Return of the Obra Dinn – Sherlock Holmes a loď duchů

Pokud máte v oblibě indie hry, jen těžko jste v roce 2013 mohli minout prvotinu nezávislého vývojáře Lucase Popea s názvem Papers, Please, simulátor imigračního úředníka ve fiktivní sovětské republice Arstotzka. Ta ve své době sklidila nečekaný komerční i kritický úspěch, díky kterému si Lucas mohl na další hře dovolit pracovat celé čtyři roky. Výsledek jeho letitého snažení se nám po dlouhém čekání konečně dostává do rukou v podobě detektivní adventury Return of the Obra Dinn. A stejně jako v případě Papers, Please, i tentokrát dokázal překvapit a přijít s konceptem, který na herní scéně nemá alternativ.

Recenzovaná verze: PC

Píše se rok 1807. Evropou zuří napoleonské války, Británie zakazuje obchod s otroky a v Čechách začíná jistý Jan Becher vařit svůj alkoholický nápoj. Nás ale dnes zajímá jen jedna věc – do falmouthského přístavu připlouvá nákladní loď Obra Dinn. Ta pod vedením kapitána Roberta Witterela a vlajkou Východoindické společnosti před pěti lety vyplula vstříc Orientu, ale za záhadných okolností zmizela a nedorazila ani na svou první zastávku, Mys Dobré naděje. Údiv přístavních dělníků nad návratem dávno ztracené lodi vystřídalo zděšení, když namísto posádky nalezli jen kupku více či méně ztrouchnivělých kostí. Ač se to může zdát nemožné, neexistuje jiné vysvětlení, než že se loď do přístavu doplavila sama.

V tu chvíli nastupujete v kůži zaměstnance pojišťovací agentury na scénu vy. Jste vybaveni deníkem, lodním manifestem, kresbami s podobami posádky a posláním. Musíte zjistit, jakými způsoby posádka lodi postupně pomřela a k čemu během osudové plavby došlo, aby váš zaměstnavatel mohl vyplatit příslušné odškodné. To se vzhledem k nepříliš pokročilým forenzním technologiím 19. století může zprvu zdát nemožné, od jednoho z přeživších Obra Dinn ale dostáváte nečekaný dar – kapesní hodinky zvané Memento Mortem, které dokáží vracet čas a nechají vás tak prožít poslední chvíle zesnulých pasažérů v podobě krátkých textových dialogů a statických scén, které si můžete projít ze všech úhlů.

Hodinky ale samy o sobě ale nestačí, protože ačkoliv díky nim příčina smrti nebožtíků nemůže být více nasnadě, pořád zůstávají jen anonymními tvářemi. Zkrátka víte jak, ale nevíte kdo a proč. Přichází tedy na řadu vaše adventurní schopnosti logické dedukce, s jejichž pomocí musíte sestavit dohromady příběh. K tomu vám pomůže hlavně váš deník, který ke každé osobě chronologicky zaznamenává všechny podstatné informace. Těmi jsou její portrét, záznam jejího posledního rozhovoru, místo skonu, postavy, které se vyskytovaly v místě činu a všechny vzpomínky, ve kterých postavu naleznete. Vy musíte ke každému obličeji jednak přiřadit jméno, ale i příčinu smrti a pokud je třeba, i vraha.

Občas je to snadné a stačí pouze naslouchat rozhovorům či přistihnout postavy při vykonávání jejich profese uvedené v manifestu. Leckdy ale je nutné všímat si každého detailu a porovnávat informace z jednotlivých scén. Kupříkladu o jednom loďaři víte, že pracoval na stěžni. To znamená, že si můžete odvážit tipnout, že na skupinovém portrétu posádky vedle něho naleznete jeho kolegy ze stěžně. Pokud si jste jistí identitami všech důstojníků kromě jednoho, můžete předpokládat, že je to ten zbývající muž v třírohém klobouku. A tak dále.

Ve vyšetřování máte zcela volnou ruku a hra vám pouze mírně napovídá tak, že pokud máte pro uhodnutí postavy dostatek indicií, zvýrazní její portrét, už ale neřekne, co tím přesně myslí. To už musíte odhalit sami. Říkáte si, co vám brání v prachsprostém hádání? Nu, hlavně to, že ztracených duší musíte zaevidovat celých šedesát a kombinací je tak na bruteforce metodu poněkud příliš. Mimo to vám hádání komplikuje i fakt, že hra vaše odpovědi schvaluje jen v sadě po třech. Pokud tedy chcete hru podvést, musíte se trefit naslepo třikrát.

O to větší je radost, když se na obrazovce objeví pochvala a zazní hudební motiv, znázorňující váš úspěch. Hře se totiž náramně daří uvádět vás do iluze, že jste geniální detektiv, i když vás neustále jemně postrkuje přímými důkazy potřebnými k určení identit postav.

Ačkoliv se to nemusí zdát, tak opravdu každá postava se dá na jistotu identifikovat bez potřeby hádat. Stačí jen být pozorný, poslouchat a hlavně si všímat i zdánlivě nepodstatných detailů, jako je ošacení či šperky postav. A pokud se vám podaří identifikovat postavu v jedné scéně, zůstane identifikovaná i ve všech dalších. Jediný problém nastává v případě, kdy není zcela jasné, jaký ze zaměnitelných způsobů smrti má hra na mysli. V případě, že zvolíte špatně, můžete bez nápovědy tápat. Takových případů není mnoho a většinou vám hra uzná více variant, ale přece jenom se najdou, což dokáže zamrzet.

Tvůrci hry se velmi zručně povedlo utajit, o čem příběh hry až na základní premisu je a já mu to rozhodně neplánuji kazit. Je ale třeba říct, že ač zápletka vlastně není nijak složitá a o nějaké práci s charaktery se nedá příliš hovořit, u hry vás drží především hutná atmosféra.

Pomalý průzkum tiché a mrtvé lodi v přítomnosti, kde jedinými zvuky jsou šplouchání moře, skřípání podlah a vaše kroky, ostře kontrastuje s někdy bombastickými vzpomínkami, které se vás snaží ohlušit dramatickou hudbou. Stupňování napětí má hra zvládnuté na jedničku a některá odhalení jsou vskutku nečekaná. Až pak ani nemusí zamrzet, že rozuzlení příběhu, ke kterému hra buduje celou hru, je vlastně takové obyčejné a nepřekvapí. Zkrátka se jedná o případ hry, kde nejde o cíl, ale o cestu.

Co se týče délky hry, osobně jsem osud lodi a jejích pasažérů rozluštil za necelých šest hodin, ale v názorech jiných hráčů najdete i čísla osm, deset, či rovnou patnáct hodin. Dokonce sám autor odhaduje, že není nemožné hru dohrát za čtyři hodiny. Těžko tedy určit nějaký objektivní průměr a nezbývá než konstatovat, že herní doba zcela závisí na vašich deduktivních schopnostech. Občas i trochu na tom štěstí při tipování.

Není nereálné, že někdo může pobíháním po lodi strávit několik neplodných hodin. Také ale není nereálné, že jste geniální detektiv a hru dohrajete rychleji, než Sherlock stihne bafnout z lulky. Můžete si ji rovněž zkrátit tak, že případ vzdáte ještě před jeho kompletním vyřešením a svým zaměstnavatelům tak dodáte nepravdivou zprávu. Dobrého konce dosáhnete ovšem jen v případě, že jako správný detektiv přijdete na kloub celé záhadě.

Na obrázcích doprovázejících recenzi vás pravděpodobně mohlo zaujmout grafické zpracování. Lucas Pope pro hru zvolil poněkud netradiční kabátek, který s pomocí různých grafických postupů simuluje vizuál, jenž jste mohli vidět na monitorech počítačů 80. let.

Hra běží na známém enginu Unity. Interně pracuje s 3D objekty obalenými osmibitovými šedotónovými texturami, které pak s pomocí ditheringu (česky rastrování/tónování) vykresluje jako jednobitové černobílé. Pokud vás zajímají konkrétní postupy a triky, které tvůrce při vývoji hry použil, doporučuji navštívit fórum TIGSource, kde si vedl vývojářský deník.

Výsledek je natolik specifický, že vyčnívá i v záplavě černobílých her, kterou odstartovalo Limbo. Je ale rovněž natolik specifický, že kvůli vizuálu se určitě najde nemalá skupina lidí, která hru nebude ochotná hrát. Ať už kvůli jejich estetickému cítěni či snad i nevolnosti, kterou u někoho může vyvolat. Rovněž ojediněle nastává problém, že scény dokáží být až moc nepřehledné a chvíli trvá, než vám dojde, na co se vlastně koukáte.

Pokud nejste spokojení se základní barevnou paletou, hra jich nabízí hned šest (viz galerie). Kromě základní macintoshové stylizace tak můžete zvolit například jedovatě zelenou paletu monitoru IBM 5151 či namodralý Commodore 1084. Můžete si dokonce i zvolit možnost, která hru smrští do menšího okna a simuluje tak mohutné okraje CRT monitorů. Asi vás také nepřekvapí, že o hardwarové náročnosti se nedá mluvit. Pokud je váš počítač z tohoto desetiletí, hru si budete moct zahrát.

Čeho se retro pojetí nedotklo, je audio stránka hry. Nutno říct, že milosrdně, protože doba pípajících PC speakerů je něco, k čemu se vážně není třeba vracet. Soundtrack zdařile podkresluje zlověstnou atmosféru a je plný úderných, zapamatovatelných melodií, které stojí za samostatný poslech. Chtěl bych pochválit i zcela profesionální dabing. Ten jde až do takových detailů, že i postavy, nemluvící angličtinou, dabují ve všech případech rodilí mluvčí. Nedočkáte se tak neobratných Angličanů pokoušejících se mluvit čínsky, ale vše působí velmi věrohodně.

Obra Dinn se zkrátka povedlo a jméno Lucas Pope se začíná pomalu, ale jistě zařazovat vedle nezávislých autorů jako Edmund McMillen či Jonathan Blow jako někdo, kdo může přijít s čímkoliv a bude to minimálně stát za pozornost. Pro příznivce her, které dávají přednost logickým problémům nad arkádovou akcí, se jedná o jasnou volbu. Za vyzkoušení stojí ale i všem ostatním.

Komentuj!