Happy Game – Don’t worry, be happy

České studio Amanita Design již 18 let platí za stálicí na poli point and click adventur. Jejich trademarkový styl vyznačující se detailní, ručně kreslenou grafikou, absencí dialogů a velmi přístupnou hratelností dal za vznik řadě titulů, které svým kouzlem dokázaly nadchnout malé i dospělé a casual i hardcore hráče doma i v zahraničí. Jejich zatím poslední titul Happy Game se vydává do pro ně zatím neprozkoumaných vod hororu. A jedno je jisté – veselá hra to rozhodně není.

Recenzovaná verze: PC

Zatímco loňské Creaks pro studio znamenalo značný posun z komfortní zóny co se týče hratelnosti, Happy Game se v podstatě vrací k formátu Chuchla. Ve hře se v roli malého chlapce staneme účastníky tří děsivých nočních můr, v nichž se pokaždé snaží najít jednu ze svých ztracených hraček či mazlíčků. Ale i když celé putování je spojeno dohromady jednou dějovou linkou, můžeme si na rovinu povědět, že o příběh tu v první řadě nejde.

Podobně jako byl Chuchel sbírkou komediálních skečů o dvou pišišvorech, kteří by pro obyčejnou třešeň udělali cokoliv, je Happy Game řadou surrealistických a psychedelických scének o traumatech malého dítěte, které nám na stříbrném podnose servírují kreativitu designéra Jaromíra Plachého. Na pořadu dne tak nejsou rozjuchané radovánky, ale brutální násilí (jehož podněcovatelem jste často vy sami), tratoliště krve a především všudypřítomné smějící se tváře, jejichž úsměv však působí víc než co jiného zlověstně.

V tomto ohledu nezbývá než smeknout, protože samostatným scénkám styl rozhodně neschází a kromě úžasu a údivu ze mě často dostaly i čiré zhnusení, což byl bezesporu záměr. Ačkoliv v hlavní roli je dětský hrdina, Happy Game opravdu není hra pro děti, jelikož těm by zdejší sugestivní výjevy mohly způsobit nejspíš ještě větší rozrušení než klasičtí strašáci typu Doom či Mortal Kombat. Grafici Amanita Design jako vždy jedou na sto procent a zvrhlé noční můry z hlavy Jaromíra Plachého se jim povedlo na počítačové obrazovky obtisknout dokonale, hudební podkres od skupiny DVA zdařile pomáhá atmosféře a originalita jednotlivých situací nezná mezí.

Obsah ovšem zcela ustupuje formě a Happy Game je co do hratelnosti ještě prostší titul, než býval Chuchel. K ovládání si vystačíte s levým tlačítkem myši, se kterým můžete různými způsoby interagovat s objekty poskládanými na scéně. Obtížnost se ovšem pohybuje okolo bodu mrazu a pokud jste již nějaké adventury od Amanita Design hráli, nejspíše vás nic nepřekvapí a hrou projedete jako nůž máslem (v mém případě za necelé dvě hodiny). Řešení naprosté většiny hádanek je očividné na první pohled a složitějších by dřevorubec napočítal na prstech jedné ruky. Z předchozích titulů od Amanity bohužel dokonce chybí i minihry, které by mohly poněkud přímočarý postup kupředu alespoň trochu ozvláštnit a prodloužit.

Za sebe také bohužel musím zkonstatovat, že i když práci autorů z Amanita Design nesmírně uznávám, tak mě Happy Game nakonec nechala poměrně chladným. Už skečovité pojetí Chuchlu ve mně nevyvolávalo přílišné nadšení, ale ke komediím podobná zkratkovitá forma přece jen patří víc než k hororům. A i když některé ze scének z Happy Game jsou velmi vydařené, jako celek mi zkrátka nesedla.

Kvalitní horor v mých očích musí umět budovat napětí a pomoct nám vytvořit si k postavám na obrazovce nějaké citové pouto, abychom se s nimi sžili v nepříjemných situacích a prožívali je tak intenzivnější. Nic takového však Happy Game nenabízí. Jistý kontext pro chlapcovy noční můry sice trochu nabízí, ale je ho pramálo a je značně otevřený vaším interpretacím, do kterých se dá schovat v podstatě cokoliv si přejete. Ani o budování napětí se vzhledem k brysknímu tempu hry nedá vůbec hovořit. Scény se střídají tak rychle, že ani nestihnete pořádně zpracovat jeden vjem a hra vám již mlátí o hlavu s dalším. Chtě nechtě jsem tak postupem času vůči snahám hry mě dále šokovat a vyděsit zkrátka otupěl.

Sluší se i zmínit, že varování o fotosenzitivitě, které se v dnešní době zcela běžně objevuje před téměř každou větší hrou, je tentokrát zcela na místě. Za svůj život jsem až do Happy Game nikdy neměl problémy s blikající obrazovkou, ovšem Happy Game podobné světelné efekty využívá tak často a s takovou intenzitou, že i mně se z hry začalo dělat mírně zle. Ve svém případě jsem problém nakonec vyřešil snížením jasu monitoru, avšak pokud máte sebemenší sklony k epilepsii, uděláte nejlépe, když se Happy Game zdaleka vyhnete. Dle autorů se jedná o neoddělitelnou součást hry, takže patche, který by vám ji umožnil hrát, se s největší pravděpodobností nedočkáte.

Pokud jste smíření s tím, že v případě Happy Game nekupujete klasickou adventuru, ale spíše krátkou interaktivní surrealistickou výstavu, není o čem váhat. Nepopíratelná kreativita ale ne každému hráči vynahradí primitivní hratelnost, formát vyprávění a krátkou herní dobu.

Komentuj!