Register

A password will be e-mailed to you.

V nejlepším se má přestat. Tohoto osvědčeného rčení se drželo i japonské studio FromSoftware, které po vydání třetího dílu své oblíbené série Dark Souls k nevoli svých fanoušků oznámilo, že nadále nebudou pokračovat v rozšiřování série a třetí díl tak bude po dohlednou dobu posledním. Nebylo se ale čeho bát, jelikož už tou dobou byl v přípravě dnes recenzovaný titul Sekiro: Shadows Die Twice. Ten sice na všechno jde trochu jinak než Dark Souls a Bloodborne, ale vychází z podobných konceptů a taktéž nabízí temný fantasy svět, RPG prvky a především brutální obtížnost.

Recenzovaná verze: PC

Stejně jako mnoho dalších hráčů, i já jsem v minulých letech propadl kouzlu série Dark Souls. V roce 2012, kdy herní scéně stále vládl Xbox 360 a horda zaměnitelných realistických válečných FPS/TPS, zapůsobil port prvního dílu Dark Souls na PC neskutečně svěží vítr. Asi příliš nemá smysl vysvětlovat dopodrobna proč, jelikož dnes už Dark Souls každý dobře zná. Pro mě to ve zkratce byla hutná atmosféra, důmyslný level design, neotřele vyprávěný příběh a nečekaně vysoká obtížnost. Chvíli trvalo, než jsem se do hry ponořil, ale nakonec se pro mě i přes jistou nedodělanost druhé poloviny hry jednalo o jeden z nejlepších zážitků mé hráčské kariéry.

Raketový úspěch Dark Souls samozřejmě dal za vznik hromadě napodobitelů (jako dvojice Lords of the Fallen a The Surge od německých DECK13 nebo samurajský Nioh), ale i pokračováním z vlastní dílny. A ačkoliv mám druhý i třetí díl Dark Souls pořád v oblibě, čím dál více se mi během jejich hraní začal vytrácet ten pocit, že hraji něco výjimečného. Přestal jsem se bát obtížnosti, nové bossfighty se stávaly rutinou a dříve tak tajemný temný svět se proměnil v důvěrně známé prostředí.

Podobně jako PlayStation 4 exkluzivita Bloodborne, i akční adventura Sekiro: Shadows Die Twice vzala základem formuli série Souls, ale rozhodla se ji trochu okořenit. Samozřejmostí je nové příběhové zasazení, ale oproti Dark Souls nalezneme menší důraz na RPG prvky, zakomponování stealthu a plynulejší soubojový systém. Jako veterán Dark Souls trilogie jsem hru sice vyhlížel, ale neočekával, že by mě Sekiro ještě měl čím překvapit a zkazky novinářů, co si vyzkoušeli preview verzi, o tom, že se jedná o ještě obtížnější hru, jsem přešel mávnutím ruky. Sekiro: Shadows Die Twice mě ale velmi rychle dokázal přesvědčit, že FromSoftware pořád má co říct.

Píše se konec 16. století a éry japonské historie zvané Sengoku. Samuraj Isshin Ashina vyhrál krvavou občanskou válku a ovládl zemi Ashina. Jednou z obětí byli nejspíš i rodiče tehdy ještě bezejmenného Sekira, kterého se na bojišti ujal šinobi alias nindža Owl, dal mu jméno Wolf a vychoval z něho svého následníka.

O dvacet let později je klan Ashina na pokraji rozkladu, jelikož Isshin onemocněl a jeho absence ve vedení se rozhodli využít nepřátelé klanu. Wolf se ocitl ve službách mladého lorda Kura, nositele dračí krve, propůjčující nesmrtelnost. Ten však upoutal pozornost Isshinova vnuka, Genichira Ashiny, jenž s Kurovou pomocí hodlá vybudovat nesmrtelnou armádu. Při duelu s Wolfem připravuje svého soka o paži, čímž se Wolf konečně stává Sekirem, titulním jednorukým vlkem…

Už prvních deset minut Sekiro: Shadows Die Twice dává napovědět, že tentokrát příběh bude hrát poněkud větší roli, než v předchozích hrách studia FromSoftware. Scénáristi na to jdou podstatně přímočařeji a nenechávají takovou část příběhového pozadí hry vstříc hráčově interpretaci. Hráčova postava má předdefinovanou osobnost a osobnější motivaci a aktivně se zapojuje do dialogů. Zda to považujete za klad či ne, nechám na vás, ale osobně mi nový přístup FromSoftware sedl přeci jen o něco více.

Co si ale budeme vykládat, příběh není to, oč tu v první řadě běží. Jednoruký vlk se pod vedením hráče vydává za pomstou do země Ashina. V cestě za Genichirem a lordem Kurem mu budou stát nejen protivníci z řad banditů, samurajů a nindžů, ale vzácněji dojde i na fantastická a mýtická stvoření. Na rozdíl od nemotorných rytířů navlečených do evropských plátových zbrojí je Sekiro o poznání nenápadnější bijec, nemusí tedy za každou cenu volit cestu přímé konfrontace. Ve většině oblastí hry je zcela legitimní taktikou stealth přístup – plížení se v keřích či na střechách budov, odlákávání stráží a jejich tichá likvidace zezadu. To je zpracováno zhruba tak, jak byste čekali – funkčně, ale prostě. Druhý příchod Splinter Cellu se nekoná, ale nejedná se o nijak frustrující součást hry.

Někdy ale není naplat a přeci jen dojde na jádro hry, férový boj. Soubojový systém se na první pohled podobá důvěrně známému systému z Dark Souls, po bližším ohledání ale Souls veteráni zažijí nepříjemný šok. První změnou, kterou nejspíše již z propagačních materiálů zaznamenal každý, je kompletní absence magie a zbraní na dálku vůbec. Nejen to, chybí dokonce i štíty a kromě Sekirovy katany nejsou k dispozici žádné další chladné zbraně. Variabilitu arzenálu namísto toho suplují prostetické náhražky Sekirovy levé paže, mezi kterými lze nalézt například vrhač šurikenů, vystřelovací sekeru či plamenomet. Nejedná se však o plnohodnotné zbraně, ale spíše o nástroje se specifickým využitím v boji proti konkrétním typům nepřátel. K celkovému úspěchu je tedy především nutné naučit se ovládat základní katanu.

To však, jak už nejspíš tušíte, není nic jednoduchého. Pokud jste byli z Dark Souls zvyklí před každým problémem uhýbat kotoulem, již v prvním souboji tvrdě narazíte. Úhyb je zde daleko méně efektivní a hra po vás vyžaduje, abyste se naučili blokovat. Najdou se však i útoky, zvýrazněné červeným kandži znakem, které vykrýt nejdou a musíte před nimi uskočit či uhnout. Klasický blok absorbuje poškození, ale když protivníkův výpad vykryjete ve správný čas, připravíte ho o kus takzvané posture, ukazatele znázorňujícího jeho soustředění. A jelikož protivníci se velmi dovedně brání, dostat se jim na tělo a ubrat jim zdraví není nic jednoduchého, cílem většiny soubojů není protivníka pomalu upižlat, ale spíše ho vyčerpat a zasadit mu rozhodující ránu.

Souboje tak daleko víc než předtím působí jako opravdové střety dvou samurajů. Připočtěte fakt, že ani Sekiro, ani jeho řadoví protivníci nejsou nijak odolní supermani, ale ze světa je sprovodí pár rán a dostáváte pořádně napínavou jízdu, při níž ocel řinčí o ocel a adrenalin s potem a krví tečou proudem. Nejen, že souboje vypadají nesmírně efektně, ale navíc se ještě naprosto krásně pohodlně ovládají. Vyvolat efektní tanec smrti není nic složitého.

Čímž nechci tvrdit, že hra je jednoduchá. Naopak, především v soubojích s bossy, kterých je včetně často nepovinných minibossů několik desítek, váš ode smrti často dělí pouhé jedno špatné rozhodnutí. Většina bossů oplývá solidní porcí životů a souboje se tak mohou protáhnout až na několik minut. Taktéž nečekejte, že se něco zlomí a bossové začnou být jednodušší a jednodušší – nebudou, obtížnostní křivka naopak po celou dobu hraní strmě roste, až vyvrcholí u samotného ultratěžkého posledního bosse.

I mimo něj se najdou souboje, u kterých budete tvůrce zaručeně proklínat, ale o to sladčeji pak chutná těžce vydobyté vítězství. Nemůžu ale nic vyčítat hráčům, kteří usoudí, že na Sekiro: Shadows Die Twice už zkrátka nemají trpělivost. Zatímco série Dark Souls nabízela možnost přivolat si na pomoc další hráče v co-opu, nic takového v Sekiro nenajdete a každý bossfight si budete muset poctivě oddřít sami. Obavy, že západní vydavatelství Activision donutí FromSoftware hru zpřístupnit masám, se rozhodně nepotvrdily.

Aby střetnutí působila aspoň trochu fér, na síle nerostou jen vaši sokové, ale i samotný Sekiro. Tvůrci se sice rozhodli opustit klasický RPG systém, dovolující vám dle libosti grindovat a vylepšovat vámi vybrané statistiky, i tak ale nezůstanete odkázáni na Sekirovu počáteční výdrž. Kromě sbírání nových prostetických nástrojů do vaší kolekce,  jejich postupného vylepšování a nalézání dalších podpůrných předmětů, jako léčivých tabletek či buffujících cukrátek, získává Sekiro odměnou za zabíjení minibossů modlitební korálky, které lze po nasbírání čtyřech proměnit ve zvětšení ukazatele zdraví. Hlavní bossové vás naopak odmění vzpomínkou, která zvýší poškození vašich zbraní. I přes přítomnost stealthu je tak hráč neustále motivován důsledně prozkoumávat své okolí a nevynechat byť jen jednotlivého bosse.

Za zabíjení nepřátel získáváte zkušenostní body, kterými lze odemknout nové schopnosti. Těmi mohou být různá pasivní vylepšení, jako regenerace životů za zabíjení nepřátel, či nové pohyby do Sekirova arzenálu. Veteráni Souls her ovšem už tuší, že se v tom skrývá malý háček, a mají pravdu. Po smrti Sekiro přijde o polovinu aktuálně nasbíraných zkušeností a peněz. “Pouze” polovinu proto, že narozdíl od Souls nedostanete možnost vrátit se ke své mrtvole a peníze z ní zachránit, ale jsou ztraceny navždy. To je však zmírněno faktem, že jak už říká podtitul hry, stíny umírají dvakrát.

Po první smrti dostanete šanci okamžitě ožít a využít toho k útěku, překvapení nepřátel či zkrátka jako druhý pokus na poražení obtížného protivníka. Pokud selžete i podruhé, ve většina případů to znamená definitivní konec a návrat k poslednímu navštívenému checkpointu. Umírání je ještě navíc znepříjemněno mechanikou zvanou Dragonrot. Sekirovo znovuzrození si vybírá daň na ve světě přítomných přátelských postavách, které časem přichází o životní sílu a se Sekirem přestávají komunikovat. Tato nemoc lze několikrát za hru vyléčit, pokud ale nejste od přírody nadaní Bohem mistři šermu, budete se nejspíše pohybovat depresivní krajinou plnou kašlajících NPC.

Země Ashina, fantaskní verze feudálního Japonska vycházející z existujících reálií, není příliš lákavým městem k životu, ale po herní stránce má leccos do sebe. Nedosahuje sice velikášství Dark Souls 2 či umělecké hodnoty Bloodborne, ale přesto se jedná o svět, který je učiněná radost prozkoumávat. Zvláště je třeba ocenit rozšířený důraz na vertikalitu, jelikož Sekiro se se svým vystřelovacím hákem dokáže přitahovat k větvím stromům či střechám budov a tvůrci toho při návrhu úrovní řádně využili. Postupem hrou se Sekiro naučí i potápět, čímž se hráči otvírá další řada tajemství a ukrytých pokladů. Celkově je hra po prvních pár hodinách překvapivě otevřená a nechá vás prozkoumávat lokace v téměř jakémkoliv pořadí. Pozorní hráči budou odměněni jednak předměty do inventáře, ale i informacemi, pomáhajícími v postupu hrou, jako například jaká je slabina blížícího se bosse nebo snad i nápověda k získání lepšího konce.

Snažím se vymyslet, co mi na Sekiro: Shadows Die Twice vlastně vadilo, protože doteď jsem nešetřil pozitivy. Jedna věc by se přece jen našla. Asi největší pihou na kráse Sekiro: Shadows Die Twice je kamera, která je leckdy nebezpečnějším nepřítelem než samotní bossové. U mrštnějších bossů zkrátka nestíhá sledovat akci, s oblibou uvolňuje lock-on a souboje ve více klaustrofobických prostředích pro ni představují neřešitelný problém. Není jich sice moc, ale představují zdaleka nejvíce frustrující pasáže jinak férové hry.

Kromě nespolupracující kamery k technickému stavu počítačové verze nemám příliš výtek. Graficky sice hra nepatří k technologické špičce, ale dokáže vykouzlit pohledné scenérie a dokáže se na maximální detaily a 60 FPS svižně hýbat i na slabších konfiguracích. Zásadní bugy se nevyskytly absolutně žádné, menší fyzikální glitche se dají přejít s úsměvem a do Windows hra nespadla ani jednou. Ovládání na klávesnici je také překvapivě pohodlné a i když je samozřejmě preferovaný gamepad, klávesnice s myší je důstojnou alternativou. Asi největším záporem je tak absence podpory ultrawide rozlišení a omezení frameratu na zmíněných 60 FPS, obě závady ale již nyní opravují neoficiální mody.

Sečteno podtrženo je Sekiro: Shadows Die Twice hrou, kterou budete buďto milovat nebo nenávidět. Osobně mi zcela přišla po chuti a třicetihodinové putování s jednorukým vlkem jsem si do sytosti užil tak, že jsem se od něj měl problém odtrhnout a jít se vyspat, ale pro část hráčstva se obtížnost hry stane nepřekonatelnou překážkou. Četl jsem až příliš naštvaných komentářů od hráčů, co u toho či onoho bosse strávili sedm hodin či padesátkrát umřeli a hru za plnou cenu nakonec byli nucení uložit k ledu. Je na místě až filozofická otázka, zda by každý hráč měl mít právo dohrát hru, kterou si koupí a vývojáři by mu to měli umožnit s pomocí obtížnostních režimů či asistenčních nastavení. Hidetaka Mijazaki však hovoří jasně – snažte se.

Hru na recenzi poskytla společnost

Sekiro: Shadows Die Twice – Ve stínu temných duší
FromSoftware to znovu dokázali. Sekiro: Shadows Die Twice je čistý adrenalin a jeden z horkých kandidátů na hru roku.
Pozitíva
  • Nesmlouvavá obtížnost
  • Napínavý soubojový systém
  • Propracovaný level design
Negatíva
  • Nesmlouvavá obtížnost
  • Místy těžkopádná kamera
95%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (4 Hlasy)
94%

Komentuj!