Eastward –⁠ Pixelartová postapokalypsa

Po šestiletém vývoji se na naše herní zařízení konečně dostává pixelartová post-apokalyptická akční adventura Eastward od šanghajského studia Pixpil, která nezapře svou inspiraci v klasikách 16bitové éry jako EarthBound či The Legend of Zelda: A Link to the Past. Stojí cesta na východ ve společnosti dvojice hrdinů za strávený čas?

Recenzovaná verze: PC

Prostý horník John strávil celý svůj život, aniž by spatřil oblohu. Dávno předtím, než se narodil, Zemi totiž dle příběhů obklopila tajemná substance zvaná miasma, která ničila a zabíjela vše, co jí stálo v cestě. Zbytkům lidstva se však povedlo ukrýt pod zemí a alespoň zčásti znovu vybudovat společnost. Život v komunitě Potcrock Isle pod nadvládou tyranského starosty sice není idylický, ale všechno je lepší než se postavit hrůzám čekajícím na povrchu. Ale co když pověsti nejsou pravdivé?

Johnův život jednoho dne převrátí naruby tajemná mladá dívčina Sam, kterou John nalezne hluboko pod zemí odpočívající ve stázi. Sam se ukáže být nejen bystrým a energickým dítětem, ale i dítětem problémovým – odváží se totiž tvrdit, že nadzemní svět není nebezpečný, ale překrásný, a co hůř, že na povrchu již byla. Starostovi tak brzy dojde trpělivost a Johna se Sam posílá na smrt na povrch. Tam se ukáže, že Sam měla pravdu – povrch nabízí krásnou přírodu, jasnou oblohu, čerstvý vzduch a hemží se lidmi. Naše dvojice hrdinů však brzy zjišťuje, že existuje velice dobrý důvod schovávat se pod zemí…

Eastward na své hráče zapůsobí velmi dobrým prvním dojmem. Úvod do příběhu správným způsobem vtáhne do děje, seznámí nás s řadou roztodivných, ale milých postav, naznačí, jakým směrem se bude v dalších hodinách ubírat gameplay a především oslní naprosto fantastickým audiovizuálním stylem, který i po zbytek herní doby zůstává největším kladem celé hry.

Jako milovník pixelartové grafiky jsem si Eastward užil plnými doušky. Každá lokace je neuvěřitelně detailní a díky propracovaným a plynulým animacím vypadá v pohybu ještě lépe než na screenshotech. A ačkoliv vizuální styl evokuje ty nejlepší tituly z SNES a Game Boy Advance, využívá i moderních postupů, které mu dávají ještě více vyniknout. Nedá se vůbec divit, že vývoj hry trval více než půl dekády, protože z grafiky je zjevné, že každá lokace musela projít nespočetnými iteracemi a myslelo se na každou drobnost. Podobně vydařený je i synthový soundtrack, ať už se jedná o pohodové kompozice ve městech či přírodě nebo adrenalinové melodie v důležitých soubojích či dramatických situacích. Soundtrack skvěle dotváří atmosféru krásného, ale zdevastovaného světa, a značně pomáhá příběhu prodat jeho emocionálnější okamžiky.

Bohužel není vše zlato, co se třpytí a i Eastward za své pozlátko schovává poměrně plytkou hru, která se v jistých aspektech snaží být něčím víc, avšak přinejlepším s rozporuplným výsledkem. Nemá smysl chodit kolem horké kaše – ani nesporné kvality audiovizuálu nedokázaly zabránit tomu, abych se u hry značnou dobu nudil a její velmi rozvážné tempo na mě působilo jako uspávadlo. Poněkud mě překvapuje, že hra se dočkala všeobecně pozitivního přijetí, protože si opravdu nemyslím, že se jedná o titul pro každého.

Po stránce hratelnosti se jedná o izometrickou akční adventuru, v níž na dvojici hrdinů čeká titulní výprava na východ. Nejedná se však ani částečně o open-world titul, ale o téměř stoprocentně lineární pouť, kde příběhové části plné cutscén a dialogů střídají výpravy “do dungeonů” plných soubojů a hádanek. Na tom nutně není nic špatného, ovšem v případě, že hra hráči diktuje, v jakém tempu ji bude hrát, je potřeba, aby správně vyvážila poměr mezi příběhem a hratelností a neustále před hráče předhazovala něco nového. To je poměrně obtížná disciplína a naprostá většina těch nejlepších lineárních her se tak délkou vejde do zhruba desíti hodin. Eastward se však tomuto trendu vymyká a nabízí až třicet hodin dlouhý zážitek, kde v poměru cca dva ku jedné převládají příběhové sekvence. Bohužel za sebe musím zkonstatovat, že debutující studio si ukouslo příliš velké sousto.

John a Sam tvoří nerozlučnou dvojici, kde jeden na druhého spoléhá jak v boji, tak při řešení hádanek. Zkušený bitkař John slouží jako svalstvo družiny a v boji se zmutovanou zvířenou obývající jeho svět využívá jak své nepostradatelné pánve, tak arzenálu na dálku jako je brokovnice, plamenomet či různé druhy bomb, který v průběhu hry postupně rozšiřuje a upgraduje. A i když Sam s nepřáteli nedokáže bojovat na vlastní pěst, může Johna podporovat svými psychickými schopnostmi, jako jsou omračující výboje, vytváření energetických štítů či léčení.

Tyto schopnosti pár využívá i k řešení všudypřítomných hádanek, k čemuž se často musí rozdělit a na dálku pomáhat jeden druhému. Klasickým příkladem může být, že Sam stoupne na tlačítko, čímž otevře bránu Johnovi, který ji následně zablokuje těžkým závažím, aby Sam mohla z tlačítka slézt a oba tak mohli projít dál. Ve hře, kde je hlavním motivem spolupráce, se jedná o poměrně nepřekvapivé prvky. Bohužel “nepřekvapivé” je slovo, které Eastward co do popisu hratelnosti vystihuje nejlépe.

Soubojový systém není úplně špatný a některé bossfighty jsou poměrně kreativní, ovšem po většinu doby je na hru podobného žánru velmi primitivní a skládá se v podstatě jen z bušení do jednoho tlačítka a občasného střídání zbraní. Schopnosti Sam jsou až příliš pomalé na to, aby se dočkaly nějakého většího využití a za Johna chybí něco ve stylu blokování či úskoků. I přes svou jednoduchost jsou souboje navíc překvapivě neohrabané a často se v nich dost dobře nedá vyhnout přívalům příliš malých a rychlých nepřátel. Nechápejte mě však špatně – Eastward rozhodně není obtížná hra už jen kvůli velmi štědrým checkpointům a přehršle léčivého jídla, které sebou můžete nosit v inventáři.

Nepříliš se hráči zapotí i u hádanek, které v žánru podobných akčních adventur patří k tomu nejjednoduššímu, s čím se můžete setkat. Řešení je téměř vždy očividné na první pohled a jeho realizace není o moc složitější. Nedostavuje se tak u nich téměř žádná radost a jejich řešení se brzy stává rutinou. Až teprve ke konci hry začaly hádanky nabírat na složitosti, což už je ale docela pozdě. Tvůrci z Pixpil se zjevně pokusili přiblížit hru co nejširšímu publiku, které by potenciálně mohl zaujmout vizuál a příběh, ale mohla by je odradit vyšší obtížnost.

Dostáváme se tak ke gró hry, tedy příběhu. Ten už je podstatně ambicióznější než hratelnost a neubírá se očividným směrem ve stylu prvního The Last of Us, kde události, které dvojice hrdinů zažije na společné cestě, slouží především k jejich charakterovému rozvoji a posunu jejich vztahu. Eastward se namísto toho snaží být komplexním sci-fi příběhem, který ale doplňuje řadou slice of life momentů a miniepizodek. Takový mix je ale poměrně těžké ukočírovat a tvůrcům z Pixpil se to ne zvlášť dobře vydařilo.

I sebelepší sci-fi stále potřebuje zajímavé postavy a tady Eastward selhává nejvíce. Poněkud nepochopitelně je John němým hrdinou, který za celou hru neprojeví žádnou vlastní iniciativu a emoci a nedozvíme se nic z jeho názorů a myšlenek. Za dvojici hrdinů tak mluví pouze Sam, která je sice roztomilá, ale jednorozměrná postava, která až moc často posouvá příběh svými zbrklými rozhodnutími. Zbytek postav je až na pár výjimek trestuhodně nevyužitý a hra jejich příběhy nedotáhne do uspokojivého konce, pokud se nějakého vůbec dočkají.

Podobně nesoustředěná je i zápletka, která se po slibném začátku počínaje třetí kapitolou zvrhne v nezajímavou sérií sidequestů, mezi kterými se hlavní příběh posunuje jen tak nějak mimochodem. Jednotlivé momenty sice často fungují tak jak mají, ale dohromady netvoří uspokojivý celek a ponechávají na stole spoustu nezodpovězených otázek. Tajemství stojící za apokalypsou je potenciálně docela zajímavé, ale hra není příliš ochotná ho prozkoumávat a namísto toho plýtvá časem pro zbytečnosti. Celou hru pak navíc provází roztahanost konverzací a cutscén, kde i jednoduchý dialog je zhruba dvakrát tak dlouhý, než by musel být. Hře zkrátka zoufale chybí editor, který by vzal příběh, osekal ho o zbytečnosti a zestručnil. Ze hry by šly odstranit celé kapitoly, aniž by to nějak ublížilo příběhu.

Je to škoda, protože na hře je vidět neuvěřitelný cit pro detail. Kromě již zmíněného vizuálního stylu je třeba pochválit i množství NPC s unikátními dialogy, které se navíc po každém příběhovém posunu mění. Hra obsahuje i dvě důležité minihry. Kromě vaření ve stylu Breath of the Wild, kde můžete různé ingredience kombinovat v desítky různých léčivých receptů, hra nabízí i nepovinnou minihru EarthBorn, roguelike RPG ve stylu 8bitových klasik jako Earthbound a Dragon Quest. Pro příznivce tohoto stylu hratelnosti se v EarthBorn dá strávit klidně deset hodin a minihra až vyráží dech svou propracovaností, když vezmete v potaz, že průměrný hráč se jí nemusí ani dotknout.

Bohužel ani to nestačí. Na to, co Eastward vlastně nabízí, se jedná o až příliš dlouhou a plytkou hru, která na stůl položí poměrně vážná témata, ale ve výsledku nic neřekne. Dovedu si představit, že pokud vás svět Eastward okouzlí, odpustíte hře jednoduchý gameplay a budete se soustředit na jednotlivé momenty a scény, které často dokáží vykouzlit úsměv na tváři, dovedete si hru užít. Bohužel z mého pohledu Eastward vyžaduje spousta trpělivosti, kterou odmění pouze zakončením, z něhož jsem byl více zmatený než uspokojený, a které působí zcela nezaslouženě.

Komentuj!