Zaregistrovať sa

Heslo vám bude zaslané na vás.

Nostalgie je mocná čarodějka. V poslední době zvlášť u hráčů. Ať už jsme vyrostli v osmdesátých či devadesátých letech nebo na začátku 21. století, každý rádi vzpomínáme na hry našeho mládí. Na dobu, kdy hry měly tu jiskru a duši, kterou se snažíme dodnes více či méně úspěšně nalézt. Nebo aspoň takové jsou vzpomínky, které přechováváme v naší hlavě. Realita bývá často značně jiná. Proto je často lepší nekonfrontovat je s realitou a namísto toho si zahrát nějaký z bohaté řady retro titulů. Jednou z takovýchto nostalgických vzpomínek je právě dnes recenzovaný titul 198X od švédských Hi-Bit Studios, který v sobě retro titulů skrývá rovnou pět.

Recenzovaná verze: PC

Píše se rok 198X. Hlavní hrdina, středoškolák v červené mikině neurčitého věku a neznámého jména, je typickým vyvrhelem společnosti. Ve škole mu to moc nejde, doma mu už nikdo nerozumí a ve volném čase se bezcílně potuluje městem. Jednoho dne však v temné uličce najde nový smysl života, kterým není nic jiného, než arkádová herna, plná všemožných automatů. A čím dál více v ní náš hrdina tráví času, tím více se mu začínají smývat hranice mezi fikcí a realitou. Nedá se čemu divit – kde jinde se můžete vmžiku oka a téměř bez práce stát vesmírným pilotem, smrtícím nindžou či automobilovým závodníkem?

Odpověď je nasnadě – jen v 198X. V kůži teenagerského hrdiny na vás čeká celkem pět miniher, inspirovaných klasikami z osmdesátých let. Beat’em‘up Beating Heart dá zavzpomínat na sidescrollové mlátičky ve stylu Final Fight a Streets of Rage. Žádná složitá komba, jen dva typy úderů a davy nepřátel. Sci-fi shoot’em‘up Out of the Void jako by z oka vypadl R-Type nebo Gradius. Závodní arkáda The Runaway je zase jasnou parafrází na Out Run. Nejkomplexnější minihra z celé nabídky, autorunner plošinovka Shadowplay s nindžou v hlavní roli, nekopíruje žádnou konkrétní plošinovku z 80. let, ale podobnost se sérii Strider nezapře. Řadu poněkud ruší jen finální kousek z pětice, dungeon RPG Kill Screen, zasazené do prostředí kolabujícího virtuálního světa, ke kterému lze vzor přiřadit jen těžko. Za nejbližšího příbuzného by se dal označit nejspíše dungeon Phantasy Star ze Sega Master System.

Ač jsou minihry velmi krátké, rozhodně se nedají označit za odfláknuté. Hrají se velmi příjemně, pohodlně se ovládají a většina z nich by v případě rozšíření o další úrovně a obsah bez problémů uspěla i v podobě samostatných her. To platí zvláště v případě Shadowplay, která má překvapivě propracované mechaniky a chvílemi i dokáže slušně potrápit hráčské reflexy. Mým celkovým favoritem je nejspíše Out of the Void, který nabízí vše, co by v pořádném shmupu nemělo chybět – početné vlny nepřátel, množství upgradů a epický finální bossfight.

Beating Heart mi i přes svou krátkost gameplayem rovněž sedlo více než ledajaký beat’em‘up, kterým se inspirovalo. Už méně jsem byl nadšený z The Runaway, který sice nabízí slušnou atmosféru, ale hratelnostně se až moc inspiruje v původním Out Runu, který nikdy nepatřil mezi mé nejoblíbenější arkádové hry. Pokud to však u vás platí obráceně, budete nejspíše spokojeni. Celkově nejslabší minihrou, i když ne špatnou, je z mého pohledu finální Kill Screen, který nepůsobí příliš domyšleně a až na prosté souboje ve stylu kámen-nůžky-papír nic dalšího nenabízí.

Minihry se sice věrně inspirují ve vzorech z 80. let, ale jeden podstatný prvek přece jen vynechávají. Hádáte správně, že mluvím o obtížnosti. To je však ze strany autorů zcela záměrné, jelikož minihry mají primárně sloužit ne jako výzva, ale pro prohloubení příběhu, který ve hře hraje prim. Každá z nich slouží jako metafora na určitou událost v hrdinově životě, který je primárně vyprávěn klasicky pomocí cutscén. A i přesto, že hlavní hrdina toho o sobě vlastně moc nenamluví a vzato kolem a kolem, příběh je trochu klišé, není těžké se do hrdinovy kůže vcítit a vsáknout hutnou a nostalgickou atmosféru let dávno minulých, kdy hry byly zkrátka něco magického.

Co však zdárně spojuje všechny herní prvky dohromady? Stoprocentně báječný audiovizuál. Pixelartoví umělci z Hi-Bit Studios si pečlivě vyhráli s každým momentem, ať už miniherním nebo cutscénovým, a výsledek v pohybu bere dech. Ještě lepší však je soundtrack v synthwave stylu, na kterém se podílel i legendární skladatel Júzó Koširo, stojící za hudbou pro desítky titulů na konzole Sega v čele se Streets of Rage. Ten se dá označit jen slovem „fantastický“ a neskutečným způsobem dokresluje atmosféru.

Až sem padala samá chvála a ti netrpělivější z vás, kteří sjeli k boxu s verdiktem a hodnocení, se nejspíše ptají, proč dole svítí smíšené hodnocení. Důvod je bohužel prostý – týká se způsobu, kterým se tvůrci 198X rozhodli hru vydávat. Kickstarterová kampaň i předchozí marketing slibovaly kompletní hru, avšak týden před vydáním byla karta hry na Steamu rozšířena o vysvětlivku, že herní doba se bude pohybovat kolem dvou hodin a hra bude pouze první částí epizodické série. To, co nám přistálo na harddiscích, je tedy očividně jen intro do něčeho většího, sotva rozvádějící příběh a končící masivním cliffhangerem. I ty dvě hodiny se reálně blíží spíše pouhé hodině, která navíc až na pár achievementů nenabízí žádnou znovuhratelnost.

Osobně nejsem příznivcem epizodických her, a nedávný krach studia Telltale Games bohužel nasvědčuje tomu, že nejsem jediný. Nedá se však čemu divit na rozdíl od televizních seriálů u herních epizodických sérií často není žádná jistota, že se zbývajících dílů vůbec dočkáme a když už, tak zda se jich dočkáme včas. Stačí se podívat na příklad epizodické katastrofy v podobě epizod k Half-Life 2, nezávislou adventuru Kentucky Route Zero, která po šesti letech od vydání prvního dílu stále není kompletní nebo slibnou detektivku Blues and Bullets, jejíž autoři po druhé epizodě pětidílné série zabalili krám. Negativních příkladů by se našlo nespočet, naopak pozitivních pomálu.

Jak Hi-Bit Studios sami přiznávají na Steamu, ještě nejsou připravení podělit se s námi o konkrétní plány na to, v jaké podobě bude 198X pokračovat a závisí to do značné míry na úspěchu první epizody. I přes její nesporné kvality tak reálně hrozí, že se připojí k řadě zmíněných epizodických pohrobků. Proto, i když mi to trhá srdce, s čistým svědomím nemohu bezvýhradně doporučit, abyste si 198X běželi zahrát. Stojí dle mého názoru za autory požadovaných 9,99€? Ano, nepochybně. Ale nepopírám, že to je proto, že se mi svým gameplayem, příběhem i audiovizuálem téměř dokonale trefila do vkusu. Pokud na vás recenze působila dojmem, že vám by se mohla líbit podobně a nebude vám vadit, že byste se nemuseli dočkat pokračování, uvažujte o tom, že byste autory podpořili. Těm opatrnějším z vás nezbývá než čekat, jak celý projekt nakonec dopadne.

Hru na recenzi poskytla společnost

198X – Synthwave nostalgie
198X dodalo, co v traileru slíbilo - skvěle vypadající a znějící vzpomínku na herní 80. léta. Pokud jste se však v minulosti spálili o epizodické hry, přistupujte opatrně.
Pozitíva
  • Pětice zábavných miniher
  • Famózní audiovizuál
  • Nostalgická atmosféra 80. let
Negatíva
  • Pouze první část epizodické série s nejistým osudem
  • Krátká hrací doba
70%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (0 Hlas)
0%

Komentuj!

komentárov