The Hundred Line -Last Defense Academy – Obří kolos na poli vizuálních novel

Nebudu přehánět, když označím The Hundred Line -Last Defense Academy- za dosud nejambicióznější projekt dvojice osobitých herních tvůrců – Kazutaky Kodaky (série Danganronpa) a Kotara Uchikoshiho (Zero Escape). Oba jsou v herní branži dobře známí díky svým spletitým a silně narativním vizuálním novelám, a tak představa jejich spojení pochopitelně vzbudila mezi fanoušky žánru obrovská očekávání. Tím spíš, když vyšlo najevo, že se studio Too Kyo Games kvůli tomuto projektu zadlužilo a sám Kodaka jej označil za svůj “ultimátní” titul. Očekávání tedy rostla – stejně jako lehké obavy, zda se celá snaha nakonec nepromění v katastrofu. Jak to dopadlo? To si rozebereme níže, ve spoiler-free recenzi.

Recenzovaná verze: PC

Už na úvod musím říct, že jde o skutečně originální a v kontextu vizuálních novel mimořádně ambiciózní dílo, které míří na poměrně úzký, specifický okruh hráčů. Ne každému sedne, ale i tak jde o mimořádně zajímavý titul, který mě dokázal pohltit, frustrovat, nadchnout, rozesmát i dojmout – a to navzdory tomu, že jsem mu po oznámení příliš nevěřil.

Když jsem totiž viděl první ukázky ze hry, zarazilo mě, že se scénáristé vizuálních novel pouští do něčeho, co vypadalo spíš jako tower defense s příběhovou složkou. Upřímně – nedával jsem tomu velké šance. Nakonec ale sehrál roli kamarád, který mi pár dní před vydáním nadšeně básnil v hospodě o tom, jak fantastické bylo demo, a že se nejedná o žádný klasický tower defense, ale o vizuální novelu s příjemně zvládnutým taktickým soubojákem. Hru jsem si tak obstaral hned při vydání – a nelituji.

Je ale potřeba říct, že i přes nesporné kvality jde stále o hru, která cílí na velmi úzce vymezenou skupinu hráčů. Pokud od ní očekáváte zážitek, kde budou hlavním tahákem souboje, můžete být zklamáni – prim tu hraje text, nikoli akce. A i když tu souboje jsou – a někdy i častější – stále jde především o čtení, nikoli hraní v klasickém slova smyslu. Pokud to přijmete, čeká vás zajímavý zážitek. A pokud máte vizuální novely v malíku, není co řešit.

Samotný příběh je – jak už je u obou autorů zvykem – kvalitně napsaný, plný překvapivých zvratů a připomene například výborné 13 Sentinels. Děj se odehrává na planetě Zemi, která byla před lety zpustošena a lidstvo přežívá v chráněných komplexech. Hlavní hrdina žije v takzvaném Tokyo Residential Komplexu – obří kopuli, kde panuje umělé osvětlení a každodenní rutina je ubíjející. Dny se opakují jeden jako druhý, nic se nemění, kromě občasného varovného hlášení, které vyzývá obyvatele, aby se ukryli v krytech.

Takumimu už tenhle monotónní život začíná lézt krkem. Frustruje ho, že se každý den odehrává podle stejného scénáře. Jenže jednoho dne se varovné hlášení stane osudovým – komplex napadnou podivné příšery. V tu chvíli zasáhne tajemná postava jménem Sirei, která Takumiho vyzve, aby v sobě probudil speciální schopnosti, unikl jisté smrti a spolu s dalšími lidmi byl přesunut do záhadné školy mimo ochrannou kopuli.

Tam se všem účastníkům sdělí, že po dobu sta dní musí odrážet vlny monster a chránit objekt ukrytý ve školním trezoru – údajně poslední naději lidstva. O ději už víc neprozradím, protože právě příběh je středobodem celé hry a i ten nejmenší spoiler by vám mohl zážitek pokazit. I tak ale musím říct, že se scénář opravdu povedl – i přes jisté podobnosti s Danganronpou, na kterou tvůrci často s humorem pomrkávají. To platí i pro obecný tón hry – nechybí tu chytré boření čtvrté stěny, vtipné momenty, ale i vážné, až hororové scény. Autoři skvěle míchají žánry a daří se jim z původně schematických postav postupně vykreslit komplexní charaktery, které si zamilujete. O to víc mě potěšilo, že i z postavy, která mi ze začátku byla protivná, se nakonec stal jeden z mých favoritů. A právě množství různých routů a zakončení umožňuje nahlédnout na jednotlivé postavy z více perspektiv a odhalit jejich skryté vrstvy.

Jak už jsem zmínil, jde o mimořádně ambiciózní projekt – hra totiž obsahuje rovných 100 konců. Ano, čtete správně. A právě tahle snaha nabídnout stovku různých zakončení s sebou přináší i několik problémů. Je důležité pochopit, že první průchod hrou představuje jen polovinu zážitku. Po jeho dokončení se vám odemkne druhá fáze – The Hundred Line -Last Defense Academy 2, která zpřístupní nové možnosti jako rozhodování, bonding systém a další herní vrstvy.

To má ale za následek, že první průchod může místy působit lehce prázdně. Ve „volných chvílích“ nemůžete budovat vztahy ani rozvíjet potenciální romance, chybí i možnost rozhodovat se v příběhu. Někdy tak máte pocit, že hra přešlapuje na místě – některé dny se recyklují stejná fakta a tempo vyprávění kolísá. Naštěstí se vždy po chvíli zase rozjede a nabídne silné momenty. V tak rozsáhlé vizuální novele by bylo naivní očekávat stoprocentně plynulý tok – ale když už tu hluchá místa nastanou, jsou znatelná. Pokud vás tedy začátek nebude úplně bavit, dejte tomu čas – hra se později opravdu krásně rozjede.

Po odemčení druhé fáze získáte přístup k novým routům a zakončením. Routy jsou často velmi odlišné – narazíte na absurdní komediální linku, hororový slasher, romantický příběh i herně zaměřený soubojový route pro hráče, kteří touží po více gameplayi. Většina z nich je povedená a i když se v některých opakují podobná fakta, různorodost a stylové variace to bohatě vynahrazují. Ne všechny routy jsou ovšem stejně kvalitní – najdou se i únavnějšía hůře napsané, které vás za delší čas prakticky ničím nepřekvapí. Naštěstí jich není moc a převládají ty kvalitnější.

Začátečníkům bych doporučil odehrát jen hlavní příběh, zvědavcům pátrat po true endu a milovníkům žánru si klidně projet vše. Výhodou je, že pro odemknutí pravého zakončení není nutné splnit úplně všechny routy – což rozhodně vítám. I přes jistou „přepálenost“ celého konceptu sto konců musím říct, že jsem si většinu času užíval. Na papíře to zní impozantně, ale ve výsledku to občas trochu škodí celkovému tempu.

Naštěstí vizuální stránka a fenomenální soundtrack hru vždy dokážou zvednout zpět na nohy. O grafickou podobu se – jak už je u Kodakových titulů tradicí – postaral Rui Komatsuzaki, a musím říct, že jeho styl mi zde sedl asi nejvíc ze všech jeho projektů. Ne že bych ho dříve vyloženě neměl rád, ale u série Danganronpa jsem z něj nikdy nebyl vyloženě nadšený. Tady ale vše – od spritů postav po artové podklady – působí výborně a vizuálně silně. Velké plus mají i cutscény, které i přes jejich relativně malé množství působí vždy velmi solidně. Pochvalu si zaslouží i anglický dabing – byť není přítomen v celé hře, tam, kde je, funguje skvěle.

Hudební stránka, za kterou stojí Masafumi Takada, je vyloženě lahůdka. Patří mezi mé oblíbené skladatele a tady se opravdu rozjel. Kombinuje širokou paletu hudebních žánrů, přičemž převládá jeho typické elektro, a výsledek rozhodně řadím mezi nejpovedenější herní soundtracky letošního roku.

A teď ke zbytku hratelnosti – tedy aktivitám a soubojům. Jak už jsem zmínil, jedná se primárně o vizuální novelu, ale přesto tu najdeme vyšší míru interaktivity. Během hraní se vám čas od času odemkne free time, kdy můžete trávit čas s některou z postav, vyrobit jí dárek (ve stylu Danganronpy), přečíst knihu pro zvýšení statů, absolvovat trénink v simulátoru, nebo vyrazit na průzkum kvůli získávání materiálů pro vylepšování.

Je však dobré vědět, že například budování vztahů s postavami je během prvního průchodu značně omezené. Žádný posun ve vztazích ani romance se nekoná – to vše se odemyká až po dohrání příběhu. Než jsem na to přišel, byl jsem lehce zklamaný, protože interakce se začaly poměrně brzy opakovat. Jedinou výhodou bylo zvyšování statů, kvůli čemuž mělo smysl se této aktivitě věnovat. Doporučuji tedy při prvním průchodu neplýtvat materiály na výrobu dárků – ušetřete si je na později a raději investujte do vylepšování.

Materiály získáváte hlavně při průzkumu, který funguje jako jednoduchá desková hra – vybíráte si karty určující počet polí, o kolik se posunete, a podle políčka se spustí textový popis s následky podle vaší volby. I když se některé scénáře opakují, systém mi přišel příjemně odpočinkový.

Souboje, které tvoří druhou stěžejní část hry, si zaslouží pochvalu. Měl jsem z nich trochu obavy – přece jen autoři nejsou známí pro své zkušenosti s taktickými soubojáky – ale výsledné zpracování mile překvapilo. Vaším cílem je bránit školu před vlnami nepřátel, kteří se snaží zničit generátor ochranné bariéry. V každém střetu musíte vyčistit bojiště a zlikvidovat bosse (tzv. commandera), přičemž většina soubojů má podobu několika navazujících vln zakončených tužším finále.

Hratelnost je klasická SRPG – žádná revoluce, ale funkční systém. Postavy přesouváte po mřížce, volíte útoky a snažíte se takticky zastavit nepřátele dřív, než poškodí bariéru. Každé kolo máte omezený počet tahů, které sdílí všechny postavy, takže je nutné plánovat. Občas jsou jednotky roztroušené po různých částech mapy a musíte přeskakovat kamerou a sledovat více front najednou.

Obtížnost není nijak extrémní, ale občas narazíte na prudší skok – hlavně u bossů. Pokud by vám souboje dělaly problém, můžete si zvolit tzv. safe mode, který vám na konci každého tahu doplní HP. To ale neznamená, že jste nesmrtelní – můžete ztratit jednotky, ty se však po skončení vlny vracejí zpět do boje. Tento systém funguje jak na normální, tak na snadnou obtížnost.

Co se soubojového systému týče, nejde o nic převratného, ale plní svou funkci a příjemně narušuje jinak čistě čtecí pasáže. Oceňuji i detaily, jako že po každém boss fightu musíte vybrat postavu, která commandera dorazí a absorbuje jeho sílu. Tyto momenty jsou vizuálně silné a správně znepokojivé – ale to už si prožijete sami.

Celkově tu máme skutečný kolos mezi vizuálními novelami, za kterým je znát obrovské úsilí a kreativní ambice. Ne všechno funguje na sto procent, ale i tak dokázali autoři vytvořit originální a poctivý titul, který má co nabídnout – hlavně co se týče příběhu a postav. Pokud vás tvorba Kodaky a Uchikoshiho bavila, tady rozhodně nešlápnete vedle. A pokud jste nováčci, doporučuji nejprve vyzkoušet přístupnější tituly jako Danganronpa nebo AI: The Somnium Files. Až pak skočte do The Hundred Line. Stojí to za to.

Komentuj!