Battletoads – Souboj retra a moderny

Retro mánie nezná mezí a následovníků, ať už duchovních či oficiálních, se v poslední době dočkalo či dočká řada her, kterým byste status klasiky zrovna nepřiřkli. To však neznamená, že takové hry nemůžou příjemně překvapit. Jak se povedl návrat plošinovky zkřížené s beat’em‘upem jménem Battletoads?

Recenzovaná verze: PC

Rash, Zitz a Pimple se vra… počkat, říkáte snad, že o Battletoads dnes slyšíte poprvé? Zcela upřímně, v našich luzích a hájích se nedá čemu divit. Battletoads v roce 1991 vznikli jako britská odpověď na tehdejší fenomén Teenage Mutant Ninja Turtles, která ovšem namísto čtveřice nindžů s krunýřem nabízela trojici žabích bojovníků… pojmenovaných podle kožních nemocí. Jako jistá záruka kvality však sloužilo dnes všeobecně známé jméno studia Rare, které v pozdějších letech dalo za vznik takovým klasikám, jako Goldeneye 007, Donkey Kong Country nebo Banjo-Kazooie.

První dobrodružství Vyrážky, Uhra a Pupínka vyšlo jako plošinovka říznutá beat‘em‘upem a arkádou na konzoli NES a do historie vešlo především jako jedna z vůbec nejtěžších her, se kterými jste na ní mohli mít čest. A to se prosím jedná o konzoli, která byla obtížnými hrami jako Contra či Ninja Gaiden proslulá. I přes náročnou hratelnost slavili první Battletoads slušný úspěch, který zaručil vznik mnoha portů a několika pokračování. Sláva série však postupně upadala a na dlouhou dobu posledním dílem se stala Battletoads Arcade z roku 1994. Battletoads tak přežívali pouze jako vzpomínka nostalgiků a ironické meme, kterým američtí teenageři provokovali zaměstnance obchodů GameStop. Zázraky se však bezpochyby dějí a i Battletoads tak v podání DLaLa Studios a Rare dostali šanci ukázat, že v prostředí moderního herního průmyslu mají co nabídnout.

Takže ještě jednou: Rash, Zitz a Pimple se vrací a tentokrát na ně čeká zatím největší výzva – krize středního věku! Jelikož se ukázalo, že partička žabích bojovníků nevědomky strávila posledních dvacet šest let ve virtuální realitě, jejich sláva dávno opadla a musí si najít jiná zaměstnání. Rash se s tím však není ochoten smířit a podaří se mu najít úkryt jejich staré nemesis Dark Queen, jejíž porážka by pro skupinu mohla být vstupenkou k slávě. Po setkání s královnou však zjišťují, že stejně jako oni strávila posledních dvacet šest v zajetí. Nabízí se však alternativa – pomstít se mimozemské rase Topianů, která Battletoads i královnu uvěznila…

Když jsem Battletoads poprvé zapnul, čekal jsem, že můj úkol bude jednoduchý. Z marketingové kampaně se zdálo, že mám co do činění s beat‘em‘upem a těšil jsem se tak, že těžištěm mé kritiky bude srovnání s nedávnými Streets of Rage 4, rovněž revivalem skoro třicet let staré konzolové beat‘em‘up klasiky. Jak už to tak ale bývá, nic není tak jednoduché, jak si zprvu představujeme.

Podobně jako původní hra z NES, jsou i moderní Battletoads multižánrovou směsicí, která sice bere jako základ beat‘em‘up souboje a platformingové pasáže, ale prokládá je řadou originálních nápadů a meziher. Z původní hry můžeme zmínit například legendárně obtížný průlet turbo tunelem na skůtrech nebo slaňování do propasti. A je zcela jasné, že na tuto tradici chtěli tvůrci navázat i s moderní inkarnací žabích bojovníků.

Mezi Battletoads z roku 1991 a 2020 je však jeden zásadní rozdíl. Jelikož v roce 1991 bývaly hry podstatně méně komplexní, všechny pasáže původních Battletoads se dokázaly hrdě postavit svým žánrovým konkurentům. Beat‘em‘upové úrovně bez problémů snesly srovnání s Double Dragon, plošinovkové zas například se sérií Mega Man. Jenže doba se změnila a vyrovnat se těm nejlepším plošinovkám, beat‘em‘upům nebo třeba shoot‘em‘upům není žádný med. Natož když se potýkáte s omezeným budgetem, časem na vývoj a výsledná pasáž ve finálním produktu představuje snad ani ne hodinu.

Je jasně vidět, že beat‘em‘up pasážím se dostalo největší péče. I když jsou bojové části někdy mírně nepřehledné, s trochou péče a doladění pár otravných elementů se mohlo jednat o velmi příjemný titul. Hra nabízí překvapivě robustní soubojový systém, který se tak trochu podobá zjednodušené 2D verzi Devil May Cry a nabízí spoustu ofenzivních i defenzivních možností. Každý žabák má svou vlastní sadu pohybů a nejinak je tomu i co se týče variací nepřátel, kteří od hráče vyžadují využíti všech možných technik. Ovládaní je rovněž velice pohodlné a plynulé. Battletoads je ovšem hra na zhruba čtyři hodiny, ze které beat‘em‘up pasáže po první hodině téměř vymizí a začíná zběsilá rotace všech možných i nemožných žánrů.

V průběhu hry si tak vyzkoušíte úrovně ve stylu logických plošinovek, arkádových závodů, shoot‘em‘upů a nepřeberné množství QTE miniher. Nade vší očekávání dokonce dojde i na logické pasáže ve stylu Keep Talking and Nobody Explodes. A tady nastává problém, jelikož zbytek hry komplexitou zrovna neoplývá a hraničí až s primitivností. Plošinovkové úrovně jsou zhruba podobně obtížné jako polovina prvního světa v libovolných Super Mario Bros. Shoot‘em‘upové úrovně, kterých je nevysvětlitelně mnoho, odhalí všechny své trumfy během pěti minut a po zbytek hry jen nudí. A minihry svou střeleností sice občas pobaví, ale přerušovat zábavné beat‘em‘up pasáže podprůměrnou hackovací minihrou je značně nešťastné rozhodnutí.

Jak už bylo řečeno, Battletoads je velice krátkou hrou, která se dá dohrát na jeden delší zátah a může tak být ideální například pro zábavné odpoledne s kamarády u televize. Samozřejmostí je podpora (pouze) lokálního co-op multiplayeru, který z každé hry dokáže udělat o třídu zábavnější záležitost. Pokud ale hledáte hlubší singleplayerový zážitek, musíte se poohlédnout jinde. Vzhledem k rapidnímu střídání žánrů je téměř každá z herních pasáží velmi povrchní. Pokud bychom hru naopak brali jako kolekci miniher či dokonce mikroher ve stylu WarioWare, je příliš roztahaná a jednotlivé herní styly se moc často opakují. Zkrátka to není ani ryba ani rak a dle mého názoru se ani nejedná o případ hry, která by byla lepší než součet jejích jednotlivých částí. Na to jsou ty jednotlivé části až příliš slabé.

Kde ale hra překvapivě září, jsou příběhové cutscény a scénář obecně. Tedy pokud jste příznivci humoru ve stylu střelených animovaných seriálů jako jsou Rick a Morty, kterým se styl Battletoads nejvíce podobá. Ne všechny gagy a vtípky trefí do černého, ale překvapivě dost z nich ano a častokrát mě hra rozesmála nahlas. I to však sebou nese jisté „ale“, jelikož nemalá část humoru si poněkud sebeuvědomělým způsobem utahuje z minulosti značky a pokud k ní máte z mládí jistý vztah, mohl by se vás mírně dotknout.

Velmi povedený je i grafický styl, který, ačkoliv se také nedrží originálů, k humornému příběhu přesně sedne. I přes jasný rozdíl v detailech jsem si chvílemi vzpomenul i na Cuphead. Příjemný je i rockový soundtrack, částečně remixující původní soundtrack od Davida Wise. Po technické stránce je hra také zcela bezproblémová a pochválit musím i nastavení týkající se přístupnosti, jako možnost kompletního přenastavení ovládání i na gamepadu či nepovinný cheat na nezranitelnost, umožňující přeskočit obtížné pasáže.

Na závěr však musím zkonstatovat, že i když Battletoads nabízejí okamžiky slušné zábavy a záblesky originality, největší otázkou pro mě zůstává, pro koho je hra vlastně určena. Fanoušci původní série, kteří se jako odpověď nabízí, nejspíš neocení moderní miniherní vložky, cartoonový audiovizuál a ironický humor. Pro děti je hra až příliš obtížná a humor až příliš drsný. Pro dospělé, kteří s Battletoads zatím neměli čest, existuje po hratelnostní stránce řada kvalitnějších alternativ. Jako jedinou cílovou skupinu pro hru tak vidím znuděné předplatitele Game Passu, kteří jsou prosti jakýchkoliv očekávání a ochotní vyzkoušet cokoliv.

Komentuj!