Yakuza: Like a Dragon – Jak vycvičit draka

Další rok, další hra ze série Yakuza od vydavatelství Sega. Tentokrát se však vývojářský tým Ryu ga Gotoku Studio vydává do zatím neprozkoumaných vod. Maskot série Kazuma Kiryu pověsil své slušivé sáčko na hřebík a jeho místo zaujímá nováček Ichiban Kasuga. Se změnou protagonisty se však změnilo i zasazení a žánr. Tvůrci opouští známý beat’em’up soubojový systém a namísto toho volí cestu plnohodnotného tahového JRPG. Dokáže Yakuza: Like a Dragon přes všechny změny zaujmout existující fanoušky série a přilákat nové?

Recenzovaná verze: PC

Když v roce 2018 vyšla Yakuza 6: Song of Life, která ukončila ságu Kazumy Kiryuho alias draka rodu Dojima, asi nikdo nepředpokládal, že by to znamenalo konec pro celou sérii. Koneckonců, sérii se po prvotním vlažném přijetí na západě teprve nedávno s Yakuza 0 konečně povedlo prolomit ledy a její západní věhlas začal zaslouženě růst. A kdo by si tenkrát vsadil, že Yakuzu jsme neviděli naposled, tak by dle očekávání vyhrál. Nejprve se série dočkala povedeného remaku druhého dílu s názvem Yakuza Kiwami 2 a posléze i detektivního spin-offu Judgment.

Jednou však i bez Kiryuho musel pokračovat i hlavní příběh. Nabízela se možnost pokračovat v příběhu jednoho ze starších koprotagonistů jako byli Akiyama, Majima či Saejima, tvůrci se však rozhodli začít znovu s čistým štítem. Novým tahounem série se tak stal Ichiban Kasuga, podřadný pěšák rodiny Arakawa klanu Tojo, který má s Kiryuem ledacos společného. Stejně jako Kiryu se spletl v povolání a poslání jakuzy nevidí jako vydělávání peněz za každou cenu, ale jako ochranu těch slabých a utlačovaných, od kterých zákon odvrátil tvář. A i on je nakonec postaven před rozhodnutí, zda pro uchování cti své rodiny na sebe vezme vraždu, kterou nespáchal.

Ichiban se v důsledku své, až slepé, oddanosti patriarchovi Masumimu Arakawovi rozhoduje podrobit se trestu 18 let ve vězení, očekávajíc, že se mu po jeho uplynutí dostane náležitých poct. Ovšem svět, který v roce 2019 nachází na opačné straně mříží, není takový, jaký si představoval. Klan Tojo je v troskách, Tokio ovládá nepřátelská aliance Omi a ani setkání s jeho bývalým patriarchou Masumim Arakawou nedopadne tak, jak si představoval, a dokonce skončí tím, že ho Arakawa postřelí. Ichiban se tak probouzí v táboře bezdomovců v Jokohamě se spoustou otázek a falešnou bankovkou v kapse u saka. Aby se však dopátral tajemství toho, co se stalo během jeho nepřítomnosti a jakou roli v tom hraje spletitá síť jokohamského podsvětí, musí se stát opravdovým hrdinou…

Podtitul hry, Like a Dragon, funguje ve dvou různých rovinách. V první řadě se samozřejmě jedná o návrat k japonskému názvu série (Ryū ga Gotoku), který byl původně lokalizován na, pro západní trh atraktivnější, Yakuza. V druhé řadě však odkazuje na největší zdroj inspirace sedmého dílu, a to klasickou JRPG sérii Dragon Quest. Ptáte se, co má Dragon Quest společného s Yakuzou? Pokud věříte slovům producenta série Tošihira Nagošiho, tak pouhých osm měsíců před vydáním hry v Japonsku ještě neměl vůbec nic. To vše se však změnilo na apríla 2019, kdy Sega vypustila falešné gameplayové video, odhalující další díl ze série jako tahové RPG.

Vtip se však dočkal natolik pozitivního přijetí ze strany internetových fanoušků, že vývojáři se ho rozhodli vzít smrtelně vážně a udělat z Yakuzy 7 plnohodnotné tahové JRPG se vším všudy. Pokud je tato historka opravdu pravdivá, nezbývá mi před vývojáři než smeknout, protože mě jinak nenapadá jediný další případ, kdy hra prošla takhle razantní změnou a neskončilo to úplnou katastrofou.

Rovnou z kraje si můžeme říct, že přerod série do žánru JRPG se povedl nad očekávaní dobře. Nemůžu sice říct, že bych z tahových soubojů byl úplně nadšený, ale v rámci možností jsou zábavné, plynulé a relativně svižné. Aby se nejednalo o klasické statické boje, ve kterých na sebe dvě strany bojovníků seřazených v řadě zavile zírají a střídají se v tazích, přišli tvůrci s řadou nápadů, jak souboje udělat dynamičtějšími. Například většina útoků má vložku v podobě QTE, jehož úspěšné splnění zvýší damage. Postavy se také neustále pohybují a před použitím AoE útoku je tak třeba vyčkat na jejich správné rozestavení. Své využití najdou i předměty rozházené po ulicích jako dopravní značky nebo bicykly, které hráčské postavy občas popadnou a dostanou za ně bonus k poškození. Jelikož téměř každý podobný soubojový systém začne dříve nebo později postihovat stereotyp, je každý podobný nápad vítaný.

Velkým plusem soubjového systému je také to, že umožnil vývojářům pořádně se opřít do absurdity, která je se sérií neodmyslitelně svázaná. A to jednak co se týče výběru nepřátel, kterých je přes 200 a který čítá jak klasické mafiány, tak řadu dalších absurdních postaviček jako kung-fu kuchaře, vůdce kultů či naolejované chlípníky, tak i co se týče Ichibana a jeho party. Ti totiž můžou volit z několika povolání ve stylu klasických fantasy archetypů jako rytíř, bílý mág či temný mág, které jsou však přizpůsobeny reálnému světu Yakuzy.

Například funkci klerika tak zastává jpop idolka, léčící členy party svými písněmi, a funkci vraha nahrazuje sekretářka s nabroušeným pravítkem a ostrými přípínačky. I když někteří mohou namítat, že série tím ztrácí i poslední kapky vážnosti, osobně si myslím, že pokud už muselo dojít ke změně na JRPG, bylo něco podobného potřeba. Ulítlé souboje mají svoje příběhové odpodstatnění a z vážnosti hlavního příběhu neubírají. Jediné, co podle mě viditelně utrpělo, jsou bossfighty, které zkrátka už nepůsobí tak epicky jako testosteronem nabité souboje jeden na jednoho z minulých dílů.

Soubojový systém si vesměs zaslouží palec nahoru, není však úplně bez chyb. Co pokulhává především, je balanc. Hra je až příliš jednoduchá až na několik skoků obtížnosti, které je nutno překonat grindováním vedlejších dungeonů. Pořádnou výzvu nabízí až bonusové dungeony, které však tvoří zanedbatelnou část velice rozsáhlé hry. Smysl mi moc nedává ani systém poškození, kdy na úrovni nepřátel zřídkakdy záleží a základní útoky jednotlivých tříd jsou často lepší než útoky finální. Vzhledem k obtížnosti je náhodných soubojů ve hře navíc prostě zbytečně moc a jako na smilování jsem čekal na předmět, který je po nasazení zcela eliminuje.

Občas je také evidentní, že engine na tahové souboje nebyl stavěný a působí poněkud neohrabaně, hlavně co se týče pathfindingu. Na hratelnost to sice nemá vliv, ale nejednou se mi stalo, že postava se několik desítek vteřin neúspěšně snažila doběhnout k nepříteli skrz opodál stojící auto, aby to načež vzdala a prostě se k němu teleportovala. Je tedy vidět, že pro vývojáře se jedná o první hru podobného typu. Základ je však slušný, funkční a zábavný.

Nejen souboji je však japonský mafián živ a jako každý jiný díl ze série, i Yakuza: Like a Dragon nabízí metrickou tunu vedlejšího obsahu a miniher, kterých je tolik, že se je ani nebudu snažit všechny vyjmenovat. Pokud by vás v deseti předchozích dílech neomrzely minihry jako šipky, baseball, šógi, karaoke nebo OutRun, můžete si je samozřejmě užít i zde. Substories alias vedlejších questů je tentokrát méně než obvykle, ale zato se jedná o nadprůměrně kvalitní výběr, mezi kterými nechybí absurdity jako usměrňování uprchlé cirkusové zvířeny Ichibanovými pěstmi. Ze zcela nových miniher možno zmínit například artové kino, kde se spánkem bojujete střílením oveček, bezdomovecký klon Pac-Mana Can Quest či velice zábavný klon Mario Kartu Dragon Kart. A pokud hrajte pouze na PC, poprvé si v Yakuza: Like a Dragon můžete zahrát plnohodnotný port bojovky Virtua Fighter 5.

Hlavní minihrou je tentokrát managementový Ichiban Confections, ve které se Ichiban ujímá krachujícího pekařství, z něhož musí udělat nejvýdělečnější společnost v celé Jokohamě. V základu se minihra podobá Real Estate z Yakuza 0, ovšem o poznání složitější. Ichiban musí nakupovat nové podniky a upgradovat je a trénovat zaměstnance a distribuovat je tak, aby v každém ze svých podniků naplnil všechny ukazatele. Na konci každého měsíce pak musí s pomocí správní rady své výsledky obhájit před nabroušenými akcionáři, kteří mu nedají nic zadarmo, formou minihry kámen-nůžky-papír. Bohužel i přes vtipný koncept je minihra značně repetitivní a zdlouhavá, přičemž v její prospěch nehraje ani to, že je v podstatě jediným viabilním zdrojem peněz a pokud budete chtít kupovat dražší zbraně, nezbude vám nic jiného než v ní strávit několik hodin. Kabaretní klub z předchozích dílů tak zůstává neporažený.

Na Ichibana čeká v rámci série zcela nové zasazení, jokohamská čtvrť Isezaki Ijincho, kde mezi sebou jakuzácký klan Seiryu, čínská triáda Liumang a korejská mafie Geomijul udržují vratké příměří. Silné podsvětí však čtvrti zaručuje praktickou nedotknutelnost ze strany vlády a policie a Ijincho tak slouží i jako útočiště pro obyčejné lidi na dně, ke kterým se zákon obrátil zády, jako jsou bezdomovci a imigranti. Čtvrť má hlavně v noci slušnou atmosféru a mapa má zhruba trojnásobnou rozlohu, je však škoda, že i přes svou variabilitu působí poněkud prázdně a víc než polovina města zůstane v rámci hlavního příběhu nevyužitá. Stejně jako v případě soubojového systému však platí, že jen těžko můžeme čekat, že naprostá novinka se hned na první dobrou vyrovná osvědčené klasice z předchozí ságy.

I když Ichibanův příběh může rámcově připomínat začátek Kiryuho ságy, jejich charaktery se nemůžou víc lišit. Kde Kiryu byl stoický drsňák, který své emoce dával najevo hlavně svými činy, nosí Ichiban srdce na dlani. A i když jsem si Kiryuho velmi oblíbil, na Ichibana jsem si velice rychle zvykl a v mžiku vyšplhal na mém žebříčku protagonistů série na druhé místo. Jeho neutichající optimismus a altruismus kombinovaný s trochou šílenství a obsesí Dragon Questem zkrátka představuje výborný kontrast vůči drsnému a cynickému světu organizovaného zločinu.

Ichibanovi navíc pomáhá i to, že příběhem neputuje sám, ale je jako správný JRPG hrdina doprovázen řadou barvitých charakterů tvořících jeho partu. A ať už se bavíme o alkoholickém policistovi před důchodem Akechim, cynickém bezdomovci Nanbovi či barmance od rány Saeko, Ichiban by bez svých přátel byl poloviční a změna orientace příběhu z jednoho hrdiny na celou skupinu působí v rámci série neuvěřitelně svěže.

Samotný příběh pak bez problémů naplňuje vysoké standardy předchozích dílů, i když nedosáhne až na úplný vrchol. Hlavní zápletka, točící se okolo Ichibana, jeho patriarchy Masumiho, rodiny Arakawa a konfliktu klanu Tojo s aliancí Omi, je výborná a plná poutavého patosu a napínavých, i když občas trochu neuvěřitelných, zvratů. Bohužel po velice slibném prologu, kdy Ichiban skončí v Jokohamě, se hra namísto toho začne zabývat zdánlivě zcela separátním příběhem místních gangů. Zdánlivě říkám proto, že nakonec se oba příběhy smysluplně propojí v jeden, avšak i když jokohamská linka byla sama o sobě zajímavá, pořád jsem se těšil na to, až se hra konečně vrátí k zápletce z úvodu, což však trvalo několik desítek hodin. Když se příběh rozjede, tak ho již nic nezastaví, ale rozjezd má tentokrát až výjimečně pomalý.

Yakuza: Like a Dragon je po spin-offech Fist of the North Star: Lost Paradise a Judgment prvním titulem ze série, který po velmi negativně přijaté lokalizaci prvního dílu z roku 2006 nabízí i anglický dabing. I když jsem až příliš zvyklý na japonské dabéry, musím uznat, že dabing se tentokrát povedl na jedničku a určitě se jedná o plnohodnotnou alternativu japonskému znění. Ichibanův dabér Kaiji Tang sice podává stylově trochu jiný výkon než jeho předobraz Kazuhiro Nakaya, ale ani jeho podání se nedá příliš vytknout. Za zmínku stojí například i známý George Takei v roli Ichibanova mentora a patriarchy Masumiho Arakawy.

Z technického hlediska se jedná o již čtvrtou hru na Dragon Engine, který od prvního nasazení v Yakuza 6: Song of Life uběhl dlouhou cestu a mouchy v podobě slabšího výkonu na konzolích byly dávno vymýceny. Po grafické stránce se v rámci série jedná o standard, který rozhodně neurazí, ačkoliv západním AAA hrám se nevyrovná. Co se týče PC portu, který byl poprvé vyvíjen in-house týmem Ryu ga Gotoku Studio, zmínil bych snad jen v podstatě nutnost mít hru na SSD disku, jelikož loadingy jsou časté a na obyčejném HDD relativně dlouhé.

Veteráni série mohou zůstat klidní – i přes razantní změny hratelnosti je Yakuza: Like a Dragon pořád tou Yakuzou, kterou máme tak rádi. JRPG žánr vdechl do série nový potenciál, který ještě nebyl úplně na sto procent rozvinut, ale do dalších dílů se určitě je na co těšit. I tak však doufám, že tvůrci beat‘em’up gameplay úplně neopustí a minimálně v nějakém spin-offu se k akčním soubojům vrátíme.

Komentuj!