Streets of Rage 4 – V ulicích hněvu po 26 letech

Vedle světoznámého modrého ježka Sonica, který se dodnes těší popularitě, bývala jednou z vlajkových lodí konzole Sega Mega Drive i beat ’em up série Streets of Rage. Na svou dobu realistický grafický styl, chytlavý elektronický soundtrack a jednoduchá, ale tuhá a návyková hratelnost daly za vznik trojici klasických mlátiček. V roce 1994, kdy vyšel třetí díl, by ale jen těžko někdo uvěřil, že se Streets of Rage 4 dočkáme až za neuvěřitelných dvacet šest let. Jak se trojici francouzských studií povedlo vyrovnat klasikám?

Recenzovaná verze: PC (Microsoft Store)

Beat ’em up či brawler patří mezi ty nejstarší herní žánry vůbec a s jedním ze zástupců žánru, ať už šlo o arkádový Double Dragon, fantasy Golden Axe, nintendovský Final Fight nebo právě dnes recenzované Streets of Rage, se za svou hráčskou kariéru setkal snad každý. Snadno uchopitelný koncept ovládání jednoho až dvou osamělých bojovníků proti davům zlořádů, který k žánru neoddělitelně patří, je však jeho nejsilnější i nejslabší stránkou zároveň. Jednoduchost znamenala, že si hry patřící do žánru mohl užít každý, problém ale nastal, když na trh nastoupila 3D grafika a nároky hráčů šly nahoru.

Otázka, jak se s třetím rozměrem popasovat, se nakonec ukázala být žánru osudná. Převést tu samou hratelnost do 3D jednoduše nešlo, protože zkrátka působila archaicky, a v momentě, kdy jste k beat ’em up formuli začali přidávat inovace, vznikly vám hry jako série Dynasty Warriors, Yakuza nebo hack and slash akce typu Devil May Cry – nepochybně kvalitní, ale nepříliš podobné svým vzorům. Jak už to tak bývá, útočištěm čistých beat ’em upů se stala nezávislá scéna, díky které jsme se dočkali výrazných zástupců žánru jako komiksoví Castle Crashers, temná Mother Russia Bleeds nebo pixelartová Fight’N Rage. Dokonce došlo i na solidní revival klasiky s názvem Double Dragon: Neon od zkušených WayForward Games.

Na ostatní legendární série se však trochu zapomnělo. Nedá se čemu divit, jelikož na pokusy ze strany původních vydavatelství převést beat ’em up klasiky do 21. století, jako průměrné rubačky Golden Axe: Beast Rider či Final Fight: Streetwise, je lepší zapomenout. Našla se však skupina francouzských vývojářů ze studií Lizardcube, Guard Crush Games a DotEmu, kteří si po úspěšném a překrásném remaku plošinovky Wonder Boy: The Dragon‘s Trap vytyčili za cíl navrátit na výsluní právě Streets of Rage. Zbývalo dostat zelenou ze strany Segy, k čemuž naštěstí došlo a my se tak můžeme těšit z vydařeného výsledku.

Píše se deset let po událostech Streets of Rage 3, kdy byl zločinecký boss Mr. X poražen skupinou hrdinů v čele s bývalými policisty Axelem Stonem a Blaze Fielding. Město Wook Oak City se sice dekádu těšilo relativnímu klidu a míru, mezitím ale vyrostla nová hrozba. A to doslova. Mladí dědicové Mr. X jménem Y Twins dali dohromady nový zločinecký syndikát, který plánuje dostat město pomocí hypnotické hudby pod svou kontrolu. Jelikož syndikát má své prsty i ve vedení policie, Axel a Blaze se po boku svého starého parťáka Adama Huntera, jeho dcery Cherry a Floyda Iraiyi, učedníka doktora Zana, opět vydávají do ulic hněvu s cílem nastolit pořádek…

Jak už to tak u beat ’em upů bývá, jednoduchý příběh Streets of Rage 4 je samozřejmě jen záminkou pro masakrování nekonečné záplavy gangsterů, policistů, robotů a dalších nepřátelských existencí s morálkou obrácenou našim hrdinům. Dvanáct z boku viděných úrovní nepřerušované akce, zakončených obtížnými bossfighty. Čtveřice hratelných postav s unikátním stylem hraní, s možností postupem hrou odemknout další. To vše vyvedeno v pohledné dvourozměrné grafice s atmosférickým elektronickým soundtrackem na pozadí. Zkrátka návrat do minulosti se vším, co se sluší a patří.

Prim samozřejmě hraje gameplay a v této oblasti se Streets of Rage 4 ve stínu svých předků nemá za co stydět. Vývojářům se povedlo trefit ideální rovnováhu mezi old-school mechanikami a moderními vymoženostmi a i když veteráni série budou okamžitě jako doma, najdou i řadu nového. V podstatě se jedná o precizně vypilovanou verzi Streets of Rage 2. Autoři se rozhodli nepokračovat v mírně zběsilém tempu třetího dílu a odebrali tak postavám schopnost sprintovat a uhýbat. Přežití tedy zcela závisí na hráčově pozicování, což hře dává mnohem rozvážnější ráz, podobný jako má druhý díl. Kromě omezené agility mají hratelné postavy ale k dispozici všechny triky, co byste mohli hledat. Obyčejným mlácením počínaje, kopy s výskokem a chytáním nepřátel pokračuje a defenzivními i ofenzivními speciálními útoky konče.

Najdou se však i novinky jako kombo systém podobný tomu z 1v1 bojovek a takzvané Star Moves, ultimátní ničivé útoky jednotlivých postav, pro jejichž použití je nutné sbírat hvězdy ukryté po úrovních. Každá z postav má samozřejmě svůj unikátní moveset a nabízí trochu jiný styl hraní. Pro mě osobně byla jasná volba sáhnout po Blaze, s jejímiž firebally jsem prošel všechny tři díly trilogie, ale leccos do sebe mají i nováčci Cherry a Floyd. Kromě pětice hlavních postav navíc jako příjemný bonus lze odemknout všechny hratelné postavy z předchozí trilogie v jejich 16bitovém vzhledu.

Samotné souboje jsou přesně tak zábavné, jak jsme jen mohli doufat. Zmiňované rozvážnější tempo spojené s nadprůměrně vysokou obtížností hře jen prospělo a každá z dvanácti úrovní tak představuje nadmíru chytlavou, ale zároveň férovou výzvu. Až na čestné výjimky v podobě několika zbytečně předimenzovaných pasáží. Variabilita nepřátel, z nichž je část převzatá z původní trilogie a část zcela nová, umožnila tvůrcům vytvořit řadu unikátních bojových scénářů a dovedně se tak vyhnout stereotypu, do kterého má beat ’em up žánr díky své jednodušší hratelnosti přirozenou tendenci sklouzávat. A to i přes čtyřhodinovou, zhruba dvojnásobnou délku oproti prvním třem hrám v sérii.

Jako úlitba moderním standardům je kromě arkádového režimu, v němž musíte po vyčerpání životů začít celou hru odznova, přítomen i příběhový režim, který vám po game overu dovoluje restartovat na začátku poslední úrovně. Pokud by ani to nestačilo, můžete využít i pomoci v podobě bonusových životů, které sice náležitě srazí vaše skóre, ale dovolí vám posunout se ve hře dál. Pokud se vám čtyřhodinová délka zdá i tak jako málo, je důležité si uvědomit, že hra není navržená na jeden jediný průchod, ale díky skórovacímu systému by vaší motivací mělo být hrou procházet stále dokola, postupně se zlepšovat a nakonec ovládnout gameplay natolik, že pro vás nebude problém představovat ani maniakální nejvyšší obtížnost.

I jeden jediný průchod hrou je však více než slušná zábava, kterou ještě může obohatit online i lokální multiplayer. V lokálním si můžete hru zahrát dokonce až ve čtyřech hráčích, ale v online jen ve dvou. Bohužel minimálně co se týče verze využívající Xbox Live, z mých zkušeností je netcode spíše podprůměrný a hra neustále padá a laguje se. Mé snahy o hraní v co-opu tak velmi rychle skončily a celou hru jsem byl nucen projít sám. Pokud se vám poštěstí více než mě, kromě příběhového a arkádového režimu hra nabízí i bojový mód, kde si podobně jako v Streets of Rage 3 můžete zabojovat proti ostatním hráčům.

Poněkud kontroverzně mohl ze screenshotů působit vizuální styl, který se nevydal očekávanou realistickou cestou, ale zvolil dnes velmi oblíbenou komiksovou stylizaci. Mé veškeré obavy se však během hraní okamžitě rozplynuly. Hra prostě vypadá skvěle, ať už co se týče prostředí nebo samotných postav, oplývajících krásně plynulou animací. Lizardcube se vydařil již, stylem podobný, remake Wonder Boy, ale čtvrté Streets of Rage jejich styl posunují ještě o úroveň výše. K tomu jen přidává skvělá hardwarová optimalizace, která framerate po celou hru pevně drží na hranici 60 FPS.

Nelze zapomenout ani na báječný soundtrack, který poněkud nečekaně složil francouzský hudebník Olivier Deriviere, jehož dílo můžete znát třeba z Vampyr či A Plague Tale: Innocence. Jedná se tak o osvědčeného autora soundtracků pro historické a fantasy hry, ale stejně tak důstojně se chopil tvorby elektronické hudby. Pokud nevíte, že většinu skladeb má na svědomí právě on, mohli byste si ho dokonce splést s Júzem Koširem, autora hudby pro původní trilogii. Ten se na soundtracku také ukázal, ale pouze v roli hostujícího skladatele.

Streets of Rage 4 je víc než vydařený návrat legendární série, který potěší jak pamětníky, tak novou generaci hráčů. Nejedná se o žádnou revoluci, ale ani o zastaralý titul, který by byl přehnaně zaseknutý v minulosti. Nezbývá než doufat, že trend revivalů starých sérií od Segy bude pokračovat i dál a dočkáme se tak například podobně kvalitních nových dílů Golden Axe či Shinobi.

Komentuj!