Babylon’s Fall – Pýcha předchází pád

Herní studia a vydavatelství si jednoho dne musí uvědomit, že čelit vzrůstajícím finančním i časovým nákladům na vývoj blockbusterových videoher jen s pomocí magického zaklínadla jménem “game as a service” není řešením. Vidina nekonečných zisků bez nutnosti neustále vydávat nové hry je sice nesmírně lákavá, ale podobný sen se prozatím vyplnil jen drtivé menšině titulů. Videoherní trh sice neustále roste, avšak hráčský čas není neomezený a pokud se každý vydavatel bude snažit, aby právě ta jejich hra byla tou, které hráči věnují veškerý čas, na všechny prostě nebude místo. Nemluvě o tom, že opravdu úspěšných live service titulů byste napočítali na prstech rukou a na tomto žánru si vylámaly zuby i podobné kapacity jako BioWare s propadákem jménem Anthem či Crystal Dynamics, jejichž Avengers nezachránila ani masivně populární značka.

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Nemá smysl chodit kolem horké kaše – Babylon’s Fall je další z řady mnoha katastrofálních live service selhání. Obvykle poměrně spolehliví tvůrci z PlatinumGames si v pauze mezi vývojem Bayonetta 3 zjevně vybrali slabší chvilku a předložili nám naprosto úděsný titul, v němž ani bytostní optimisté snad nemohou najít kladné stránky. O to smutnější je fakt, že ve vidině zářné live service budoucnosti ani tragické prodeje a hráčské ohlasy zjevně nestačily k tomu, aby Square Enix okamžitě utnuli jeho podporu a vývojáři se tak budou muset několik dalších měsíců potýkat s extrémně nevděčným úkolem snažit se hru dostat do lepšího stavu.

Ovšem zcela upřímně, po čase, co jsem se hrou strávil, nejsem přesvědčený o tom, že náprava je možná. Babylon’s Fall nepatří mezi hry, které mají jistý potenciál, ale pohřbí ho pod tunou balastu či technických nedodělků. Odvážím se tvrdit, že problémy, kterými trpí, jsou mnohem základnějšího rázu a tkví už v samotném designu hry. Tvůrcům tedy přeji hodně štěstí, avšak jejich optimismus ani v nejmenším nesdílím.

Příběh hry se odehrává v původním fantasy settingu, který se značně inspiruje v antickém starověku. Hráč se ujímá role otroka domitinianského císařství, který je svými pány nedobrovolně vyslán na sebevražednou výpravu do věže Ziggurat. Ta ukrývá jak mnohá bohatství zaniklé babylonské říše, tak ke vší smůle i její ochránce, polomechanické Gellu. Jediný způsob, jak se Gellu postavit, je s pomocí takzvaných Gideon Coffins, které utváří mentální spojení se svými nositeli a dovolí jim vládnout nadpřirozenými schopnostmi. Pokud to však přeženete, Coffin nad vámi může v nestřežené chvíli získat kontrolu a neustále tak hrozí, že skončíte jako další příslušník mechanické hordy…

První věc, které si po spuštění Babylon‘s Fall všimnete (vedle velmi zdlouhavého login procesu), je to, jak příšerně hra vypadá. Za podobnou kvalitu vizuálu by se nemusel stydět ani launch line-up PlayStation 3. Dle tvůrců bylo záměrem přiblížit se stylu renesančních olejomaleb, bohužel v praxi připomíná spíše hraní počítačových her na nižší než nejnižší detaily pomocí úpravy konfiguračních souborů. Kvalita textur je mizivá, nasvětlení scény velmi ploché a NPC připomínají slabší výtvory z character creatoru PS3 verze Demon‘s Souls. Ve víru akce se hra navíc přemění v nečitelnou změť barevných efektů.

Pokud si pamatujete na první gameplay trailer hry z roku 2019, možná si i vzpomenete, že tehdy vypadala relativně normálně. Mým podezřením tedy je, že za svůj umělecký záměr a vazelinový filtr tvůrci maskují nízký rozpočet, na který hra trpí i v jiných směrech. Například klasické cinematické cutscény se zcela nelogicky střídají s cutscénami ve stylu statických dioramat, v nichž postávají charaktery bez animací a vyměňují si repliky. I to by se dalo odůvodnit stylizací do podoby obrazu, ovšem výsledek zkrátka nepůsobí líbivě, přehledně ani koherentně.

Tituly od PlatinumGames avšak nikdy nestály na nejmodernějších technologiích, ale na propracovaných soubojových systémech… avšak ani tady Babylon‘s Fall zrovna nezáří. Jedná se o third-person akci s prvky RPG a zaměřením na multiplayer, která se zjevně inspiruje populárním looter shooter modelem. V dnešní době už ale ani nápad vyměnit pušky za meče není zrovna originální (ze známějších her si s ním rozbil ústa například Godfall). Hlavním tahákem by tak měly být souboje od mistrů z PlatinumGames. Je třeba uznat, že centrální myšlenka spočívající v tom, že svého reka můžete najednou vybavit čtyřmi různými zbraněmi, jejichž movesety se liší podle toho, v jakém slotu se nachází, je potenciálně zajímavá a mohla by vést k úctyhodné variabilitě buildů a herních stylů. Bohužel v praxi se soubojový systém nedá nazvat jinak než ubíjejícím. Nepřátelé mají nesmyslně nafouknuté množství zdraví a kombo systém je tak směšně prostý, že si vystačíte s náhodným mlácením do tlačítek, což se po několika prvních misích neskutečně rychle omrzí.

Souboje celkově působí zvláštním dojmem, jako by se nemohly rozhodnout, zda chtějí být plynulou a adrenalinovou akcí po vzoru předchozích titulů studia, či metodickou a rozvážnou hrou ve stylu Souls série. Nepomáhá ani chabý vizuální feedback, kdy nepřátelé na vaše útoky téměř nereagují, zatímco pomalu udoláváte jejich healthbar. Bossfighty na konci kapitol jsou na tom o něco lépe a kromě zajímavých designů oplývají i propracovanými movesety. Bohužel po nich následuje jen další šeď a zmar.

Hra je zjevně stavěná na to, abyste ji hráli v plném týmu čtyř hráčů a pokud ještě stále uvažujete o tom, že byste jí přece jen dali šanci, důrazně vám doporučuji, abyste tak učinili hned, dokud budete schopní najít spoluhráče skrz matchmaking. Hra sice nerozděluje hráče do různých rolí jako tank, DPS a healer, a vaši spoluhráči tak slouží jen jako další těla do vřavy, plus ve čtyřech hráčích je hra směšně jednoduchá a nevyžaduje téměř žádnou pozornost, avšak v singleplayeru se jedná o zcela úmorný zážitek, pro který hra zjevně není ani trochu balancovaná. Nepřátel je hodně a vydrží ještě více, ale jejich útokům se dá relativně snadno vyhnout a hra je poměrně štědrá, co se týče léčiv, což má za výsledek extrémně zdlouhavé souboje, kde chybí téměř jakýkoliv risk. Přesně naopak, než by mělo být.

Plivnutím do tváře předchozích titulů studia je i systém skóre, který vás stejně jako u jiných titulů od PlatinumGames odměňuje trofejemi od nejhorší kamenné po tu nejobtížnější ryze platinovou. V podání Babylon‘s Fall je však hlavním kritériem skóre rychlost, s jakou dokončíte souboj. Variabilita komb či styl je něco, co zdejším soubojům vůbec nic neříká a získat platinovou trofej je tak absurdně jednoduché, že každému, kdo hrál Bayonettu, nezbývá než kroutit hlavou, kam až mohli tak nadějní vývojáři padnout.

To se celé odehrává v úrovních, které mohly vzniknout snad jen tak, že PlatinumGames vyhodili všechny level designéry. Každá úroveň je pěti až desetiminutový lineární koridor s občasnou odbočkou pro truhlu s lootem, kde prostory mezi soubojovými arénami existují jen proto, aby každá úroveň nebyla úplně totožná. Musí se alespoň uznat, že graficky se jednotlivé patra Zigguratu liší a na hru zasazenou do věže nabízí až překvapivou variabilitu, avšak hratelnostně si až na vzácné výjimky jsou podobné jako vejce vejci a pokud něčím vyčnívají, tak pouze z těch nesprávných důvodů.

Jako příklad, jedna z misí, se kterými jsem měl tu čest, byla ve znamení gimmicku v podobě jedovaté mlhy, kvůli musíte pro svou ochranu nosit lucerny. Lucerny vám ovšem zabraňují v používání silných útoků a ještě tak prodlužují už tak zdlouhavé souboje. Můžete je však i položit na zem, což v momentě, kdy tak učiní všichni hráči v týmu, dá díky prolínajícímu se světlu z luceren za vznik naprosto šílenému vizuálnímu zmatku, který by u obtížnější hry znamenal neskutečnou frustraci. V Babylon‘s Fall však jen potvrdil mou teorii, že hru můžete hrát v podstatě poslepu.

Extrémně frustrující je i tempo, se kterým hra představuje nové mechaniky, respektive jeho totální absence. Hra časem nabídne možnost vybrat si z různých typů útoků a speciálních schopností vaší Gideon Coffin, možnost vylepšovat vaše oblíbené kusy výbavy a začít tak tvořit smysluplný build a dokonce i nové typy misí v podobě Skirmishes a Sieges, které přece jen trochu dokáží rozptýlit stereotyp. To vše si však ale nechá až po dokončení hlavní příběhové kampaně, která je tak v podstatě dvacet hodin dlouhým tutoriálem. Vsadím ale boty, že do endgame se naprostá většina hráčů prostě nedostane, protože odpadnou již v průběhu příběhu, který nenabízí žádnou motivaci jak co se týče gameplaye, tak prapodivně vyprávěné a nezajímavé narativy.

Live service ambice Babylon‘s Fall jsou zjevné a člověku se skoro chce říct, že s návrhem a implementací business modelu si dali tvůrci víc práce než se samotnou hrou. Nechybí vůbec nic – denní questy, týdenní questy, sezónní questy, bonusy za login, battle passy, roadmapa nového obsahu včetně časově omezených eventů, bezplatné i prémiové měny a samozřejmě velmi mastné mikrotransakce, za které si již dnes můžete koupit řadu kosmetických předmětů, s nimiž se můžete předvést před ostatními Sentinely. Co na tom, že někdo zapomněl dodělat zábavnou hru, která by hráčům dala motivaci v ní utrácet. Nemluvě na tom, že i cena za samotnou hru, natož za její Deluxe edici, je v jejím současném stavu zcela absurdní.

Všem podružným problémům, na které jsem při hraní Babylon‘s Fall narazil (od nepřehledného uživatelského rozhraní, přes nudný a nenápaditý loot, po extrémně generický příběh postrádající zajímavých postav…), bych se mohl věnovat dlouhé hodiny, avšak zcela upřímně, nevidím v tom žádný smysl. Babylon‘s Fall není rozbitá a zabugovaná mizérie – ke cti hry, matchmaking a online multiplayer jsou překvapivě bezproblémové. Podle všeho se ani nejedná o hru, která svou pouť začala jako tradiční singleplayerový titul a přidusila ji až korporátní chamtivost.

Dle vyjádření tvůrců byla totiž již od začátku vyvíjena s úmyslem vytvořit live service titul, a právě v tom tkví její největší problém. Ze hry je sice evidentní nízký rozpočet, ale rozpočet není všechno a i se slabší grafikou se dají uchvátit miliony hráčů, pokud jim dokážete nabídnout něco skutečně nového a zajímavého. Babylon‘s Fall však nepůsobí jako hra, za kterou by stál tvůrčí záměr, ale jako vykalkulovaný produkt, co vznikl, aby pro studio sloužil jako dojná kráva. Ale stejně jako chyběl zápal při jeho tvorbě, chybí i zápal hráčů, a je tak odsouzený k neúspěchu. Svým způsobem tak jsem rád, že pro jiná studia slouží jako další z odstrašujících příkladů, že takto hry dělat nelze. Koneckonců, letos není třeba chodit daleko pro titul, co působí jako jeho přesný opak a zaslouženě sklízí nadšené hráčské ohlasy a rekordní tržby. Ale o tom zas někdy příště.

Hru na recenzi poskytla společnost

Komentuj!