Slay the Spire – Věž musí zemřít

Karetní hry pro jednoho hráče jsou zatím nepříliš prozkoumaným žánrem, jehož jediným výraznějším zástupcem je nedávno vyšlý zaklínačský Thronebreaker: The Witcher Tales. Už přes rok ale v režimu předběžného přístupu na Steamu probíhalo testování Slay the Spire, prvotiny amerického studia Mega Crit Games, která v sobě kombinuje prvky karetních a roguelite her a nyní se konečně dočkala vydání v plné verzi. Povedlo se Mega Crit vyhnout nástrahám předběžného přístupu a doručit nám kvalitní hru?

Recenzovaná verze: PC

I v případě, že se o nezávislé hry zajímáte jen zběžně, jste možná i tak zaslechli jména FTL: Faster Than Light, The Binding of Isaac, Spelunky, Rogue Legacy či loňské Dead Cells. Co všechno tyto na pohled odlišné hry spojuje? Je to jednoduché – všechny spadají do žánru roguelike. Pokud jste puristi a zakládáte si na definici žánru ještě z dob stařičkého RPG Rogue, můžeme jim říkat i „roguelite“.

Pointa ale tkví v tom, že všechny mezi sebou sdílí několik zásadních herních prvků. Náhodně generované úrovně, relativní krátkost průchodu hrou, ale vysoká obtížnost, permanentní smrt a progrese v podobě odemykatelných vymožeností, které se přenáší do dalších pokusů. Taková je i dnes recenzovaná Slay the Spire, která ovšem roguelike konvence přenáší do žánru karetních her.

V roli jednoho z hrdinů je vaším úkolem vyšplhat na vrchol titulní věže Spire a zabít její srdce, přičemž cestu vzhůru lemují různé děsivé či bizarní stvůry včetně mocných bossů. S těmi musíte bojovat v tahových soubojích, kde jsou vaše dostupné akce symbolizované balíčkem karet.

Karty jsou rozděleny do tří kategorií – útoky, dovednosti, mezi které patří i karty na blokování nepřátelských útoků, a schopnosti, které vám dávají persistentní bonus na celý souboj. Každý tah si ze svého balíčku líznete pět karet, na jejichž zahrání máte jen omezenou manu. Jelikož vždy jasně vidíte, co se nepřítel chystá udělat, můžete tak své rozhodnutí přizpůsobit situaci a nemuset tak naslepo doufat, že se nepřítel zrovna nerozhodne zaútočit. Na úvod se nejedná o nic složitého a každý, kdo v životě hrál alespoň jednu karetní hru, bude hned jako doma.

Co vám brání v tom vytvořit si nejlepší balíček ve hře a hru jednoduše dohrát? Je to jednoduché – pokaždé totiž začínáte se stejným základním balíčkem, který si při každém průchodu hrou vylepšujete nanovo. A jelikož proces tvorby balíčků probíhá s jistou dávkou náhody, hra vás nikdy nenechá ve vaší komfortní zóně a musíte si vystačit s tím, co nabízí.

Jako odměnu za vyhrané souboje získáváte na výběr ze tří nových karet, lektvary, sloužící jako jednorázová výpomoc v boji, občas relikvie, sloužící jako pasivní upgrady vaší postavy a peníze, za které si můžete v obchodech (a příležitostně jinde) karty, lektvary a relikvie kupovat. Postupně tak z toho, co vám hra nabízí, utváříte svůj balík karet a herní plán.

Karet má každá z postav k dispozici několik desítek, ne všechny spolu hrají dohromady a pokud budete do balíčku jen slepě přidávat karty, které vám zrovna padnou do oka, velmi brzy zjistíte, že váš kočičkopejskovský balíček plný báječných karet nefunguje tak, jak byste si představovali.

Zahrát karty stojí energii, které máte každý tah jen omezený počet. Pokud tedy váš balíček bude sestávat z příliš drahých karet, můžete si ho tak paradoxně oslabit. Alternativně, pokud se váš plán točí kolem několika zásadních karet, může se vám s velkými balíky snadno stát, že se k ním za celý souboj nemusíte dostat.

Je tedy nutné plánovat dopředu a u každé karty se zodpovědně rozmyslet, zda ji opravdu potřebujete. Rovněž je při výběru karet zásadní přihlížet na vaše relikvie, jelikož některé mohou drasticky změnit jejich účinnost. Máte relikvii, která zaručí, že každý z vašich útoků dá minimálně 5 damage? Soustřeďte se na karty, které jsou sice slabší, ale protivníka udeří víckrát. Máte relikvii, která vám dává možnost lízat každý tah neomezeně karet, dokud vám nedojde energie? Zaplňte svůj balík „levnými“ kartami, které jsou samy o sobě slabší, ale v případě, že vám nezaplňují jindy tak cenné místo v ruce, rapidně nabírají na efektivitě.

Možností při tvorbě balíčků je mnoho a jednotlivé průchody hrou tak netrpí stereotypem, ale naopak svou pestrostí motivují k dalšímu hraní. Tomu pomáhá i výběr hráčských postav, kterými jsou rytíř Ironclad, vražedkyně Silent a robot Defect, z nichž má každá zcela jiný výběr karet a herní možnosti. Ironclad se soustředí na brutální sílu, ale dokáže spoléhat i na neprolomitelnou obranu či „pálení“ karet. Silent vládne jedem, může generovat dýky na jedno použití a nabýt přízračné formy, která ji propůjčuje dočasnou nezranitelnost. Defect zastává roli mága a podobně jako Invoker z Dota 2 vyvolává orby s různými efekty, ale vystačí si třeba i se svými drápy, jejichž útoky postupně nabírají na síle.

Ač by se mohlo zdát, že takhle odlišné postavy bude obtížné vybalancovat, aby žádná z nich nebyla výrazně silnější nebo slabší než ostatní, opak je pravdou. Všechny je možno efektivně hrát i na nejvyšší dostupné obtížnosti, ale žádná z nich nedovoluje bezproblémově vyhrávat. V tomto ohledu odvedli vývojáři s podporou komunity zcela příkladnou práci a měsíce aktivního vývoje v žádném případě nepřišly nazmar.

Hra je rozdělená do tří aktů (plus jednoho bonusového) o osmnácti podlažích, symbolizujících stoupání věží Spire. Mapy aktů jsou každý průchod náhodně generovány, ale každý z aktů má svou unikátní sadu nepřátel a bossfightů, obtížností odpovídající jejich umístění ve hře. I přes prvek náhody se vám tedy nemůže stát, že hned na začátku natrefíte na nevyhratelný souboj.

Podlaží se skládají ze soubojů, obchodů, tábořišť (kde se můžete léčit a vylepšovat karty) a náhodných setkání, které kromě výše zmíněných mohou obsahovat i speciální události. Ty mnohdy dávají příležitost rozšířit svůj balík o jinde nedostupné karty či relikvie, které ale zároveň mohou nést cenu prokletých karet se škodlivými účinky. Vaším hlavním zdrojem vylepšení postavy ale pořád zůstávají souboje. I samotný výběr cesty je tak důležitým strategickým prvkem.

Jeden průchod Slay the Spire vám zabere půl hodiny až hodinu, v závislosti na vaší úspěšnosti a vašem balíčku. Pokud se vám i to zdá moc dlouhé, nezoufejte. Součástí hry je totiž zrychlený režim zkracující animace a prodlevy při hraní, který můžu jen doporučit. Chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykl, ale teď už se nejsem schopný vrátit k standardnímu.

V momentě, když vám výchozí obtížnost přestane stačit, je pro vás připraveno dalších 20 úrovní obtížnosti zvaných Ascension. Ty hru postupně ztěžují různými modifikátory jako jsou silnější nepřátelé, vyšší ceny v obchodech či snížený výskyt vylepšených karet. Ty samy o sobě nemusí působit nijak hrozně, ale velmi rychle se nasčítají a hru brzy začnou dělat brutálně obtížnou. Vyhrát na Ascension 20 mi zabralo desítky pokusů, z nichž mnohé vypadaly slibně, ale dokázalo je zničit jediné špatné rozhodnutí. Pokud máte rádi výzvy, u šplhání skrz Ascension si můžete užít desítky i stovky hodin zábavy. Je ale třeba přijmout fakt, že i když na výchozí obtížnost je hra obtížnostně vyvážená, na vyšších Ascension už záměrně není fér a kromě zručnosti bude k výhře leckdy potřeba i jistá dávka štěstí.

A pokud by vám nestačilo ani to, nabízí Slay the Spire i denní runy se speciálními modifikátory, ve kterých se můžete s ostatními hráči utkat v žebřících. Modifikátory mohou být zvýšený výskyt elitních nepřátel, nemožnost vylepšovat karty či například speciální Hoarder mód, v němž je každá nová karta do vašeho balíčku přidaná třikrát. Tyto modifikátory si dle libosti můžete vyzkoušet i v custom módu, kde si jich můžete vybrat libovolné množství a najdete mezi nimi i několik bonusových, jako nekonečný režim, který vás se stejným balíčkem nechá hrát libovolný počet pater se stupňující se obtížností, dokud neumřete.

Velmi těžko se popisuje, čím je Slay the Spire tak poutavá. Shrnul bych to nejspíše tak, že její celkový design je nesmírně elegantní. Každý prvek hry má své nenahraditelné místo. Každý souboj je unikátní a testuje hráčův balíček jiným způsobem. Každá karta má své využití. Šly by do hry přidat nějaké další herní mechaniky, jako RPG prvky nebo třeba crafting? Není deset bossfightů či tři hratelné postavy málo? Možná. Nemyslím si ale, že by jakékoliv rozšíření hře nějak extra prospělo. V současné podobě nabízí opatrně vybalancovanou, čistou esenci hratelnosti, jejíž hladinu by neopatrnými úpravami šlo velmi snadno narušit.

Pokud do vás stejně jako do mě Slay the Spire zatne své drápy, můžete brzy zjistit, že jste ve hře utopili nehorázné množství času. Jedná se o geniálně návykovou záležitost, která pro mě už hodnou dobu představuje „comfort zone“ hru, ke které se neustále vracím. Osvědčila se mi především na chvíle, kdy nemám příliš času na nějaký dlouhodobější zážitek. Projdu si jeden či dva zápasy, hru vypnu a třeba zase týden nezapnu. Nikdy od ní ale neodcházím zklamaný a i po téměř dvě stě hodinách jsem se nestřetl s jediným náznakem stereotypu.

Je ale třeba zdůraznit, že o jediném dohrání hry podobného rázu opravdu nejsou. Pokud k Slay the Spire budete přistupovat jako ke hře, v níž se jednou dostanete na konec a odškrtnete si ji jako další zářez na pažbě dohraných her, pravděpodobně nejste její cílovou skupinou. Stejně tak pokud jste hráči, kteří kladou velký důraz na formu, někdy i na úkor obsahu. Příběh ve hře nenajdete téměř žádný, její svět a jeho „lore“ působí jako hodně podivný slepenec všech možných vlivů a nenadchne ani graficky či soundtrackem. To můžete sami vidět na přiložených screenshotech. Neřekl bych, že se jedná o vysloveně ošklivou hru, ale v žádné anketě o nejhezčí vizuál roku 2019 se pravděpodobně neumístí.

Jste ale typ hráče, který nepotřebuje pozlátko a prim pro vás představuje hratelnost? V tom případě byste Slay the Spire neměli minout. Za nízkou cenu na vás čekají dlouhé hodiny zábavy. Zdánlivě skromnější množství obsahu v sobě náhodný generátor kombinuje tak dovedně, že vás i po stovkách průchodech hrou dokáže zabavit a překvapit. Hrát karty v jednom nikdy nebylo tak zábavné.

Komentuj!