Leila – Cesta životem

Turečtí vývojáři z Ubik Studios přináší s titulem Leila hráčům retrospektivní vyprávění ze života jedné obyčejné ženy, která vás pomocí virutální reality provede strastmi i radostmi svého života. Respektive převážně spíše těmi strastmi. I když se zprvu může zdát, že jde o typickou feel good adventuru pro casual hráče, která bude spadat do jakési odpočinkové “cozy” podkategorie point and click her, tak místy dokáže být docela temná či dokonce přímo drsná. Ale popořadě.

Recenzovaná verze: PC

Leila si na začátku hry nasazuje na hlavu přístroj pro již zmiňovanou virtuální realitu, který z jejiho života, respektive z jejích vzpomínek, udělá herně pojatý příběh, který nám ona sama v průběhu hraní komentuje. Ať už je to její dětství, studentská léta, muži v jejím životě, spisovatelská kariéra, či vlastní dcera, v každé krátké kapitole figuruje Leila jako jediná hlavní postava a bohužel prakticky v každé také vzniká nějaké trauma ovlivňující její psychologický vývoj.

Jakkoliv jsou ale jednotlivá traumata herně ztvárněna dobře, tak z pohledu hráče mě trochu mrzelo, že tvůrci v ničem nejdou příliš do hloubky. Rodiče jako by neexistovali, muži jsou jen sexuální objekt a dokonce vlastní dcera jako by v životě nehrála významnou roli. Naprosto chápu, že je vše zaviněno uspěchaným vyprávěním, které se vlezlo do nějakých tří hodin herní doby, nicméně je to velká škoda, neb dílo tak nevytříská emoce, na které mělo potenciál.

Vše samozřejmě doprovází gameplay. Ten by šel nejlépe přirovnat k hidden object adventuře, ač tahle definice není úplně přesná. V každé kapitole, kdy vám Leila vypráví něco ze svého života, musíte řešit s tím spojené hádanky nebo běžné úkony jako uklízení prádla po bytě a umývání koupelny. V tomhle ohledu mě velmi potěšila třeba hned úvodní lokace, jakási lesní cesta, která slouží jako startovní bod každé kapitoly. Je zde totiž rozházeno několik hromádek listí, které jsou jedny z mnoha dalších interaktivních předmětů, nicméně jejich úklid, ke kterému tvůrci nijak nevybízejí, vás odmění achievementem. Naprosto nepodstatná věc, avšak pro mě prakticky ekvivalent schovaného lootu za vodopádem či pod schodištěm. Jednoduše věc, která potěší, když funguje, a naopak zklame, pokud ne.

Zbytek je však rozhodně zapeklitější. Hledání inspirace ve tvarech jedné malebné kavárny, jenž poslouží jako námět na knihu, je typický pro hidden object hratelnost, nicméně zkušenější hráče adventur jistě potěší i složitější hádanky jako spojování kabelů pro opravu robota, chytře schované heslo k přihlášení do počítače nebo textové hádanky při interaktivním čtení knižního příběhu a mnoho dalších. Pokud si však člověk neví rady, je k dispozici i jednoduchá nápověda zvýrazňující část obrazovky, na kterou by se hráč měl soustředit.

Po audiovizuální stránce nelze co vytknout. Jednotlivé kapitoly mají lohce odlišný grafický styl, všechny jsou však ručně kreslené a minimálně mému oku rozhodně lahodící. Hudebně je pak hra doprovázena částečně lo-fi soundtrackem a už samotné menu dá jistě nejednomu fanouškovi žánru vzpomenout na populární lo-fi girl. Hudba tak má rozhodně potenciál zaujmout i jako samostatné album. Ostudu pak nedělá ani dabing, ke kterému stačila samozřejmě pouhá jedna dabérka pro hlavní postavu. Její turecká verze odvádí práci skvěle a té anglické, minimálně z letmého poslechu, taktéž nelze co vytknout.

V závěru bych se ovšem rád vrátil k oné temnotě a drsnosti zmíněné na samém začátku. Tvůrci si byli nejspíš vědomi toho, že hra zaujme především “cozy” hráče a nabízejí tak možnost jednu z kapitol zcela přeskočit. Ta totiž zobrazuje poměrně explicitně krev a gore jako doslova odtržení kůže od masa z obličeje. Zda to bylo pro potřeby příběhu nutné však nechám na každém z hráčů samotných.

Komentuj!