The Yakuza Remastered Collection – Pouť draka pokračuje

I když série Yakuza letos oslaví krásných patnáct let od vydání prvního dílu, na západě se zaslouženého úspěchu dočkala až s příchodem PlayStation 4 a prequelu Yakuza 0, který sérii novým hráčům představil v tom nejlepším světle. Jelikož by ale pro mnohé nové fanoušky bylo nepřijatelné pokračovat v rozjetém vlaku šestým dílem, bylo logické navázat na úspěch prequelu remaky letitého prvního a druhého dílu z PlayStation 2 v podobě Yakuza Kiwami a Yakuza Kiwami 2. Ale i tak na čtvrtém PlayStationu v příběhu Kazumy Kiryuho stále zela díra v podobě chybějícího třetího až pátého dílu. Nyní však přichází řešení v podobě The Yakuza Remastered Collection, díky které si můžete celý příběh draka z klanu Dojima prožít na jediné herní konzoli.

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Co se přesně skrývá pod názvem The Yakuza Remastered Collection? Jedná se o porty trojice her původně z PlayStation 3, konkrétně Yakuza 3 z roku 2009, Yakuza 4 z roku 2010 a Yakuza 5 z roku 2012 (pokud bereme v potaz pouze původní, japonské datum vydání). Je ale třeba zdůraznit, že honosné označení Remastered může vyvolat zbytečně velká očekávání. Po grafické stránce se oproti originálům žádná z trojice her nedočkala zásadních změn a hlavním přínosem portu tak je, že všechny hry na rozdíl od verzí pro PlayStation 3 běží v plynulých 60 FPS a full HD rozlišení. Vyšší rozlišení dokáže dělat divy a i deset let staré hry tak vypadají relativně obstojně, i když se nevyhnou slabším texturám či prkenným animacím.

Po stránce obsahu si nejvíce polepšila Yakuza 3, která na západě původně vyšla v značně osekané formě a chyběla v ní celá řada vedlejších aktivit. Ty byly do remasteru téměř bez výjimky navráceny. Všechny tři hry se také dočkaly zcela nové lokalizace, která se především v třetím díle držela nesmyslně pozměněných jmen postav z prvních dvou dílů. O novou lokalizaci se však postaral stejný tým, co se o překlad série stará od nultého dílu a působí tak daleko víc konzistentně. Změnou zásadnějšího charakteru je i recasting postavy Tanimury, jednoho z hrdinů čtvrtého dílu. Jeho původní představitel upadl po obvinění z užívání drog v nemilost a byl nahrazen zcela jiným hercem. Tady však výčet novinek končí a nezbývá nám než se pustit do zhodnocení jednotlivých her.

Yakuza 3 – Kiryuho plážové dobrodružství

Příběh Yakuza 3 nám dává nahlédnout na trochu jinou stránku draka z klanu Dojima. Kiryu se v něm totiž stává opatrovníkem sirotčince Morning Glory v prosluněné Okinawě, kde se společně se svou adoptovanou dcerkou Harukou stará o skupinku dětí. Své kriminální minulosti však neuteče a jeho klidný život, přerušovaný pouze školními a vztahovými problémy osiřelých výrostků, musí jít stranou ve prospěch konspirace zahrnující jeho bývalý klan Tojo a několikamiliardový stavební plán na rozšíření okinawského resortu.

Oproti divokému druhému dílu zvolil třetí díl podstatně klidnější tempo. Na můj vkus až příliš klidné. Úvod hry, kdy se seznamujete s Kiryuho novým domovem a každým sirotkem v sirotčinci, se velmi rozvláčně táhne dlouhé hodiny a na moment, kdy se Kiryu konečně vydá zpátky do Kamurocho řešit závažnější věci než hledání zaběhlých psů, jsem čekal jak na smilování. Od té chvíle je ale všechno v pořádku a Yakuza 3 se stane tím epickým kriminálním dramatem, plném za vlasy přitažených zvratů a macho momentů, které máme všichni tak rádi.

Co se týče hratelnosti, Yakuza 3 byla průkopnickým dílem, ve kterém se představila celá řada miniher a herních prvků, které byly dalšími díly brány jako samozřejmost. Poprvé v sérii se objevují minihry jako golf, rybaření, tak oblíbené karaoke nebo dokonce i prapůvodní verze manažera klubu. Nechybí ani prvky, které v Kiwami dílech vůbec nenajdete, jako vtipné učení nových chvatů skrz takzvané Revelations nebo honičky. Potěší i neokoukané prostředí tropického města Okinawa, které se rozlohou ani detailností sice nevyrovná starému dobrému Kamurocho, ale působí jako vítaná změna. Projevuje se ale stáří hry, jelikož většina aktivit má v dalších dílech své lepší alternativy. To platí i pro soubojový systém, který se sice značně podobá svým následníkům, ale nevyrovná se jim v pohodlnosti ani propracovanosti.

Nemá smysl chodit kolem horké kaše – ačkoliv Yakuza 3 ve své době nepochybně byla nejhezčím a hratelnostně nejlepším dílem série, dnes už ji s předchůdci z PlayStation 2 nikdo srovnávat nebude. Naprostá většina hráčů se k ní dnes dostane až po odehrání dvojice remaků, které ji i přes nesporné kvality převyšují téměř ve všem. To ale neznamená, že by se jednalo o špatnou hru, kterou byste při své pouti sérii měli přeskočit.

Yakuza 4 – Byli jsme čtyři

S každým dílem Yakuzy rostly i ambice vývojářů, ať už co se týče formy vyprávění příběhu, množství obsahu či grafického zpracování. Nejlépe je to vidět právě na čtvrtém dílu, který opustil se sérií neodmyslitelně svázaného jediného protagonistu Kiryuho a doplnil ho další trojicí hrdinů, jejichž menší příběhy se nakonec propletou v jedno velké epické finále. Poprvé se tak seznamujeme se svérázným lichvářem Akiyamou, který se během jednoho dne připlete k začínající jakuzácké válce a zkříží cesty s tajemnou femme fatale, vězněm Saejimou, pokrevním bratrem jistého jednookého maniaka, který byl před dvaceti pěti lety odsouzen za vraždu osmnácti lidí k trestu nejvyššímu a policistou Tanimurou, zároveň vyšetřujícího vraždu člena jakuzy a pátrajícího po tajemství smrti svého otce. Přidejte k této trojici starého dobrého Kiryuho a o zábavu je postaráno.

I když jsem si Kiryuho dozajista oblíbil, změna tempa příběhu v podobě střídání hrdinů mi skvěle sedla. Po poněkud rozvláčnějším startu třetího dílu začne Yakuza 4 tlačit na pilu okamžitě a díky nutnosti odvyprávět příběh každé postavy během čtyř kapitol z nasazeného tempa po celou dobu téměř nepoleví. Jedinou výtkou tak může být, že finální tah na branku se úplně nevydařil a samotný konec hry na sebe vrší jeden zbytečně komplikovaný až nesmyslný zvrat za druhým. A to, i když bereme v potaz ostatní díly série, které se v podobných excesech vyžívají. Celkový dojem ale tahá nahoru čtveřice zajímavých a sympatických protagonistů, z nichž je velmi těžké vybrat jednoho favorita.

Zlepšením oproti třetímu dílu se Yakuza 4 dočkala prakticky ve všech dalších oblastech. Obligátní čtvrť Kamurocho, ve které se hra odehrává, byla rozšířena o podzemní a nadzemní lokace. Grafické zpracování a kinematografie cutscén je již od pohledu pokročilejší. Velkého upgradu se dočkalo ovládání, fyzika a soubojový systém obecně, který je nyní daleko plynulejší. Zamrzí snad jen to, že každý ze čtveřice hrdinů má svůj vlastní bojový styl, který byl z velké části převzat a rozdělen z Kiryuho arzenálu pohybů z třetího dílu. Žádná z postav se mu tak bohužel nemůže vyrovnat. S povděkem však vítám změnu formátu sidestories. Těch je sice zhruba polovina, co v třetím díle, ale víc než dost to vynahrazují obsahem. Po převážně epizodických minipříbězích prvních třech dílů, které se často omezovaly na variace na různé pouliční krádeže a podvody, se série konečně začala posunovat k propracovanějšímu scénáři stylu Yakuza 0. I přes absenci dabingu se tak vedlejší příběhy často vyrovnávají kvalitou hlavnímu a dávají nám zajímavě nahlédnout do života a minulosti tří nových hrdinů. A opět jako v každém dílu platí, že množství miniher a vedlejších aktivit je zcela omračující. Na každého z hrdinů také čeká unikátní vedlejší aktivita, jako například trénování bojovníků do kolosea nebo policejní zásahy.

Celkově Yakuza 4 možná není nejlepším dílem série, ale těžko si představit, jak by se mohla fanouškům předchozích dílů netrefit do vkusu. V kolekci představuje kompromis mezi komorností třetího dílu a megalomanií pátého a osobně si myslím, že na této zlaté střední cestě něco je.

Yakuza 5 – Popáté v pěti

To nejlepší nakonec? Dost možná. A když už ne nejlepší, zcela určitě nejrozsáhlejší. Začněme tím, že z čtveřice hratelných postav z minulého dílu se stala pětice. Po úspěšném debutu v Yakuza 4 se vrací lichvář Akiyama a drsňák se zlatým srdcem Saejima. Představuje se nováček Shinada, bývalý hráč baseballu. Nesmí chybět ani držák Kiryu, kterého události hry zasáhnou v momentu, kdy pod falešnou identitou žije v městě Fukuoka jako nuzný taxikář. Jak mohl bývalý čtvrtý vůdce klanu Tojo padnout tak hluboko? Inu, rodičovská láska dokáže své. Aby se jeho dcera Haruka mohla dát na dráhu popové idolky, rozhodne se Kiryu v jejím zájmu opustit vše, co znal a začít znovu s čistým štítem. Poněkud překvapivě se právě Haruka stává pátou hratelnou postavou… která však své problémy řeší tancem namísto násilím.

Zápletka Yakuza 5 je epická v pravém slova smyslu. Pětici postav totiž doplňuje neuvěřitelná pětice měst, respektive jejich vybraných čtvrtí, v kterých se hra odehrává – Tokio, Ósaka, Fukuoka, Sappora a Nagoja. Všem byla navíc věnována podobná péče a nabízejí tak ohromnou porci příběhových úkolů, miniher a vedlejších aktivit. Není třeba dodávat, že se s přehledem jedná o nejmasivnější hru ze série vůbec, ve které se bez problémů dá strávit stovky hodin. Pokud by vás náhodou omrzelo sledovat poutavě napsané sidestories, můžete v roli Kiryuho převážet zákazníky v taxíku a závodit, jako Saejima přežívat nástrahy divočiny a lovit medvědy, za Shinadu zavzpomínat na svou baseballovou minulost nebo se jako Haruka postavit nástrahám showbusinessu.

Kde Yakuza 4 byla chvílemi až překotně svižná, dokáže Yakuza 5 někdy být až moc roztahaná. Jen hlavní linka vám zabere zhruba dvojnásobek hodin, co je u série obvyklé a když k tomu přidáte zmiňované vedlejší příběhové linie, které se svou délkou vyrovnají hlavním příběhovým kapitolám, sidestories a obligátní minihry (ke kterým se tentokrát nově přidává například koulovaná nebo vzdušný hokej), může se herní doba bez problémů vyšplhat ke stovce hodin. Povětšinou to nepředstavuje problém, jelikož osvědčená formule série šlape tak, jak má, ale najdou se i místa, kde jasně převážila kvantita nad kvantitou. Například Saejimovy lovící minihry začnou brzy být velmi stereotypní, na čemž nic nepřidává ani jejich toporné ovládání.

V Yakuza 5 se poprvé představil engine, se kterým jsme se mohli setkat už v Yakuza 0 a Kiwami. Rozdíl je okamžitě poznat a pátá Yakuza je suverénně nejhezčí hrou z kolekce, i když je na ní i tak poznat, že byla původně určená pro třetí PlayStation. Vyšší rozlišení a stabilní framerate hře ale bez diskuze ohromně pomáhá. Poněkud zapomenutý díl, který na západě původně vyšel pouze digitálně a až v roce 2015, kdy hernímu světu už kraloval PlayStation 4, tak dostává novou šanci zapůsobit. Je o co stát.

Podtrženo shrnuto – pokud se vám ani po třech hrách formule série Yakuza neomrzela, nesáhnete vedle ani s The Yakuza Remastered Collection. I když je na obsažených hrách trochu vidět zub času, tak hlavní důvod, proč sérii hrajeme – kvalitně napsané příběhy a charaktery, vtipné vedlejší aktivity a propracovaný beat‘em‘upový soubojový systém – zůstává na svém místě. Za šedesát euro navíc dostanete víc než solidní porci obsahu na dlouhé zimní večery. Yakuza je však tak specifická série, že pokud vás nebude bavit jeden díl, můžete rovnou vzdát všechny ostatní. The Yakuza Remastered Collection je tak mířená spíše na skalní fanoušky, kteří moc dobře vědí, do čeho jdou.

Komentuj!