Star Overdrive – Osamělým skejťákem v dunách

HHodíte do mixéru The Legend of Zelda: Breath of the Wild, Haven, Sable, Journey, Starlink: Battle for Atlas, na poslední chvíli přihodíte i sérii Tony Hawk a možná i Herbertovu Dunu. A vznikne z toho Star Overdrive. Přišli jste si ale přečíst, čemu je hra podobná? Nejspíš ne — a nebylo by to vůči Star Overdrive ani fér. Byť kvalitou ne všechny zmíněné tituly překonává, kráčí si vlastní cestou a jde o zajímavý počin. Ale popořadě.

Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Nezávislé studio Caracal Games z Říma má na kontě už několik titulů, avšak Star Overdrive působí jako dosud nejrozsáhlejší z nich. Vše začíná relativně obyčejně. Mladičký hlavní hrdina BIOS, libující si v hudbě a svém hoverboardu, se řítí hvězdným korábem, když vtom přichází nouzové volání od jeho lásky, NOUS. Pár chvil nato už ztroskotáváme na cizokrajné planetě Cebete. Naštěstí se našemu hrdinovi a jeho dvěma nejcennějším společníkům – hoverboardu a keytaru – nic nestalo. A to je dobře, protože rozlehlé výhledy a suroviny rozeseté všude okolo dávají tušit, že první ze zmíněných předmětů bude esenciální pro pohyb a druhý pro rozsekání všeho okolo. A asi nikdo nečekal, že tu hrdina bude sám a vše a všichni budou vůči nám přátelští.

Příběh samotný bohužel příliš nezaujme. Kromě zmíněného úvodu dostáváte po určitých milnících v pokroku kratší sekvence s hologramy vaší přítelkyně, které odkrývají víc o dění na planetě (hlavně tom minulém). Alespoň pro mě ale rozhodně nešlo o hnací motor, jak postupovat dál, a klišé o záchraně sličné děvy a opuštěné, lidmi zdevastované planetě mě nijak nemotivovalo. Vše působí, jako by byl příběh vymyšlen až po načrtnutí náplně hry, a nevystačil by ani na průměrnou sci-fi povídku. Cutscény mají dohromady sotva patnáct minut, ale povědomí o dění na planetě a vztahu ústřední dvojice si můžete rozšířit hledáním ukrytých audiozáznamů, které vám NOUS zanechala.

Jakmile je jasné, že ústředním úkolem bude aktivovat planetární věže, posbírat tři vzácné krystaly a zachránit princeznu (nebo něco na ten způsob), příběh ustoupí do pozadí a přemýšlení nad tím, kde NOUS může být a zda je v pořádku, vystřídá kochání se herním světem a širou krajinou. Nepřekvapivě mi na první pohled vytanula na mysli Duna – vzhledem k převážně písečnému a skalnatému rázu všude okolo. Druhý a pečlivější pohled odhalí masivní skalní oblouky a kulové balvany, a vskutku – autoři potvrdili, že jim velkým vzorem byl cyklus maleb Floating Dreams od Rogera Deana. Ani ke konci hry se mi pohled na Cebete neomrzel a spolu s perfektně zvládnutým technickým zpracováním LOD je možné dohlédnout skutečně na míle daleko.

Ani inspirace Dunou není tak vzdálená, neboť místní svět obývají píseční červi, které je možné osedlat (a získat z nich cenné krystaly pro crafting, viz dále). Kdyby Dune: Awakening nebyla za rohem, nezbylo by než říct: A kde jinde je tohle možné? V podstatě každé pozitivum je ale v této hře vyváženo i nějakým negativem. V tomto duchu se ponese celý zbytek recenze a herní svět není výjimkou. Ačkoli není zbytečně rozsáhlý, přece jen místy působí prázdně a neživě. Ačkoli k tomu existují příběhové důvody, tato statičnost činí pobyt na Cebete poněkud osamělým a někdy otupujícím zážitkem.

I vzhledem k tomu, že jde o indie počin s menším rozpočtem je na místě otázka, jak zábavné a smysluplné jsou aktivity vezdejšího světa? Co vše lze na Cebete vlastně dělat? Ve zkratce: jezdit na hoverboardu, bojovat a sbírat materiály. Ježdění je základním dopravním prvkem. Se samotným během nepřekonáte například vodní plochy (BIOS je neplavec) ani zásadní terénní masivy. Pro plynulý a rychlý pohyb je potřeba při výskoku dělat triky, ne nepodobné již zmíněné sérii THPS. Pokud se vám trik (jakýkoli) podaří, BIOS zrychlí a dostane turbo. Dojem z uhánění po dunách a dalších površích je nádherný a dá se participovat i v různě rozesetých závodech a výzvách. Nelze se ale ubránit dojmu, že na samotném provedení triků vlastně moc nezáleží, že je budete dělat tak nějak náhodně a mechanicky, a že přesnost ovládání je trochu těžkopádná.

Keytar, kombinace kytary a kláves, bude vaší (téměř) jedinou zbraní ve hře. Postavíte se jak místní fauně, tak pozůstatkům těžařské činnosti v podobě rozličných robotů. Osobně mi boj přišel jaksi navíc. Téměř nikdy nebyl výzvou a navíc šlo téměř vždy o ty samé šarvátky podle jedné šablony. Co boj ozvláštňuje – a nejen ten – jsou speciální schopnosti, které si odemknete v jednom z místních poloopuštěných dolů: zastavení času, vytváření skákacích plošinek, telekineze, střílení energetických pulsů atd. Každá ze schopností výrazně rozšíří vaše kreativní možnosti a jde o vítaný prvek.

Třetím ústředním prvkem je sbírání rozličných minerálů, nerostů a rostlin. Ty slouží k jediné, ale zato podstatné činnosti: přizpůsobování a vylepšování hoverboardu. Už první, spíše tutoriálová sekce hry vám dá jasně najevo, že bez upgradů se neobejdete – ať už jde o výdrž turba, výšku výskoku, ovladatelnost či stabilitu. Každý z regionů Cebete má navíc svou vlastní doporučenou konfiguraci.

Jak crafting vlastně funguje? Na designovaných místech, jakýchsi DIY dílnách, naházíte do jednoho kotle směs posbíraných materiálů a pokud máte dost zelených krystalů (buď z těžebních strojů, nebo písečných červů), můžete „ukutat“ novou součástku. Zarazilo mě, že není možné předem zjistit výslednou kvalitu součástky a její typ. Naštěstí ale můžete vše vzít ještě zpátky a vytvořit směs jinou. Tento element mi přišel do hry dodaný trochu na sílu a příliš mě neoslovil. Naštěstí jsem byl ve sbírání materiálů důsledný a už po pár prvních hodinách jsem měl nadupaný hoverboard, se kterým jsem si do konce hry vystačil.

Střední, nejdelší část hry, kdy bude vaším úkolem ve zkratce prozkoumat každý ze tří různých konců herní mapy, je vždy završena bojem s některým z bossů. Tady přijde skutečně na přetřes vaše schopnost ovládnout všechny herní mechaniky – a u mě na řadu přišla i notná dávka frustrace. Když jsem ale zvolnil, tak lze všechny zdolat vcelku snadno s trochou cviku. – Ať už to hra měla v plánu, nebo ne, lze si pomoct jistou kombinací předvídatelnosti a periodičnosti jejich chování. Žádná velká satisfakce se tak u mě nakonec nekonala a na bossech šlo asi zapracovat více.

Pár slov k ukládání. Zdejší systém působí poněkud nezvykle – hra ukládá v podstatě neustále, ale do jednoho jediného slotu. Dá se to využít ve vlastní prospěch, většinu času je to však spíš na obtíž. Na začátku hry jsem si takto například nepěkně zpomalil postup z prvního ostrova, když jsem ještě nechápal, jak funguje rozebírání předmětů.

Hru jsem hrál na Switchi a relevantní otázkou samozřejmě je, jak se to všechno v reálu hýbe. Nelze čekat zázraky, zejména co se týče rozlišení, nicméně anime stylizace postav, umělecké podání, barevná paleta a jednoduché efekty vytvářejí velmi koukatelné vizuálno. Pár záškubů se nicméně dočkáte při nasedání na hoverboard a při zběsilejších bojích. Na PC, kde hra vyjde později, ale tyto problémy nečekám. Mimo to se nelze místy zbavit dojmu, že kolize objektů nebo jejich fyzika jsou někdy mimo – například když mimozemská želva vystřelí do vzduchu. Tato technická nedotaženost je pro hru příznačná a nejen u bossů tak budete přemýšlet, zda jde o “bug”, nebo “feature”.

V průběhu hraní jsem měl problémy se zvukem, který čas od času začal chrčet, a pomohlo až kompletní restartování hry. Podobným problémem navíc trpěli podle mých informací i ostatní hráči. Co vyčnívá, je hudba. Soundtrack výborně kombinuje ambientní, mysteriózní skladby, sedící k prožívanému vesmírnému dobrodružství, s tóny elektrické kytary. Mou jedinou výtkou je, že se za oněch 20 hodin herního času smyčky začaly docela opakovat. Nelze opomenout, že lze natrefit i na písničky, které vám nahrála NOUS.

Caracal Games si na svá bedra nevzali lehký úkol. Technicky a hratelnostně vyvážit open-world dobrodružství s tolika prvky nemohlo být snadné, ale výsledek – byť téměř v každém ohledu trochu kulhá – vytváří zajímavou směs, která, i když není bezchybná ani technicky dotažená, relativně dobře odsýpá a nepůsobí natahovaně jako jiné hry s otevřeným světem.

Komentuj!