Olija – Východní odysea

Nezávislých pixelartových plošinovek je celá řada a konkurence je tak veliká. Povede se titulu jménem Olija od tvůrce Thomase Olssona pod vlajkou japonského Skeleton Crew Studio zaujmout například svou inspirací v námořnických legendách, asijské mytologii a klasických cinematických plošinovkách?

Recenzovaná verze: PC

Lord Faraday, starosta nuzné vesnice, se společně se svou věrnou posádkou vydává na lov velryb, any zachránil svůj lid před vymřením hladem. Vlivem nepřízně osudu však ztroskotá na tajemném a nepřátelském exotickém souostroví jménem Terraphage. Souostroví je dějištěm neustálého konfliktu mezi démonickým klanem Rottenwood a královským rodem, jehož poslední dědičkou je lady Olija. Vše se zdá být ztraceno, avšak Faraday brzy po probuzení nachází magickou harpunu, která mu dává naději na záchranu své posádky a šťastný návrat domů…

V roli Faradaye na hráče čeká cesta za nalezením všech tří klíčů, poschovávaných po celém souostroví, odemykajících bránu, která odděluje Terraphage od zbytku světa. Navzdory očekávání se však hra vyhýbá populárním metroidvania prvkům a nabízí sevřené úrovně, které lze odehrát v občas volitelném pořadí. I tak úrovně však nejsou zcela lineární a nabízí více cest, které často vedou k různým pokladům a sběratelským předmětům. Priority hry však leží jinde než tomu je u rozsáhlých eposů, jako jsou Bloodstained či Hollow Knight.

Hratelnost pak kombinuje souboje s klidnějšími platformingovými a logickými pasážemi. Faradayovým hlavním nástrojem pro překonávání překážek ostrova je magická harpuna, kterou lze kromě boje využít podobně jako vystřelovací hák k přesunu po úrovních. Faraday se k harpuně může totiž libovolně teleportovat a svištět tak bleskově z jednoho konce úrovně na druhý. Kolem harpuny a teleportace se také točí většina hádanek, které v průběhu hry oživí přítomnost druhého podobného předmětu.

Hlavní předností hry jsou bezpochyby souboje s démonickými domorodci. Faradayovým hlavním esem v rukávu je samozřejmě jeho magická harpuna, ale svého využití najdou i sekundární zbraně jako rapír, mušketa či kuš. Ať už ale používáte cokoliv, souboje jsou velmi dynamické a vzhledem ke zvolenému grafickému stylu překvapivě efektní. Každá zbraň má úctyhodné množství různých útoků a komb, ale ať už používáte jakoukoliv zbraň, audiovizuální feedback na vaše útoky je vždy velmi uspokojivý. Každý úder pocítíte nejen vy, ale především vaši nepřátelé, rozpadající se na orgány.

I v soubojích je kladen velký důraz na mobilitu propůjčenou magickou harpunou a je nutno uznat, že na soubojový systém si lze stěžovat jen výjimečně. Frenetičtějším soubojům občas úplně nepřeje ovládání a to především kvůli automatickému zaměřování, se kterým ve víru boje často uděláte něco, co jste neměli v úmyslu. Také není nic složitého ztratit přehled, harpunu odhodit a nevšimnout si, že protivníky mlátíte pouze pěstmi či sekundárními zbraněmi. Obtížnost hry však není nijak extra vysoká, tudíž podobné lapsy se vám většinou nestanou osudnými.

Mezi úrovněmi se Faraday může vracet do klidného přístavu Oaktide, který lze postupem hrou zvelebovat a vyrábět v něm nové klobouky, propůjčující Faradayovi speciální schopnosti. Ve městě dále sídlí šaman, který vám dokáže udělat lektvary posilující maximální zdraví, a dobrodruh, kterého lze za mírný poplatek poslat na výpravu za surovinami. Městečko je sice příjemným prvkem, jehož průběžnou proměnu je během Faradayovy cesty radost sledovat, ale nejsem zcela přesvědčený, že prvek sbírání surovin a vyrábění klobouků byl ve hře potřeba. Jejich efekty jsou sice na papíře zajímavé, ale v praxi jsem celou hru prošel s prvním, který jsem si vyrobil, a s dalšími jsem neměl vzhledem k nižší obtížnosti hry důvod experimentovat.

Z nízké obtížnosti částečně plyne fakt, že hrou zkrátka projedete jako rozžhavený nůž máslem. Souboje, platforming a hádanky plynule odsýpají, v podstatě se není kde zadrhnout ani kde zabloudit. Pokud si na Olija vyhradíte čas, není nereálné ji dohrát na jeden čtyřhodinový zátah. A ačkoliv hra nabízí možnost vysbírat skryté sběratelské předměty, takováto motivace bude fungovat snad jen na hráče s nezvladatelnou OCD poruchou. Všem ostatním hra poslouží především jako milá malá jednohubka.

Ačkoliv je Olija hrou několika málo slov, i přesto dokáže její atmosféra a způsob vyprávění příběhu na hráči zanechat stopu. Podobně jako původní Prince of Persia dokázal zaujmout pouze úvodním intrem a hrstkou ikonických momentů či Another World dokázal beze slov vyprávět příběh vědce uvězněného na mimozemské planetě, i Olija je na slovo skoupá, aniž by jí to nějak uškodilo. Faradayův příběh nezdržuje tunou cutscén, dialogů či deníkových zápisů, ale namísto toho boduje atmosférou a působivými scénami, které mluví samy za sebe.

Atmosféru zdárně buduje lowres pixelartový styl. Stylem mě Olija zaujala na první pohled, ale když jsem se do hry pořádně dostal, hodnou dobu jsem se nemohl rozhodnout, zda se mi vlastně líbí. Některé pasáže vypadají impozantně a oplývají slušným množstvím detailů, ale někdy jsem si připadal, že by se té či oné scéně mohlo dostat lepší péče. Konzistenci si však drží animace postav, které i přes nízkou míru detailů působí velmi plynule. Musím také ocenit péči, kterou si autor dal se zachycením míry démonické korupce souostroví. Jako příklad může posloužit milý detail, že po úrovních jsou rozmístěny démonické chřtány sloužící jako portály, které Faradaye doslova sežerou a vyplivnou.

Pokud hledáte jednodušší plošinovku na víkend, která hledá inspiraci v trochu jiných zdrojích než zbytek nezávislé scény, s Olija nesáhnete vedle. Dynamický soubojový systém střídá plynulý platforming a nevtíravý, ale impozantní příběh a dohromady tvoří příjemný, ačkoliv trochu krátký mix.

Komentuj!