Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon – Žila byla malá čarodějka

Oznámení Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon bylo značným překvapením ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo, že po osmileté pauze mezi druhým a loňským třetím dílem série asi nikdo nečekal, že bychom se dalšího dobrodružství čarodějky Bayonetty od PlatinumGames dočkali v tak rychlém sledu. Druhým pak bylo to, že nový díl, respektive spin-off, představuje v rámci série zásadní změnu jak hratelnosti, tak celkového stylu, od audiovizuálu po cílovou audienci. Jak se Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon povedlo se změnami vypořádat?

Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Ještě předtím, než přijala jméno Bayonetta, žila byla mladá umbranská čarodějka Cereza. Na rozdíl od ostatních čarodějek však musela vyrůstat bez rodičů, jelikož její otec pocházel z nepřátelského klanu Lumen Sages a její matka Rosa byla za zradu svého klanu uvězněna. Cereza se tak jednou rozhodla utéct z domova a stát se učednicí čarodějky Morgany, aby se stala mocnou čarodějkou a jednou svou matku mohla osvobodit.

Morgana byla sice přísná, ale schopná učitelka, ani to však Cereze nestačilo a když uslyšela tajemný hlas, který ji začal přesvědčovat, aby se vydala do zapovězeného Avalonského lesa, aby zachránila svou matku před děsivým osudem, tak ani na moment neváhala a vydala se na vlastní pěst na nebezpečnou výpravu. Jako nezkušená čarodějka však proti temným silám číhajícím v lese není příliš platná, ovšem za pět minut dvanáct se ji povede vyvolat svého prvního démona, který se spojil s její plyšovou kočkou Cheshire. Cheshire však, jak to už u démonů bývá, není zrovna kooperativním a nadšeným pomocníkem a ví, že mladé čarodějce může vzdorovat…

Kdybych měl Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon (dále jen Bayonetta Origins) přirovnat k nějaké již existující hře, bude to možná trochu překvapivě Brothers: A Tale of Two Sons z roku 2013, tedy herní prvotina Josefa Farese. Pokud jste se zmíněným titulem neměli tu čest, tak byste to jednak měli rozhodně napravit, ale v druhé řadě je na místě objasnit, kde se mezi dvěma na první pohled zcela rozdílnými tituly nachází společný jmenovatel. Brothers totiž jako jedna z prvních her, jestli ne vůbec první, přišli s velmi novátorským konceptem co-op titulu pro jednoho hráče, kdy levou polovinou gamepadu ovládáte jednu postavu a pravou polovinou postavu druhou, a skrz jejich spolupráci musíte řešit různé hádanky.

Brothers byl však spíše kratším a striktně lineárním titulem, jehož primární snahou bylo novátorským způsobem odvyprávět emocionálně nabitý příběh. Bayonetta Origins má ambice týkající se gameplaye posazené výrazně výš, jelikož nejenže logické pasáže doplňuje slušnou porcí soubojů, ale hra navíc dostala formát po vzoru starších dílů The Legend of Zelda, tedy podobu akční adventury odehrávající se v částečně otevřeném světě, který se před naší dvojicí hrdinů postupně zpřístupňuje s tím, jak získávají nové schopnosti. Oproti frenetickému hack’n‘slash pojetí předchozích dílů série se tak dostáváme do neprozkoumaných vod k něčemu daleko poklidnějšímu.

Levým Joy-Conem hráč ovládá Cerezu, pravým jejího démonického kocoura Cheshireho a tato nesourodá dvojice se pod vedením jednoho hráče vydává na průzkum Avalonského lesa, který skýtá přesně to, co byste od akční adventury podobného ražení čekali – tedy mix explorace, hádanek a soubojů, v nichž přijde vhod jak Cerezina magie, tak Cheshireho hrubá síla. Tomu je uzpůsobeno i celé ovládací rozhraní, kde například nezbylo místo na tlačítka ovládající kameru a všechny lokace jsou zabírány naskriptovanou statickou kamerou, která se seč může snaží následovat hráčovy pohyby a pokud možno udržet v záběru oba hrdiny.

Především co se týče těch klidnějších logických a exploračních částí hry, nezvyklé ovládání funguje velmi dobře a v jádru jednoduchý gameplay činí poměrně svěžím. Hádanky sice nikdy nenaberou nijak velké komplexity a většinou pro jejich vyřešení stačí pouze použít správnou schopnost na správný typ překážky, ale občas přijdou různá ozvláštnění, jako například pasáže, kde se hrdinové musí rozdělit a pomáhat si navzájem z opačných stran obrazovky.

Zásadní součástí hry jsou i souboje. Mladá Cereza není zdaleka tak od rány, jako její budoucí verze Bayonetta, a její čarodějné schopnosti se omezují pouze na taneček, kterým dokáže nechat vyrašit květiny či sestavit určitě předměty, a paralyzující kouzlo, které přijde vhod v soubojích. Tam však hraje prim Cheshire, který se rozhodně nestydí ušpinit si pracky a pustit se do roztodivných nepřátel v podstatě sám, jen s mírnou pomocí Cerezy, jejímž hlavním úkolem během soubojů je nepřekážet a vyhýbat se nepřátelským útokům. Cheshire má kromě tradičních kombo útoků k dispozici až pět různých elementálních forem, mezi kterými může v soubojích libovolně přepínat, což se hodí především proti nepřátelům s různými elementálními štíty.

Souboje jsou sice značně zjednodušené oproti původní sérii, ale vzhledem k všem ostatním změnám by bylo bláhové čekat, že zůstanou stejné. S novým pojetím Bayonetta Origins by naopak působilo nepatřičně, kdyby k žádné změně nedošlo. Navíc se rozhodně nedá říct, že souboje jsou nezábavné. V rámci série představují zcela novou sadu nepřátel (víly všech možných druhů), pro jejichž porážku je nutné používat všech schopností, které mají Cereza a Cheshire společně k dispozici. Bossfighty pak jsou správně impozantní, jak už to je trademarkem série. Bohužel ale souboje trpí dvěma problémy, které spolu úzce souvisí.

Prvním problémem je, že ve vřavě není vůbec těžké ztratit přehled nad tím, kde se která postava nachází. Minimálně můj mozek zkrátka funguje tak, že když levou polovinou gamepadu ovládá postavu nacházející se vlevo a obráceně, tak není problém, ale když se postavy prohodí, začne se to velmi rychle plést a musím provést „rekalibraci“. Tento problém si nepochybně uvědomili i tvůrci a právě v jeho částečném řešení spočívá druhý problém.

Souboje jsou totiž velmi snadné. Pokud jste aspoň trochu zruční co se týče akčních her a věnujete trochu času exploraci, v podstatě nemůžete umřít. Nepřátelé vám dávají mnoho času na rozmyšlenou, o nutnosti rychlých reflexů se vůbec nedá mluvit a zásoba léčivých lektvarů je efektivně téměř bezedná. Nevyhnutelně tak dojde k jistému stereotypu, jelikož jakýkoliv souboj je v podstatě jen formalitou s předem jasným výsledkem. Bylo by určitě nesmírně těžké vymyslet, jak obtížnost lépe vyvážit, aby ovládání zároveň nepůsobilo větší frustraci, nicméně faktem zůstává, že u soubojů se prostě příliš nezapotíte.

Své výhrady mám i k struktuře hry. Jak již bylo zmíněno, jedná se o akční adventuru ve stylu The Legend of Zelda, ke které zkrátka patří jistá míra povinného i nepovinného backtrackingu. To však komplikuje in-game mapa, která je naprosto tragicky nepřehledná a v podstatě se podle ní nedá detailně orientovat. I tady hra však nabízí řešení – celou hrou vás naviguje postava magického vlka, podle jehož zářících šlápot vždycky jednoduše najdete cestu hlavního příběhu.

Nedokážu si dost dobře představit, jak by se bez této berličky hra dala hrát, nicméně v podobném žánru to je dost smutná záplata na problém, který starší tituly vyřešily k plné spokojenosti hráčů. Stačí poskytnout detailní in-game mapu, z níž je hned jasné, které lokace ještě nebyly prozkoumané a kde se nachází překážky, které lze s nově získanou schopností překonat a buď se tak posunout dál, nebo najít bonusový power-up. Je však třeba dodat, že vzhledem k nízké obtížnosti hry se vracet do již projitých lokací rozhodně není nutné a pokud nepotřebujete vidět číslovku 100 vedle vaší uložené pozice, rozhodně stačí se držet hlavní linie a zbytečně se tak nefrustrovat backtrackingem. I to je samo o sobě však trochu škoda.

Obojí to společně se stylizací nahrává myšlence, že PlatinumGames s Bayonetta Origins cílí na mladší publikum, než tomu je v případě hlavní série určené především pro odrostlejší hráče. Tomu odpovídá i grafická stylizace, proti které však nemohu nic namítat. Záměrem tvůrců bylo stylizovat grafiku do podoby ilustrací v pohádkových knížkách, a to se jim povedlo na jedničku, jak jistě vidíte z okolních screenshotů. Na poslabším hardwaru Nintendo Switch sice nevynikne tak, jak by mohla v 4K rozlišení, ale i tak je svět hry krásný na pohled a v pohybu vynikne ještě víc než na statických screenshotech. Pohádkový styl navíc dotahuje hlas vypravěčky, který nás provází většinou cutscén a vtipně, přesně ve stylu dětských audioknih, zastává i dabing Cheshireho.

Příběh však nikdy nebyl velkou výsadou série a nejinak tomu je v případě Bayonetta Origins. Musí se uznat, že na rozdíl od místy nesrozumitelných zápletek předchozích dílů je příběh prequelu výrazně přímočařejší, za což autorů patří velký dík. Nicméně možná je přímočarý až příliš a pokud jste si přečetli úvodní odstavec, jste si nejspíš schopní odvodit naprostou většinu dalšího dění, možná s výjimkou finálního zvratu.

Příběh se primárně soustředí na nesourodé duo v podobě Cerezy a Cheshireho, které si přes prvotní antagonismus k sobě v průběhu hry najde cestu, aby pak společně překonalo finální zádrhel. Z hlediska charakterů nicméně vyprávění funguje. Nesmělá Cereza se v průběhu hry pomalu, ale jistě začíná více podobat svému nadmíru sebejistému alter-egu, které známe z prvních třech dílů. Pokud jste je hráli, Bayonetta Origins pro vás nabízí slušnou dávku vydařené fanservice, která však díkybohu nepůsobí nijak nepatřičně nebo nuceně.

Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon je až na jisté mušky velmi příjemnou zhruba 15 hodin dlouhou „jednohubkou“, která se rozhodla sérii představit zcela jinému publiku než předchozí díly. Kladu si však otázku, jestli to vlastně byl dobrý krok. Dovedu si rozhodně představit, že by se našli menší hráči, kteří by si hru velmi užili. Bayonetta je však ale přece jen nepříliš známou sérií. Rodiče ji nejspíš nebudou znát a ten případ, že by s její pověstí byli obeznámeni, by pro rozhodnutí, zda svým dětem hru koupit, mohl z očividných důvodů být ještě horší. Ostřílené fanoušky série zas může odradit radikální změna formátu a stylu. Nezbývá než doufat, že jinak velmi slušný titul si svou cílovou skupinu nakonec najde.

Komentuj!