.

Čím to? Kromě očividného důvodu v podobě slabé hráčské základny či případných serverových problémů je problém už v samotné myšlence, jak má matchmaking fungovat. Hra nabízí jak možnost quick play, která vás připojí do první volné hry, kterou najde, tak možnost matchmakovat na libovolnou z misí. Ale jelikož misí je několik desítek a většina hráčů dá přednost hraní jedné konkrétní mise, kterou potřebují pro postup dál, před náhodnou, je hráčská základna dále fragmentována na menší skupinky. To ale není všechno, jelikož matchmaking si do cesty staví další dvě omezení – hledá pouze hry, kde nikdo nemá vybraného stejného hrdinu jako vy a hry s hráči o podobném power levelu. V principu tato omezení dávají smysl, ovšem v praxi znamenají, že si bez pořádné dávky trpělivosti online z 99% případů prostě nezahrajete.

Zbývá tedy singleplayerové hraní, které má samozřejmě kompletně odlišná úskalí. Umělá inteligence vašeho týmu je naprosto vygumovaná. Počítačem ovládaní hrdinové neprioritizují cíle, v boji jsou celkově méně efektivní a neplní úkoly, tudíž všechno hackování terminálů a ničení generátorů zůstává na vás. A nejsem si úplně jistý, zda se mi to jen nezdálo, ale měl jsem pocit, že nepřátelé v boji dávají přednost vám jako živému hráči – nejspíš proto, že díky vašemu efektivnějšímu používání schopností vás AI vyhodnotí jako větší hrozbu. Ve spojení s limitem pouhých dvou oživení na checkpoint (který je přítomný pouze v singleplayeru) a obecně nepřejícím checkpoint systémem tak není vůbec složité přijít o slušnou dávku postupu. A aby toho nebylo málo, v misích můžete natrefit na dveře ukrývající bedny s lootem, které se svou vybranou postavou nemůžete otevřít. Stejně tak ale ani nemůžete svým společníkům nařídit, aby je otevřeli za vás…

O několik odstavců výše jsem pochválil soubojový systém za jeho nečekanou komplexitu. Což je sice technicky pravda, ovšem ve spojení s designem většiny soubojů může jen zřídka vyniknout. Je například sice pěkné, že nepřátelé mají jasně telegrafované útoky, kterým lze jak uhýbat, tak je vykrývat parírováním, ovšem k čemu to je, když na vás často útočí šest až osm nepřátel najednou a nezbývá vám než zběsile utíkat? K čemu mi jsou pokročilá komba, když si povětšinou vystačím s prachsprostými základními útoky? Souboje se až příliš často zvrhnou v nepřehlednou změť částicových efektů s davem zaměnitelných robotů, kteří navíc oplývají přemrštěným objemem zdraví.

Za promarněnou příležitost považuji i nedostatečné využití marvelovského univerza. O zmíněných stereotypních prostředích jsem se již zmínil a nedokážu pochopit, že tvůrci ze všech dostupných možností vybrali les, tundru a poušť. Proč se nepodíváme do Asgardu, Wakandy, Savage Land nebo, když už se hra točí kolem Inhumans, do modré oblasti Měsíce? A proč neustále bojujeme s robotickými armádami A.I.M.u? Kde jsou třeba temní elfové, Hydra nebo mimozemští Skrullové, Chitauri či Kree? A především, proč se v postgame neustále opakují souboje s Taskmasterem a Abomination, když se přímo nabízí vyplnit prostor céčkovými záporáky jako jsou Titanium Man, Super-Adaptoid nebo Crossbones?

Na tyto otázky si odpovím sám – přece proto, aby měli Crystal Dynamics do hry co přidávat dalších několik let. Již teď víme, že v říjnu se dočkáme vydání první nové hrdinky (Kate Bishop alias druhé Hawkeye), kterou budou následovat třeba sám Clint Barton, Black Panther a ve vzdálenější budoucnosti Captain Marvel, She-Hulk nebo dokonce kontroverzní, pro PlayStation konzole exkluzivní Spider-Man. Dozajista se dočkáme i nových oblastí jako třeba zmíněné Wakandy v prvním raidu hry. Časem tedy může dojít ke zlepšení, ale v současné chvíli mohu hodnotit jen to, co ve hře skutečně je. A toho je zkrátka málo.

Je třeba věnovat trochu pozornosti i technickému stavu hry, který je jedním slovem tragický. Na základním modelu PlayStation 4 hra sice cílí na full HD rozlišení v 30 snímcích za vteřinu, ovšem po zkušenostech s pokročilejšími misemi bych to označil spíš za zbožné přání. Propady až k 20 FPS nejsou ničím neobvyklým a ještě zhoršují chaotičnost soubojů. Nesmí chybět ani klasické problémy jako dlouhá doba načítání, selhávající skripty v misích, zasekávání zvuku a animací v cutscénách, rozbitá kamera, postavy zaseknuté o neviditelné překážky a staré dobré kompletní pády hry. Nepatřím zrovna k lidem, kteří by šíleli z jednoho jediného bugu, ale věci, co jsem viděl při hraní Marvel‘s Avengers, mě přinutily minimálně pozvednout obočí a společně se všemi ostatními problémy ukazují, že hra nebyla připravená na vydání.

Aby bylo jasno, jsem si moc dobře vědom, že žánr looter shooterů je pověstný špatnými launchi. Stačí se podívat na loňský Anthem, první The Division nebo dokonce první Destiny. Je však k uzoufání pozorovat další a další hry, jak i šest let po vydání Destiny neustále opakují ty samé chyby. Marvel‘s Avengers jednou může být kvalitním evergreenovým titulem podobně jako Destiny 2 či Warframe, ale na Crystal Dynamics čeká spoustu práce. Bude potřeba přidat daleko víc unikátního a pokud možno příběhového obsahu, kompletně překopat systém lootu, uhladit souboje, vychytat bugy a optimalizaci a v rámci udržení zdravé hráčské základny přidat cross-play. Podobně jako u Anthem, ani tady malé updaty s novým obsahem podle mě nebudou stačit a bude třeba přejít k razantnějším opatřením. Jádro hry, tedy souboje, totiž dokáže být opravdu zábavné. Akorát kolem něho bude třeba vystavět nový obal.

Komentuj!