Sonic Frontiers – Modrá je dobrá

Pamatuji si tu chvíli, když jsem se prvně seznámil se Sonic Frontiers. Byla noc a já jsem brouzdal po zahraničních herních webech a v jeden moment tam vidím odkaz na video s nadpisem ve stylu “Nový Sonic vypadá příšerně”. Jelikož nejsem nijak velký fanoušek Sonica – k tomu se poté vrátíme – tak jsem ani netušil, že má nějaký nový díl vyjít, a proto jsem si ze zvědavosti toto video pustil. Byly tam narážky jak ten svět z traileru vypadá prázdně, že je to jak hra z PS3 a ono to tak bez kontextu opravdu vypadalo. Rozhodně jsem v ten moment ale nečekal, že mě tahle hra naprosto smete.

Recenzovaná verze: PC

Měsíce chvátaly kupředu a já zjistil, že nový Sonic má dva dny do vydání. Jelikož jsem si vzpomněl na video, které jsem zmiňoval, řekl jsem si, že si tuto hru vezmu na recenzi a aspoň si užiju jednoduchý bizár, kterému se zasměji a také ho zkritizuji. Jak naivní jsem byl…

Vhodný vstup pro nováčky?

Než se ale plně pustíme do mých pocitů ze hry, tak vám chci jen zdůraznit, že nejsem fanouškem Sonica. Hrál jsem pár levelů jako dítě a poté jsem hrál i kousek Sonic Adventure, to je vše. Před zahráním jsem neviděl ani příběhový prequel ve formě krátkého filmečku a to i z toho důvodu, že většina z vás, co má chuť na platformovku či na nějakou arkádu, si stejně ten prequel nepustí. A vlastně si myslím, že tento díl přiláká velký počet nováčků. Právě proto jsem se do tohoto dílu opravdu vrhnul naslepo a pokusím se vám tady ukázat, jak tento díl funguje na člověka, co nemá k této sérii žádný vztah.

Začněme tedy od příběhu, který sleduje Sonica, Tailse a Amy, jak letí na Starfall Island vyšetřit záhadu týkající se Chaos Emeralds. Než tam ale jsou schopni doletět, tak jsou vcucnuti do kyberprostoru, ze kterého se dostane pouze Sonic a ocitne se na ostrově v reálném světě. Jelikož ale jeho přátelé zůstali částečně uvězněni v kyberprostoru, tak je Sonic nucen je z něho vysvobodit pomocí jejich memory tokenů, které jsou po daných ostrovech rozesety. Během toho, co osvobozujete své přátelé, se i více dozvídáte o daném ostrově či o podivných bytostech, které ostrov okupují. A aby toho nebylo málo, tak vás pronásleduje neznámá entita v podobě holčičky, která vám pořád opakuje, že se nemáte pokoušet své kamarády z kyberprostoru dostat.

No a to je vše a na vás je si postupně tento příběh odemykat díky exploraci v otevřeném světě.

Sonic: Breath of the Wild?

Právě díky silnému aspektu explorace a více kryptickému vyprávění děje jsem se nesčetněkrát setkal s tím, že Sonic je prostě Breath of the Wild. Což i přes jistou podobnost není tak úplně pravda.

Frontiers je totiž mnohem výpravnější, co se příběhu týče. Cutscén je tu opravdu veliké množství a na postupné odkrývání příběhu nemusíte dlouze čekat. Samotného mě totiž překvapilo, jak je nový Sonic příběhový. Není to vůbec na škodu, protože vás příslib další cutscény ještě více motivuje v exploraci. Ta je v novém Sonicovi stěžejní, ale zároveň se nejedná o žádný frustrující zážitek. A to vám hovoří člověk, který řešení puzzlů v otevřeném světě bez větší nápovědy přímo nesnáší.

Tady je totiž level design opravdu zábavný a i pro hráče, kterým tento druh open worldu, kde různě prozkoumáváte či plníte hádanky, nesedí, tak je možné, že tady by to přehodnotili. Ona ta explorace je tady totiž setsakra návyková, takže pojďme si říct, jak to tedy funguje.

Jakmile vás hra pustí k exploraci, tak vaším hlavním úkolem je najít memory tokeny svých přátel, poté si odemknout Chaos Emeralds (které vám slouží k poražení Titánů, o nich později) pomocí hledání klíčů či pak objevování ozubených koleček, díky kterým si můžete odemknout klasické Sonic levely. Tohle všechno je ale spolu nádherně propojené.

Když se totiž pohybujete po ostrově (kterých je ale vícero a postupem příběhu si je odemykáte), tak narazíte na různé plošiny, hádanky, či zakopané poklady, a vše vám něco dá. Právě slidovací plošiny, kterých je na každém ostrově hromady a jsou vždy hravě poskládané, se vám po jejich splnění odmění právě třeba memory tokenem či například potřebným klíčem. Poté když třeba narazíte na nepřátele, jejichž souboje jsou zábavné, protože využívají klasickou Sonicovskou hratelnost, tak po jejich poražení jste taky odměněni.

Pak tu máme různé checkpointy, ve kterých musíte splnit nějakou malou časovou výzvu, nebo hádanku, aby se vám odkryla další část mapy ostrova, na kterém se právě nacházíte. Když pak checkpointy odemykat nechcete nebo nevíte, jak daný vyřešit, tak žádný problém, můžete hledat svatyně, které se odemykají pomocí ozubených koleček, a tam si zarelaxovat po jejich odemčení u klasických Sonic úrovní v krásném kabátku. To ale není vše, dané klasické úrovně ještě nabízí různé challenge, za jejichž splnění poté dostanete klíče potřebné k odemčení Chaos Emeralds. Takže jak vidíte, pouhou explorací jednoduše získáváte potřebné materiály. Díky tomu je právě hratelnost naprosto návyková a i právě odlišná od Breath of the Wild.

Kombinuje se tu totiž až vysloveně relaxační explorativní hra s nadupaným platformingem v otevřeném světě. Bohužel je to těžké popsat, ale pobíhání po ostrově, kde najednou uvidíte odrazový můstek, vy na něj skočíte a najednou si užíváte platforming ve výšce s krásným rozhledem na okolní svět. Sice takovou relaxaci vám mohou překazit bossové, jejichž souboje jsou ale neskutečně epické a nápadité. Je sice pravdou, že s nimi nemusíte bojovat za účelem dokončení hry, i tak je ale doporučuji nepřeskakovat a pár si jich zkusit. Za to poté Titani, což jsou prastaré bytosti, ty porazit musíte, jelikož jsou stěžejní pro příběh. Souboje s nimi ale stojí za to, už jen díky řízné metalcorové hudbě, co při nich hraje.

No ale tím to také nekončí, tvůrci nezapomněli na své kořeny a pořád se jedná o klasického Sonica, jenž je doprovázen svým klasickým humorem a hravou atmosférou, která právě nejvíce prosakuje v příběhových misích. Proto tu i často narazíte na různé minihry, jako nahánění roztomilých bytůstek k mamince apod. Abych nezapomněl, tak tyto bytůstky sbíráte během vaší poutě ostrovem a když je navrátíte stařešinovi, tak on vám na oplátku vylepší vaše staty. S tím se i pojí sbírání různých orbů, které se vám poté také smění na vylepšení. Jednoduše je v Sonicovi opravdu co dělat, a když se k tomu i připočte naprosto fenomenální soundtrack, tak je to všechno i neuvěřitelná atmosférická zábava.

To ale nezní jako špatná hra!

Sonic Frontiers opravdu špatná hra není, i když má své bolístky, a to ne pouze v hratelnosti, ale i celou koncepcí. Přijde mi, že největší problém tkví v tom, že ta hra je opravdu pro určitou sortu lidí. Pokud jste fanoušek klasického Sonica a klasických platformovek, tak vás může vyděsit a i odpudit otevřený svět a nelinearita. Pokud ale máte rádi akční hry s otevřeným světem, tak vás zase může odradit platforming, arkádovost a lehčí infantilnost, která Sonica doprovází (i když tady je opravdu na menší úrovni). Takže jednoduše musíte mít rádi obojí či žánrové mixy.

Co se poté týče samotné hratelnosti, tak má největší výtka pramení z ovládání na PC, kdy místy opravdu hapruje kamera a kvůli tomu se nemohu trefit skokem na určitou platformu, nebo nemohu kameru nastavit tak, abych viděl, co je přede mnou v momentě, kdy surfuji na plošině. Často to má poté za následek, že nevidím, kam trať pokračuje, a špatně namířím své skoky a musím to opakovat, dokud to pokusem a omylem nezvládnu. Poté také zamrzí horší optimalizace a výkon hry, ale i přes to jsem na žádné bugy za dobu hraní nenarazil.

Proto se tedy musím přidat do týmu Sonic Frontiers! Je až ironické, že ze hry, kterou jsem měl pro legraci, se nakonec stalo něco, co mohu označit za největší překvapení tohoto roku a doufám, že to tak bude i pro vás. Tahle hra si hráčskou lásku rozhodně zaslouží, a když už ne jen za tu odvahu zkusit něco nového, tak hlavně za ten návykový a zábavný gameplay.

Komentuj!