Register

A password will be e-mailed to you.

Pokud jste příznivci japonských her, byl pro vás rok 2017 nepochybně jeden z nejlepších herních roků posledních let. Žebříčky her roku zcela válcovala The Legend of Zelda: Breath of the Wild, ale zdárně ji sekundovaly neméně vydařené tituly jako NieR: Automata, Resident Evil 7: Biohazard nebo Persona 5. Ta v konkurenci open-worldových akcí a akčních RPG hrdě a nekompromisně nesla vlajku tradičních japonských tahových RPG a dokázala tak, že stále mají co říct. Podaří se však titulu prosadit i v reedici Persona 5 Royal?

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Japonské RPG sérii Megami Tensei se na západě sice nikdy nedostalo takové přízně jako třeba známější Final Fantasy, ale na domácí půdě se jí daří víc než dobře a od vydání prvního dílu na konzoli NES v roce 1987 se dočkala více než padesáti titulů, rozdělených do několika podsérií. Zdaleka nejúspěšnější odnoží série se však stala Persona, která se sérií neochvějně spjatou démonickou tématiku přenesla do prostředí střední školy. Recept na úspěch byl zaručen a i když to chvíli trvalo, kouzlům středoškolských tahových RPG jsme nakonec podlehli i my anglicky mluvící.

Svět dokáže být nespravedlivý a krutý. Nebo minimálně je o tom přesvědčený ledajaký teenager, trpící úskalími jednak ze strany své generace, ale především nechápavých rodičů či dalších figur autority. Nemluvě o korupci a bezpráví, kterou ve zprávách a ve svém okolí vídá dnes a denně. Kéž by s tím šlo něco udělat, že? Ale zatímco u většiny z nás rebelská fáze netrvá dlouho a skončí u planých řečí, protagonistům Persony 5 osud nadělil příležitost převést slova v činy. Mladistvý delikvent, jehož role se ujímáte na začátku hry, totiž objevuje Metaverse, skrytý svět lidského vědomí, kde pravda o lidech s pokřiveným vnímáním reality vychází najevo a jejich tužby nabývají fyzických podob. A když něco má fyzickou podobu, není nic jednoduššího než předmět ukrást a přinutit dotyčného s jasnou hlavou zpytovat svědomí.

Protagonista a jeho přátelé se tak po škole stávají doslovnými zloději lidských srdcí s cílem donutit zločince přiznat se dobrovolně ke svým hříchům. Novodobí Robin Hoodové Phantom Thieves se sice staví do role ochránce slabých a utlačovaných, ale s jídlem roste chuť. Zprvu dětská hra postupně nabírá na vážnosti a upoutává na sebe pozornost nejen nejbližšího okolí, ale i široké veřejnosti, tajných organizací a prastarých nadpřirozených sil. Ze všeho nejdůležitější je tak nevyčnívat z davu a v momentech klidu před bouří žít prostým životem obyčejného japonského studenta.

Pokud se sérií nemáte žádnou zkušenost a po seznámení s dějem máte problém si představit, jak se něco podobného hraje či jak to vůbec může být zábavné, nemám vám to vůbec za zlé. Nejlépe se Persona 5 a její předchůdci dají označit za mix tahového JRPG a vizuální novely, přičemž obě složky mají vesměs podobnou důležitost. S protagonistou s kódovým jménem Joker si prožijete téměř rok jeho dvojího života. A když říkám rok, myslím tím opravdu každý den.

Během dne je školou povinný Joker nucen navštěvovat akademii Shujin, poslouchat přednášky a psát testy, odpoledne a večer však přichází čas na jeho eskapády v roli vůdce hrdinných Phantom Thieves. A světě div se, i když by tato kombinace mohla u slabších autorů sloužit jako účinější sedativum než rohypnol rozpuštěný v chloroformu, obě složky Persony spolu vytváří tak přirozeně poutavý celek, že jediného spánku se vám dostane, když po desetihodinové pařbě vyčerpáním usnete u televize.

Již zmíněná realita Metaverse je složená z takzvaných kognitivních paláců, které představují pokřivenou realitu v myslích jednotlivých obětí zlodějů. Například zatímco sadistický a chlípný tělocvikář Kamoshida si svou školu představuje jako svůj hrad, kde své žáky mučidly vybízí k lepším výkonům a spoře oděné vnadné studentky se mu vrhají kolem krku, tak hamižný mafián Kaneshiro město vidí jako svou banku a jeho obyvatele jako bankovní automaty. Středem každého takového paláce je poklad, který slouží jako zdroj všeho zlého. V momentě, kdy poklad z paláce ukradnete, dotyčný prozří. Na scénu přichází Joker a jeho Phantom Thieves.

Jak už jistě tušíte, paláce v Persona 5 Royal představují alternativu klasických RPG dungeonů. A na rozdíl od předchozích dvou dílů série, kde dungeony byly náhodně generované změti chodeb, byl tentokrát každý dungeon ručně a pečlivě nadesignován. Tedy až na dějiště vedlejších úkolů zvané Mementos. Jednotlivé dungeony hlavního příběhu ale nabízí unikátní zážitek nejen co se týče tématiky, ale i hratelnosti se vším, co k takovému pořádnému dungeonu patří – tedy pořádnou porci hádanek, pokladů, překvapivě i stealth prvků a především soubojů.

Základní princip tahových soubojů je velmi intuitivní a z podobných her dobře známý. Hráčova družina i jejich protivníci zvaní Shadows mají kromě základních útoků k dispozici i kouzla několika elementů jako jsou oheň, led nebo radiace. Každý protivník je pak náchylný nebo naopak odolný vůči jinému elementu, přičemž zneužívání slabin protivníků je pro úspěch v soubojích zcela kritické. Po zasažení slabiny totiž nepřátelský Shadow omdlévá a hráč může navázat dalším útokem. Pokud se hráčově partě povede na zem srazit všechny protivníky, mohou zahájit skupinový útok, z něhož většinou žádný Shadow nevyjde živý.

Tento jednoduchý princip je však okořeněn řadou moderních vymožeností a mechanik, které ze soubojů dělají příjemně svižnou záležitost. Například jednotliví členové party si mohou v případě potřeby předávat tahy, slabiny nepřátel doplňují takzvané technické útoky a zmáčknutí tlačítka R1 dokonce přímo doporučí útok, který se ve vaší situaci nejlépe hodí. Pokud tedy máte tahové souboje spojené se zdlouhavým stereotypem, není se v případě Persona 5 Royal vůbec čeho bát.

Kromě obyčejného vymlácení protistrany lze však situaci ještě více vytěžit ve svůj prospěch a s Shadows vyjednávat. Ti jsou za svou svobodu ochotní nabídnout jak peníze, tak předměty, ale pokud jste dostatečně přesvědčiví, přidá se Shadow na vaši stranu a stává se jednou z titulních Person, oplývajících velmi kreativními designy. Jednotlivé Persony mezi sebou lze různými způsoby kombinovat a vytvářet tak nové, silnější exempláře. Dalo by se říct, že se v podstatě jedná o démonické Pokémony, pravda je však obrácená. Mechanika sbírání démonů se totiž se sérií táhne již od osmibitového prvopočátku, kdy Pikachu ještě nebyl ani náčrtkem ve skicáři.

Nejen zlodějinou je však středoškolák živ, paláce nejsou nekonečné a po zbytek hry tak přichází na řadu každodenní obyčejný život. Ten je ale samozřejmě zároveň přípravou na další cíl. Joker je hrou povzbuzován k utužování vztahů jak s jeho komplici, tak s celou řadou dalších barvitých charakterů, kteří mu různými způsoby mohou být nápomocni. Kolegové zloději se během trávení času s Jokerem samozřejmě naučí novým bojovým fintám, ale stejně tak se vyplatí trávit čas třeba s vaším opatrovníkem, který vás naučí vařit léčivé kafe a kari, s kariérním politikem, který ledacos ví o vyjednávání s Shadows nebo s vášnivým hráčem videoher, který vás může naučit řadu triků se zbraněmi.

Tady však přichází mírná “zrada” – pro lepší seznámení je často potřeba vylepšit jednu z pěti sociálních statistik. Bez pořádné dávky kuráže se zkrátka do pletek s jakuzou nepustíte a budoucí mistryně šógi si bez toho, abyste něco měli v hlavě, o vás neopře ani kolo. Není se však čeho bát – otevřené velkoměsto Tokio a jeho čtvrti jako Šibuja, Akihabara nebo Šindžuku pro váš osobní rozvoj nabízí spoustu příležitostí. Ať už se jedná o brigádničení v barech či obchodech, návštěvy parků a muzeí nebo snad gigantické burgerové výzvy, na každém kroku čeká příležitost. Vybrané lokace Tokia se svou rozlohou sice nevyrovnají Liberty City, ale v rámci hry poslouží víc než dostatečně.

Háček je však v tom, že jakožto školou povinný má Joker na podobné aktivity jen omezený čas. Okolní svět na vás navíc nečeká – různé postavy lze zastihnout jen v určité dny, limit k vykradení dalšího paláce nemilosrdně běží a občas vám vaše plány naruší nečekaná událost, které se musí věnovat veškerá pozornost. A stejně jako vám socializace pomáhá v zlodějině, získané Persony vám naopak pomáhají rychleji utužovat vztahy s charaktery patřící k stejné tarotové kartě.

A právě toto úzké propojení herních mechanik společně s mírným časovým presem dává dohromady tak příjemně návykovou záležitost. Ve světě Persony 5 je totiž neustále co dělat a co objevovat – a co je nejdůležitější, novinky jsou hráči představovány výjimečně dobře nastaveným tempem. Pokaždé, když už si připadáte, že začínáte pomalu upadat do stereotypu, hra přijde s něčím, čím do vás opět zatne své drápy. A to se jí kupodivu daří téměř po celou dobu z její více než štědré sto a více hodinové délky. Pokušení odehrát ještě jeden den je tak vždy mocné a chuť vrátit se do světa hry neustávající ani po desítkách hodin.

Svůj nepopíratelný díl na tom samozřejmě hraje poutavý příběh. I když se série nezdráhala ožehavých témat dotýkat ani v minulosti, Persona 5 laťku posouvá ještě o něco výš. Vzhledem k centrální myšlence se nedá čemu divit, ale snaha scénáristů by se velmi snadno mohla zvrhnout. Obešlo se to však bez toho, aby to působilo samoúčelně. Občas jsem si nostalgicky zasteskl nad uvolněnou atmosférou čtvrtého dílu, chtě nechtě ale nakonec musím uznat, že pětka je tématicky silnější a více se jí daří předat své pointy. Když je to potřeba, je dojemná, jindy zas napínavá, ale dokáže být i velice vtipná. A stejně jako hratelnost, i zápletka začne po poklidnějším začátku velmi brzo nabírat na obrátkách a s každým novým cílem Phantom Thieves zvyšuje sázky, až do samotného zaslouženého epického zakončení.

Neméně důležité jak hlavní příběh jsou však příběhy jednotlivých charakterů, se kterými se Joker v průběhu hry seznamuje, alias Confidantů. Ať už se jedná o Jokerovy spolužáky či další charaktery obývající Tokio, Joker zkrátka působí jako magnet na zajímavé existence, jejichž příběhy je učiněná radost sledovat. I když interakce Phantom Thieves jako skupiny nedosahují zábavnosti party mladistvých detektivů z čtvrtého dílu, o to zajímavější často jsou jako individuální postavy a svého favorita si musí najít snad každý. Největší debaty na internetu sice pravidelně vzbuzují hádky mezi tábory příznivců jednotlivých dívek, ale i pokud vás válka mezi fanoušky Makoto, Futaby, Haru a Ann nechává chladnými, i mužská část osazenstva nabízí poutavé a zajímavé příběhy.

Celou hru navíc jako překrásná mašle dohromady svazuje, do puntíku dotažený, audiovizuální styl. Zatímco trendem moderních her je vytvářet minimalistická, ale funkční a přehledná menu, návrháři z Atlusu vás zavalí divokou záplavou křivek, animací a fontů. Stejně jako rebelující Phantom Thieves, i uživatelské rozhraní hry se odmítá podřídit standardům společnosti. Kupodivu to ale skvěle funguje a na přehlednosti to ničemu neškodí. Neméně pohledná je i samotná grafická stránka, v níž vývojáři zúročili svých zkušeností z vývoje Catherine. Ačkoliv se nejedná o světovou technologickou špičku, víc než bohatě to vynahrazuje grafický styl. Zvláště co se týče designů postav, ať už co se týče hlavních hrdinů či démonických Shadows. Potěší i sporadicky, v důležitých momentech, dávkované anime cutscény. A nelze zapomenout na famózní jazzový soundtrack od Šódžiho Megury, do hry naprosto dokonale padnoucí a skvěle poslouchatelný i mimo ni.

To všechno ale bylo řečeno pro hráče, kteří se s Personou 5 setkají poprvé. To se ale nebude týkat každého. Persona 5 Royal je “pouhou” vylepšenou reedicí tři roky starého originálu, který rovněž vyšel už na PlayStation 4. Čím si tedy Royal ospravedlňuje svou plnohodnotnou cenovku? Kromě myriády menších vylepšení a balančních změn, kterých si často ani nevšimnete, se jedná především o dvě nové postavy, gymnastku Kasumi a školního psychiatra Marikuho, jejich Confidant příběhy, bonusové scény zasazené do základního příběhu a zbrusu nový post-game scénář, navazující na původní konec hry. Nechybí ani nové lokace v čele s čtvrtí Kičidžodži, nabízející nové volnočasové aktivity jako šipky a kulečník s členy party, nebo zlodějské doupě Thieves Den, které si můžete vyzdobit dle vlastního gusta a které ukrývá vlastní achievementový systém, doplňující výchozí trofeje.

Pokud se na novinky v Royal díváme čistě optikou množství, je nového obsahu víc než dost. Nenápadných změn v hratelnosti je tolik, že by bylo velice těžké se vracet a průměrný průchod hrou se oproti originálu protáhne o více než dvacet hodin. Obhájí si tak Royal svou prodejní cenu? V mých očích ano. Nové příběhové pasáže do hry padnou jak ulité a nenapadá mě jediný důvod, jak by s nimi fanoušci originálu mohli být nespokojeni. Poněkud nepříjemný je však fakt, že Persona 5 je obrovsky rozsáhlá hra, které ne každý hráč bude ochotný obětovat druhý průchod. Nový semestr by se tak skvěle vyjímal jako DLC rozšíření pro původní hru, se kterým by veteráni mohli plynule navázat na svůj první průchod a nováčci si hru rovnou zahráli v objektivně lepší verzi.

Je Persona 5 Royal tedy dokonalá hra? V žádném případě. Dokonce to ani není hra, která se zaručeně zalíbí každému. Někoho bezpochyby umoří obří délka, někdo nepřekousne samotnou přítomnost tahových soubojů, někdo zas přílišný důkaz na vizuálně románové prvky. A samozřejmě, pokud trpíte chronickou alergii na anime, dejte rovnou ruce pryč. Příběh, i přes všechnu mou chválu, nepopíratelně má svá slabší a hlušší místa, kterým se v tak dlouhé hře dá vyhnout jen těžko. Vedlejší příběhy Confidantů občas trpí repetetivností a člověka občas napadá, zda by pro příště nebylo lepší jít cestou kvality nad kvantitou. Občas pokulhává i obecně velmi kvalitní anglický překlad, který místy působí velice nepřirozeně, což jen podtrhují dabované repliky.

Výtek a prostoru pro zlepšení by se sice dalo najít dost, ale ruku na srdce – zda se jedná o hru pro vás, zjistíte velmi rychle. Pokud vás první palác nenechá chladným, už na ničem jiném nezáleží. Persona 5 Royal je jedno z nejstylovějších, nejzábavnějších a nejmasivnějších japonských RPG, se kterými jsme tuto konzolovou generaci mohli mít tu čest. Zážitek, na který se nezapomíná a se kterým se jen těžko loučí. A já jdu čekat na oznámení lokalizace Persona 5 Scramble.

Hru na recenzi poskytla společnost

Persona 5 Royal - Korunovaný král žánru
Persona 5 Royal je jedno z nejstylovějších, nejzábavnějších a nejmasivnějších japonských RPG, se kterými jsme tuto konzolovou generaci mohli mít tu čest. Zážitek, na který se nezapomíná a se kterým se jen těžko loučí.
Pozitíva
  • Neuvěřitelně chytlavé spojení RPG a vizuální novely
  • Poutavý příběh a zajímavé postavy
  • Famózní audiovizuální styl
Negatíva
  • Pro hraní nového obsahu je nutnost odehrát celou původní hru
99%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (1 Hlas)
100%

Komentuj!

komentárov