Sifu – Dnes neumírej

Beat’em’upy sice v poslední době prožívají menší renesanci, avšak i přes nesporné kvality her jako Streets of Rage 4 či River City Girls se zatím žádný z moderních beat‘em’upů neodvážil posunout žánr někam dál. Na řadě tak jsou francouzští Sloclap, kteří po svém originálním pojetí fighting game žánru v podobě titulu Absolver, který kombinoval tradiční bojovky s prvky MMO a open-world her, přichází se svou druhou hru Sifu, která se podobně odvážně snaží zmodernizovat i singleplayerový beat’em’up. Umíte kung-fu?

Recenzovaná verze: PC

Stojí za to věnovat život pomstě i za cenu všeho ostatního? Protagonista Sifu má při hledání odpovědi na toto dilema jedno velké požehnání i prokletí – životů může pomstě totiž věnovat hned několik. Ačkoliv se stejně jako jeho otec a učitel kung-fu nevyhnul hněvu otcova bývalého žáka Yanga a při útoku na jejich školu se ocitl na ostré straně mačety, před smrtí ho zachránil magický talisman, který mu dal další šanci pokračovat v cyklu násilí.

Po osmi letech tvrdého tréninku se tak náš bojovník vydává po stopě pěti cílů. Čeká na něj botanik Fajar skrývající se v místních slumech, bojovník Sean v nočním klubu, umělkyně Kuroki v galerii, podnikatelka Jinfeng v sídle své firmy a nakonec samotný Yang, který v sanatorii léčí traumata své i jiných. Cesta za pomstou nebude jednoduchá a každý z bossů je střežen davy svých pohůnků, se kterými si rovněž není moudré zahrávat. Pokud však selžete a opět podlehnete ranám svých soků, není se čeho bát. Alespoň zprvu.

Váš talisman vás totiž stejně jako při té osudné noci ve wuguanu dokáže oživit, avšak jeho moc není neomezená a nese si sebou krutou daň. Každá smrt vás totiž bude stát kus vašeho přirozeného života, přičemž cena za oživení se neustále stupňuje. Z dvacetiletého vitálního a nezkušeného mladíka se tak v průběhu jedné úrovně může stát ostřílený vousatý čtyřicátník či až sedmdesátiletý šedivý mistr. Navíc pokud překročíte hranici 70 let, další smrt bude vaší poslední a nezbývá vám než začít znovu.

Čas a život jsou však nejlepšími učiteli a selhání vám tak dává možnost dále se sžít se soubojovým systémem hry. A že se je co učit. Řetězit v bojích z pohledu třetí osoby silné a slabé útoky do komb a občas uskočit nepřátelům dokáže každý, ale hra vám velmi brzy dá najevo, že pokud se ji nenaučíte o něco lépe, na postup do další úrovně nebudete mít nárok. Nezbývá tedy než se naučit různým kopům, snožkám, skluzům, loktům, hodům a především se důvěrně seznámit s tlačítkem na blokování, které zároveň slouží i k parírování a uhýbání.

Držení onoho tlačítka zablokuje většinu útoků, avšak každý úder nevyhnutelně přidává bodíky k vašemu ukazateli struktury. Pokud dojde vrcholu, váš bojovník ztratí soustředění a na moment, který může protivníkům stačit k vašemu zlikvidování, je bezbranný vůči všem útokům. S postupem hrou se tak musíte naučit jak se krčit před útoky na tělo a uskakovat útokům na nohy, tak je v pravý moment parírovat, čímž naopak poškodíte strukturu vašich soků. Tyto lekce vám do hlavy nevyhnutelně vpraví bossové, kteří svým způsobem slouží jako zkoušky toho, co jste se už naučili. A co se ve stáří naučíš, to v mládí jako najdeš a v Sifu tak můžete zkušenosti z pozdějších úrovní zužitkovat k tomu, abyste zlepšili svůj výsledek v začátečních.

A v ten moment, kdy se ve vašem podání z nemotorného plahočení a boje o život stane oku lahodící smrtící tanec, začne Sifu dávat ten největší smysl. Pokud sledujete hráče a herní skupiny na sociálních sítích, nejspíš jste již narazili na efektní videa, v nichž se hráči chlubí, jak bez zkřiveného vlásku na hlavě likvidují davy nepřátel v Sifu. To se dá nejlépe ilustrovat na již dnes ikonické úrovni zasazené do nočního klubu, která hráčům dává nesmírné možnosti seberealizace a i proto je mnohými považována za vrchol hry.

Je totiž neuvěřitelně zábavné vlétnout do místnosti gangsterů s baseballovou pálkou, prvního na ráně vyřadit z boje ještě než si uvědomí, co se děje, druhého speciálním úderem soustředění srazit k zemi a tam ho dorazit, pochroumanou pálku hodit na hlavu třetímu vzadu, přeskočit gauč, popadnout láhev a rozbít ji o hlavu čtvrtému gangsterovi, pátého omráčit kopnutou barovou stoličkou a mezitím jako Neo uhýbat a uskakovat všem ostatním. Soubojový systém Sifu je učebnicovým příkladem principu „easy to learn, hard to master“ a když se vám ho podaří ovládnout, dokáže být velmi uspokojivý. Škoda snad jen neposedné kamery, která hlavně při intenzivnějších soubojích má sklony vyvádět psí kusy a může vás tak stát cenných pár let.

Z videí to může vypadat jednoduše, avšak než se dostanete na podobnou úroveň, bude to stát spoustu potu a krve. Vaší, i vašich nepřátel. Povězme si to na rovinu: Sifu není jednoduchá hra a v některých aspektech klade na hráče nehorázné nároky. Souboje, hlavně bossfighty, samy o sobě nejsou nic snadného a i s klasickým systémem ukládání by vás stály nespočet loadingů. V Sifu však nestačí, že se přes bossfight s vypětím všech sil dostanete jednou.

Save systém hry je totiž velmi lišácky vymyšlený tak, že vás donutí mistrně ovládnout celou hru od začátku od konce, avšak jde na to chytřeji než jiné. Jak již bylo zmíněno, každá smrt vás stojí určitý počet let. Váš věk si tak můžete představit jako ukazatel životů. Pokud se vám podaří dosáhnout konce úrovně a porazit bosse, váš progres se uloží a po smrti můžete pokračovat od poslední úrovně, kterou jste si odemkli. Je tu však jeden háček – pokud začnete od druhé či jedné z dalších úrovní, pokaždé musíte začít s nejnižším věkem, s kterým jste jí dosáhli. To znamená, že pokud horko těžko porazíte bosse na konci první úrovně v čilém věku 58 let, realisticky vám zbývají na všechny další úrovně dva až tři životy. Nezbývá vám tedy nic jiného než se vrátit do první úrovně a opakovat ji tolikrát, až se vám povede stáhnout váš „nejlepší“ věk co nejblíže počátečním 20 rokům, abyste v dalších úrovních měli rezervu.

To samo sebou nese nutnost naučit se nazpaměť nejen každý bossfight, ale i každou skupinu nepřátel na cestě k němu vedoucí. Hra vám sice nabízí částečné ulehčení v podobě odemykatelných zkratek, které vám umožní přeskočit velké části úrovní, avšak ani to není bez háčků. Využít zkratku totiž často znamená vzdát se nároku na upgrade z jedné či více jadeitových svatyň, které jsou poschovávané po úrovních. Tyto upgrady, jako silnější či odolnější zbraně či vylepšení ukazatelů struktury a soustředění, sice nejsou pro úspěch kritické, ale v řadě situací za ně budete velmi vděční. Takže ačkoliv je lákavé sáhnout po jednodušší alternativě, hra vás neustále tlačí k dokonalosti.

Kromě svatyní můžete svoji postavu vylepšovat i nakupováním nových pohybů za utržené zkušenostní body, které již tak bohatý arzenál pohybů rozšiřují o speciality jako chytání vrhacích dýk v letu, nabíjené údery pěstí či rozšíření kombo útoků o speciální finišery. Tyto schopnosti si můžete odemknout jak dočasně, tak permanentně, avšak permanentní odemknutí schopnosti vás vyjde na omračující částku zkušeností a k odemknutí jedné bude ve většině případů potřeba hned několik průchodů jedné úrovně. Na jednu stranu by se dalo hovořit o mírném grindu, na druhou stranu to berte spíš tak, že Sifu vás tak alespoň trochu odměňuje za „promrhaný“ čas strávený neúspěšnými pokusy o zlepšení svého skóre v již dokončených úrovních.

Na první pohled se to může zdát velmi přísné, ale pokud Sifu vnímáte v kontextu beat‘em‘up žánru, nejedná se vlastně o nic výjimečného. Ne, ani když vám někdo bude tvrdit opak (a je tomu až překvapivě často), Sifu není roguelite a tvrdit, že je, naznačuje ze strany dotyčných nepochopení jak Sifu, tak i roguelite/like žánru. K tomu, aby se za něj dal označit, mu schází zcela základní vlastnost, a to náhodně generované úrovně. Definice videoherních žánrů jsou sice velmi často fluidní, ale pořád bychom se prosím měli snažit o to, aby si označení zachovala alespoň elementární význam. Avšak zpátky k Sifu.

Sifu má totiž daleko blíže ke klasickým automatovým „žroutům čtvrťáků“ jako Double Dragon či Final Fight s jejich omezeným počtem životů a continue, i když to šikovně maskuje za moderní prezentaci. Do léta osvědčených principů přináší nové prvky a v jistých aspektech hráči vychází daleko více vstříc. Pokud vám před koncem Double Dragon došly životy, museli jste celou hru začít od začátku a nezbylo vám tedy nic jiného, než pokus za pokusem hru mistrně ovládnout, až se dočkáte sladkého konce. Sifu volí podobnou strategii, avšak s jedním zásadním rozdílem – pokud jednou dokážete odehrát například první úroveň bez jediné smrti se všemi svatyněmi a vhodnými upgrady, nemusíte se jí až do konce hry už nikdy dotknout.

Zvláštní pochvalu si zaslouží bossfighty – ještě aby ne, když s nimi strávíte minimálně třetinu herní doby. Každému z pěti bossů byla věnována nadstandardní péče a skládá se ze dvou fází, které se od sebe liší jak hratelnostně, tak i vzhledem arény. Vzhledem k tomu, že bossů ve hře není zrovna mnoho, každý z nich představuje pořádnou výzvu, která se s průběhem hry pouze stupňuje. Tato výzva však není samoúčelná a každý další boss buduje na tom, co jste se měli naučit u předchozího, což kulminuje u ultimátní výzvy v podobě vašeho archnemesis Yanga, který vám nedá vůbec nic zadarmo a otestuje každou mechaniku, se kterou jste se zatím mohli setkat. To samé se však nedá říct o minibossech rozmístěných po úrovních, kteří mi paradoxně často přišli daleko více frustrující než hlavní bossové. Síla Sifu je buď v soubojích jeden na jednoho či v bitkách s davy řadových nepřátel, ale bojovat s dvěma a více speciálními nepřáteli najednou dle mého názoru není něco, na co je hra primárně stavěná.

Co do čistého času by se Sifu dalo dohrát do dvou hodin, avšak pokud nejste bůh videoher, připravte si možná i sedminásobek času. Z principu se tak jedná o poněkud repetitivní titul a pokud jste zvyklí hrami projíždět jako nůž máslem, abyste si užili příběh, Sifu nejspíš nebude hra pro vás. Pokud však nemáte problém s arkádovým pojetím, představuje těžkou, ale férovou a uspokojivou výzvu. Hra navíc nabízí i mírný prvek znovuhratelnosti v podobě dvou různých konců, sběratelských lore předmětů, pro jejichž zkompletování se často musíte vracet do již odehraných úrovní a ultra hardcore výzev v podobě trofejí za dohrání hry ve věku nižším než 50 a 25 let. Pokud se vám je povede uzmout, nezbývá mi než smeknout – umíte kung-fu. Zatím ve hře však kompletně chybí volby úrovní obtížnosti a pro řadu hráčů tak bude hra zcela nedobytná, což ukazují i statistiky trofejí na PlayStation Network, kde po první úrovni následuje strmý pád v počtu hráčů, kteří dohráli i tu druhou. Na rozdíl od nechvalně proslulých Souls se však Sifu dle slov autorů v dohledné době dočká updatu, který přidá lehčí (ale i těžší) obtížnost.

V předcházejících odstavcích jsem nevěnoval příliš prostoru příběhu, stejně jako mu ho nevěnuje samotná hra. To, co ve hře najdete, není špatně napsané, avšak jedná se o velmi standardní příběh o pomstě, který nijak netěží ze svého zasazení a tématiky. Pokud byste místo kung-fu bojovníka do hlavní role dosadili Johna Wicka, vyšlo by to téměř nastejno. Gameplay však zdárně doplňuje vizuální styl hry, který sice nepatří k nejdetailnějším, ale je velmi čistý a příjemný na pohled. Ve vybraných pasážích si tvůrci navíc pěkně hrají s perspektivou a osvětlením a vytváří tak velmi působivé scény, ačkoliv inspirace slavnými filmy jako Oldboy a Kill Bill je zcela okatá. Z mého pohledu laika se tvůrcům povedlo vystihnout i atmosféru fiktivního čínského města, avšak netroufám si soudit, zda je Čína očima Francouzů opravdu stoprocentně autentická do posledního detailu. To raději nechám jiným recenzentům.

Již prvotina týmu Sloclap ukázala, že studiu talent rozhodně nechybí, avšak teprve Sifu se povedlo prorazit do hráčského povědomí. Sifu zcela určitě nesedne každému, ale pokud hledáte moderní beat‘em’up s obtížností ze staré školy a neuvěřitelně plynulým soubojovým systémem, jste na správné adrese.

Komentuj!