Life is Strange: Double Exposure – Před sebou samým není úniku

V roce 2015 se Life is Strange stalo poměrně překvapivým hitem, jehož obrovský úspěch neočekával nejspíš vydavatel ani hráči samotní, ale poté, co se kolem titulu vytvořila obrovská základna fanoušků, se myslím už nenašel nikdo, kdo by hladově nevyhlížel další příběh hrdinky Maxine Caulfield. Roky plynuly a v sérii se vystřídaly v hlavní roli jiné postavy. Max dostala komixový příběh, chvilkovou naději na seriálové zpracování, ale všichni jsme tak nějak přijali, že se tohle univerzum bude věnovat různým lidem s každým novým titulem. Uplynulo téměř deset let a Max se na naše obrazovky vrací. Chtěl ji vůbec někdo ještě? A pokud ano, tak má vlastně co nabídnout?

Recenzovaná verze: Xbox Series X

Jak jistě víte, původní vývojáři z Don’t Nod se o značku začali dělit s americkými Deck Nine. Co zprvu vypadalo jako “střídavá péče”, se s oznámením Double Exposure změnilo na zdání, že původní francouzští tvůrci jsou ze hry, jak se říká. Jejich představení vlastní novinky jménem Lost Records, což prvně mělo konkurovat Life is Strange i datem vydání, tyhle spekulace může jen podpořit. Deck Nine se však jevilo jako skvělá volba. Že jsou vášnivými fanoušky dokázali už v prequelu Before the Storm a následně svůj um jen potvrdili ve skvělém True Colors. Jenže kolem ikonické dvojice Max a Chloe existuje početná skupina, která, jak se v anglické hantýrce říká, shipuje jejich vztah. Pricefield je mezi internetovou komunitou sakra vážná věc a co se stane, když se herní vývojáři na celý Pricefield vybodnou? Storm. Shitstorm.

Pokud tedy patříte do Pricefield komunity, která tenhle fenomén bere sakra vážně, tak můžete přestat číst, hra není pro vás a nikdy nebude. Pro všechny ostatní se zde však nabízí pohled do dospělé budoucnosti hrdinky Max. A ta budoucnost je bez Chloe, ať už váš konec prvního dílu vypadal jakkoliv. Otázka však je, jak moc dychtíte po originalitě a nevadí vám osvědčené příběhové stereotypy. Max se opět ocitá na škole, nicméně tentokrát již jako učitelka. Mohl bych se ptát, co vlastně vyučuje a kdy to vyučuje, protože těch několik dní, které jsem s ní ve hře prožil, neměla jedinou přednášku a studentům se také příliš nevěnovala. Podezřívám tak autory, že si ze všeho nejdříve vymysleli školní prostředí, které u hráčů fungovalo, a nějak na to Max našroubovali.

Pomineme-li ale tuhle podivnost, tak je chudinka Maxine nucena prožívat opět ty stejné věci, před kterými utíká. Opět tedy pídí po stopách mrtvé dívky a jejího vraha, opět přijde o nejlepší kamarádku a její okolí jako by z oka vypadlo lidem z Arcadia Bay. Otravná podcasterka silně připomíná šikanující Victorii, kamarádka Safi svou prořízlou pusou nemůže evokovat nikoho jiného, než dobře známou Chloe a pochybný profesor Colmenero snese srovnání s Jeffersonem. Osobně nemůžu říct, že bych byl z příběhu zrovna odvařený, zároveň však také nelze říct, že by nefungoval. Nemít vysoká očekávání, neb předešlé díly ze mě vždy dokázaly vytřískat alespoň špetku emocí, tak bych spokojeně hltal každé slovo a na nic si nestěžoval – neb se může stále řadit k tomu lepšímu, co nám hry po téhle stránce daly. Nicméně pokud mám brát v potaz jen to, co nám dala samotná série, tak jde rozhodně o slabší kousek. A nemůže za to jen částečně již viděný námět, ale místy také logické chyby a nedomyšlené či nedostatečně vysvětlené části.

Co však Double Exposure dělá na jedničku, je budování atmosféry. Už od první epizody jsem věděl, že jsem prostě “doma”. Nutno podotknout, že tvůrci hru posunuli po technické stránce velký kus kupředu a mně osobně celá stylizace a grafická úroveň naprosto vyhovuje jako alternativa k fotorealismu. Nebál bych se ji dokonce označit za líbivější. Vydání koncem podzimu se trefuje také skvěle, neb celá hra se odehrává v prosinci a i přes všechny špatné věci, které se v ní dějí, jde o skvělou Vánoční hru, navozující místy dokonalou cozy atmosféru. Ať už běháte po školním kampusu, kde se na malebném rybníčku prohání bruslař po ledě, okolo jsou k nalezení sněhové sochy a pozůstatky po koulování, nebo navštívíte útulnou hospůdku, kde můžete balit servírku, posedávat u klasicky si prohlížet zábavné obrázky, plakáty a další předměty všude okolo, všude je to prostě většinou příjemně strávený čas, což ve velkém podporuje i hudební doprovod. Ten pocitově už není tolik v popředí, jako tomu bylo u některých z minulých dílů, nicméně stále jde o tradičně skvělý výběr soundtracku, na kterém najdeme skladby od interpretů jako NewDad nebo Mood Bored, ale nechybí ani originální skladby, kterým tentokrát vévodí Tessa Rose Jackson.

Jistě jste si všimli, že jsem těch lokací příliš nevypsal. Reálně se totiž naprostá většina hry odehrává právě ve zmíněném kampusu a hospůdce. Třetí nejčastější lokací je pak domov naší hrdinky, kde si lze i nostalgicky zavzpomínat na minulost, nicméně to je za cenovku 50€ prakticky vše, co dostanete. Další lokace se ve hře sice objeví, ale většinou jen jednou a krátce, přičemž některé z nich jsou prostě jen tunelovitá cesta k cíli, nikoliv prostor, kde by šlo zkoumat okolí a předměty. Tvůrci nejspíš předpokládali, že to vynahradí schopnost, kdy lze přepínat mezi dvěmi realitami a každá lokace má v daný moment vždycky dvě verze. No nefunguje to tak, jak si asi představovali a nerad to říkám, ale od čtvrté epizody už mě to pobíhání po těch stejných prostorech neustále dokola začínalo spíše nudit.

Částečně tenhle neduh zachraňují některé zajímavé postavy a opravdu spousta rozhovorů i textu. Max má totiž k dispozici mobilní telefon a na něm obdobu messengeru a facebooku, tudíž během hraní vám chodí aktualizace sociálních sítí a na některé zprávy lze odepisovat, což mnohdy poskytne doplňující informace k událostem a lidem, které se jinak nemáte šanci dozvědět. Nechybí pak ani bohatě ilustrovaný deník, kde si Max zapisuje své zážitky a doplňuje je o fotky, které můžete vy sami během hraní nafotit. Naťuknuté postavy pak mohou evokovat povahové profily z prvního dílu, ale najdou se i zcela noví a zajímaví lidé, které udrželi mou pozornost. Některým klasicky lze ovlivňovat jejich osud, nicméně asi jsme si všichni zvykli, že série nabízí spíš iluzi volby a na konečné vyznění příběhu vaše činy nemají tolik zásadní vliv. Na druhou stranu původní dílo s tímhle aspektem pracovalo přeci jen o něco lépe a zde jsem ten pocit vlivu často postrádal.

Life is Strange: Double Exposure je důstojným pokračováním příběhu Maxine Caulfield, který však dle ohlasů některých hráčů tvrdě narazil na silnou Pricefield komunitu. Pokud mezi ně nepatříte, tak si hru pravděpodobně užijete, ač nelze přehlížet jisté nedostatky. Těm dle mého vévodí především malá herní rozloha neospravedlňující vysokou cenovku a kde koho nejspíš nepotěší ani ne příliš originální scénář. Musím však říct, že jsem se při hraní cítil většinu času opravdu dobře. Hra má příjemnou atmosféru, skvělý soundtrack a nádhernou grafickou stránku, což zapříčinilo, že jsem občas poslechem hudby a kocháním se trávil víc času, než jsem původně zamýšlel. Řekl bych, že hra nabízí skvělou změnu i všem, kteří nezvládali pubertální prostředí a chování postav v originále, ale je to vlastně podstatné, když si hru bez něj neužijete?

Komentuj!