Blasphemous – Kacířské duše

RPG série Dark Souls se stala vděčným zdrojem inspirace nejen pro vývojáře third-person akčních RPG, jako jsou z poslední doby Code Vein či The Surge 2, ale i pro řadu nezávislých tvůrců. A to především co se týče vývojářů plošinovek. Mezi dvourozměrnými indie “soulslike” najdeme například Salt and Sanctuary, které jakoby Dark Souls z oka vypadalo, ale třeba i značně volněji inspirovaný roguelite Dead Cells. Řady podobných her nově rozšiřuje španělská plošinovka Blasphemous, pyšnící se kromě nesmlouvavé obtížnosti i pro videohry nevšední tématikou.

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Dokud nenastal Zázrak, bývala Cvstodia obyčejnou teokracií. Zázrak s velkým Z však defintivně dokázal, že božstvo zvané Vyšší vůle skutečně existuje a jsou ještě krutější, než se tvrdilo. Zázračná katastrofa potrestala všechny hříšníky a udělala ze světa živoucí peklo, plné utrpení, smrti a nepopsatelných zvěrstev. Není však vše ztraceno. Kajícník, poslední přeživší masakru bratrstva Tichého utrpení, se však vyzbrojen mečem zrozeným ze samotného hříchu vydává na dlouhou cestu do srdce temnoty…

Nabízí se začít provařeným vtipem “nikdo nečeká španělskou inkvizici”, ale není třeba si lhát do kapsy – už od oznámení Blasphemous bylo jasné, kde kromě zmíněných Dark Souls leží hlavní inspirace autorů. Je to právě v křesťanském náboženství, kterým bylo Španělsko, rodná země vývojářského týmu, a především město Sevilla, v němž studio The Game Kitchen sídlí, značně zasaženo, a to jak pozitivně, tak negativně. Byla to právě Sevilla, která hostila nechvalně proslulou španělskou inkvizici, která ve jménu Božím páchala nespočetné hrůzy a ve světě, který tyto hrůzy představuje, se odehrává právě Blasphemous. Samozřejmě s notnou (a nutnou) dávkou fantazie a hyperboly.

Blasphemous je plošinovka, spadající pod na indie scéně neustále populárnější podžánr metroidvania, jehož žánrové konvence splňuje téměř dokonale. Hra se odehrává v polootevřeném světě, který se před hráčem postupně otevírá získáváním nových schopností. V případě Blasphemous je postup hrou značně nelineární a již zpočátku je k hráči dispozici skoro polovina celého světa. Jediné, co tak hráči brání ve volném průzkumu, je jeho vlastní zručnost. Cvstodia není zrovna přátelským místem k životu, který znepříjemňují jednak hordy kacířských nepřátel, tak i přirozené překážky jako bezedné jámy, jedovaté plyny, bažiny, v nichž se dá jednoduše uvíznout či ostré bodáky, hrozící okamžitou smrtí. Mnoho a mnoho bodáků především.

Stěžejní částí hry jsou souboje, spočívající především v memorizaci nepřátelských útoků. Samotný Kajícíník nemá k dispozici nijak zvlášť bohatý arzenál pohybů (který ale postupem hrou samozřejmě rozšíří) a musí mu zpočátku stačit jednoduché kombo o třech úderech, úhyb a krytí. Na tom v podstatě není nic složitého, ale úctyhodná sestava nepřátel sadomaso mučiteli počínaje, mizejícími duchy pokračuje a oživlými mramorovými sochami konče i tak chvílemi dá slušně zabrat. O to více však každý zářez na meči Mea Culpa potěší, zvláště když se povede aktivovat jeden z velmi brutálních finišujících úderů.

Zvláštní pochvalu si zaslouží bossfighty, navazující na nejlepší tradici her od FromSoftware. Ať už bojujete s nemrtvým arcibiskupem nebo klubkem červů svírajícím slepé dítě (ano), bossfighty nabízí slušnou, ale ne přehnanou, výzvu. Není jich sice tolik, kolik byste doufali, ale alespoň si tak zachovávají jistou auru výjimečnosti a každý bossfight dokáže nabídnout unikátní gameplayové mechaniky. V momentě, kdy se vám zdánlivě neporazitelné kolosy podaří položit na kolena, do sebe celý Blasphemous zapadne dohromady.

Kuriózně však většina mých úmrtí nepocházela ze soubojů, ale spíše z plošinovkových částí. Svět Blasphemous je, jak už to v metroidvaniích bývá, propletený odemkyatelnými cestičkami jak ementálský sýr dírami. To je na jednu stranu chvályhodné, na druhou stranu autoři věřili své důmyslnosti až příliš a byli velmi skoupí, co se týče bodů rychlého cestování. Pohyb po světě taktéž není zcela triviální a některé skoky mezi propastmi vyžadují až pixelovou přesnost. Jsem také přesvědčený, že hra, alespoň ve verzi na PlayStation 4, není zcela doladěná po technické stránce a nebylo výjimkou, že mi “sežrala” input. Párkrát jsem se dokonce ocitl uvězněný uprostřed zdi, což vyřešil až restart hry. Při prvním průchodu lokací to ale až tak nevadí, ovšem ve chvíli, kdy se rozhodnete poctivě vysbírat všechny skryté poklady, začne to i trpělivějším hráčům poněkud lézt na nervy. Nemohu se ubránit dojmu, že metroidvania struktura hře spíš škodí a hře by prospělo, kdyby se namísto z celistvého světa skládala z uzavřených úrovní. Jednotlivé lokace je totiž radost prozkoumávat, cestovat mezi nimi už ale tolik ne.

Řada jiných metroidvanií tento problém řeší neustálým vylepšováním statistik a schopností hráčské postavy, díky kterým je cestování dříve obtížnými lokacemi hračkou. Za sebe můžu říct, že procházet počátečními lokacemi jako nůž máslem pro mě bývá jedna z vůbec nejzábavnějších věcí, co metroidvania žánr nabízí. To se však Blasphemous daří jen z poloviny. Co se týče soubojů, tak tam je progres postavy více než uspokojivý – hra nešetří upgrady zdraví, many, novými bojovými chvaty, kouzly (zde modlitbami), upgrady meče Mea Culpa či dokonce speciálními korálky růžence, které dávají Kajícníkovi různé pasivní bonusy. To samé jsme však v jiných hrách a trochu jiných podobách viděli už stokrát. Jak hra působí originálně co do tématiky, tak co do hratelnosti působí zcela standardně.

Horší je situace u pohybových upgradů. Je sice hezké, že po získání relikvií můžete dýchat otrávený vzduch, nechat vyrašit kořeny ze země či mluvit s duchy, nic z toho však nemění samotnou hratelnost. Past s bodáky je stále stejně otravná past s bodáky, jako byla na začátku hry. Relikvie tak zkrátka spíš než jako upgrady působí jako ekvivalent modrého, červeného a žlutého klíče v Doomu. Zcela nepochopitelně můžete také mít najednou aktivní jen tři relikvie, pro což jsem za celou hru nenašel pádný důvod a akorát to přidává otravného micromanagementu.

Teď však chvíli z pozitivnějšího soudku. Kde Blasphemous jasně boduje, je zasazení a atmosféra. Vývojáři se nebáli kontroverze a dočkáte se tak nahoty i expresivně brutálních výjevů. Pokřivený a nepřátelský svět Cvstodia bez přestání působí zneklidňujícím dojmem, čemuž přidávají i jeho pološílení obyvatelé, lemující Kajícnikovu cestu, kteří dávají v míře větší než malé vzpomenout na NPC s Dark Souls. K dojmu přispívá i zvolený způsob vyprávění příběhu. Přímých odpovědí na vaše otázky se dočkáte jen pramálo a nezbývá vám než po malých kouskách sestavovat příběh z popisků předmětů. Upřímně řečeno mi ale relativně vyhovovalo se většinu hry plácat v naprosté nevědomosti a být pouze vyjukaným svědkem horečnatého snu, který se přede mnou odehrával.

Nedílnou součástí atmosféry je pixelartový grafický styl, ke kterému ani po dohrání nejsem zcela jistý, jak se vlastně postavit. Detaily neoslní, zvlášť ohromující scenérie taktéž nenabízí a co se týče animací, někdy jsou až vyloženě odfláknutě. K ponuré atmosféře Blasphemous ale tak nějak sedne jak ulitý. Dokonce bych si troufl říct, že u detailnější grafiky by hrozilo, že hrůzy Cvstodie budou působit až příliš naturalisticky či naopak směšně. Povedlo se zkrátka trefit dokonalý balanc, i když ze screenshotů nemusí vizuál působit nijak oslnivě. Osobně musím pochválit i cutscény, které ve mně evokovaly hlavně klasiku z 90. let Another World.

Blasphemous má hutnou a nevšední atmosféru, několik výborných bossfightů a po celou dobu trvání zhruba patnácti hodin zábavný soubojový systém, pokulhává ale v prvcích, které by pro kvalitní metroidvanii měly být zvládnuté na jedničku. I přes odvahu tvůrců pustit se do ztvárnění trochu kontroverzních témat se však při návrhu herního designu drželi až překvapivě při zemi a výsledkem je solidní, avšak ne skvělá, hra.

Komentuj!