Register

A password will be e-mailed to you.

Dvoučlenné vývojářské studio Acid Nerve se po jejich prvotině, akční adventuře Titan Souls inspirované Shadow of the Colossus a Dark Souls, vrací s podobným, ale přece jen značně odlišným, titulem jménem Death’s Door. Podaří se příběhu malé vrány s velkým mečem vyrovnat svému předchůdci?

Recenzovaná verze: PC

Death’s Door představuje svět, kde je koloběh života a smrti průmysl jako každý jiný. K mrtvým je potřeba vyslat smrťáky, kteří sklidí jejich duše a přinesou je na ústředí. Tam je každá duše řádně zkatalogizována a její energie následně vrácena zpět k reinkarnaci. Ovšem jako v každém korporátu, i smrťáci naráží na úskalí spojená s byrokracií, což je právě případ našeho vraního hrdiny. Duše, kterou byl vyslán sklidit, je mu totiž ukradena a schována za tajemné dveře. Aby ji dokázal získat zpátky a mohl tak pokračovat ve své práci, musí se vydat do nebezpečných krajů, kterým se vyhýbá i samotná smrt a duše jejichž obyvatel pomalu, ale jistě začínají čpět démonickou korupcí…

Pokud jste někdy hráli jakoukoliv hru ze série The Legend of Zelda, budete v Death’s Door okamžitě jako doma. Jedná se o izometrickou akční adventuru zasazenou do rozsáhlého světa, který se vám v průběhu hry postupně otvírá s nově získanými schopnostmi. Svět je rozdělen na venkovní prostory a dungeony plné nepřátel a hádanek, v nichž se ukrývají nebezpeční bossové, jejichž duše slouží jako jedna z částí klíče ke kýženým dveřím. Každý dungeon navíc skrývá nové kouzlo, které odemyká jak nové části světa, tak skryté předměty v již navštívených zónách.

Právě design světa je jeden ze zásadních kladů Death’s Door, ať už co se týče tématiky, vizuálního zpracování, ale i hratelnosti. Ať už se procházíte opuštěnými panskými zahradami, starobylým hřbitovem či přímořskou pevností, ze hry přímo dýchá atmosféra. Statická kamera a denní doba tvůrcům umožnila na míru připravit každičkou obrazovku a přesto, že technicky se nejedná o kdovíjakou špičku, esteticky jde o pastvu pro oči. Mírně vybledlá barevná paleta podtrhuje, že se pohybujeme ve umírajícím světě, na jehož éru největší slávy si už nikdo z přeživších nepamatuje.

Nezaostává však ani level design. Hra sice neoplývá přehnaným množstvím checkpointů, avšak díky chytrému rozvržení jednotlivých úrovní je vždy na dosah nějaká nová zkratka, která další cesty úrovní značně zpříjemní. Úrovně jsou navíc plné různých tajemství a upgradů, kvůli kterým se vyplatí důkladná explorace. Poněkud kontroverzním prvkem může být chybějící mapa, avšak dle mého názoru jsou úrovně natolik přehledné, že jsem se ani jednou za celou hru neztratil.

Klíčovým prvkem hry jsou samozřejmě souboje. I když by bylo jednoduché napsat, že se podobají Souls sérii, je to pravda pouze v případě, že pro zařazení hry do soulslike podžánru vám stačí, že hlavní postava může dělat kotouly. Inspirace je sice patrná, ale samotný akt bojování je drasticky odlišný a mnohem svižnější. Řadoví nepřátelé neoplývají tunou zdraví, stejně jako náš vraní hrdina a je tedy nutné zručně uhýbat a kličkovat mezi davem nepřátel a zneužívat pauz mezi jejich útoky. V průběhu hry se k základním kreaturám bojujícím na blízko přidávají například mágové vrhající kouzelné projektily, lučištníci či obrnění rytíři s obřími zbraněmi a štíty.

Právě kombinací nepřátel různých bojových stylů hra postupně navyšuje obtížnost, avšak i naše vrána není zcela bez výhod. Základní meč postupně doplní nové zbraně jako svižné dýky, bleskové kladivo či impozantní obouruční meč. Do hry vstupují i lehké RPG prvky, jelikož z padlých nepřátel padají duše, které lze investovat do vylepšení jednoho ze čtyř atributů. Svého využití v boji najdou i kouzla jako fireball, bomby či magický luk. Na ty se však nejde spolehnout stoprocentně, jelikož mana je značně omezená a jde dobít pouze útoky zbraněmi zblízka. To osobně považuji za skvělý nápad, který dělá souboje značně dynamičtějšími a plynulejšími, než kdyby bylo nutné čekat na regeneraci nebo pít magické lektvary.

Vrcholem soubojového systému jsou dle očekávání bossfighty, které pokaždé otestují vaši zručnost s nově získanými hračkami, které jste měli nabýt během řešení hádanek v jejich dungeonu. I v případě, že obtížnějším bossfightům obvykle neholdujete, je úroveň výzvy v Death’s Door položena tak akorát vysoko, aby hra nebyla nijak frustrující, ale zároveň tak, abyste se jí nemohli bezmyšlenkovitě promlátit. Každý hráč bude tento zlatý střed mít položený trochu jinde, ale troufnu si říct, že Death’s Door se trefí do vkusu poměrně početné skupiny hráčů.

To všechno vás čeká na ploše zhruba osmi až desíti hodin, což je na hru o podobné komplexitě dle mého názoru zcela ideální. Každý dungeon je tak akorát dlouhý, aby se nepřejedl. Kouzel je přesně tolik, aby se všechny vešly na d-pad. Tajných power-upů je tak, aby se v nich člověk neutopil a neztratil o nich ve světě bez mapy přehled. Bossfighty neumoří svou délkou, ale skromná výdrž hlavního hrdiny dokáže i tak vyvolat adrenalinové momenty. Všechno je prostě vyměřené tak akorát.

Možná jedinou mírně promarněnou příležitostí je, že se tvůrci v designování hry nerozhodli trochu víc odvázat. Ne že by na Death’s Door bylo něco zásadně nevydařeného – každý aspekt hry je kvalitní. Zřídkakdy je ale něco víc. Jako ideální příklad mohou posloužit hádanky svázané s novými kouzly, které přesně kopírují styl dungeonů ze série The Legend of Zelda. Ne že by jejich řešení bylo nezábavné, ale marně budete čekat na jediný moment, kdy vám nějaká z nich dá skutečně zabrat. Vítanou světlou výjimkou je propracovaná postgame, pro kterou se určitě vyplatí ve hře pokračovat ještě pár hodin po titulcích.

Stejně tak není příliš přesvědčivý příběh. Na něj sice není kladen velký důraz, ale pokud z předcházejících řádků čekáte temnou melancholii ve stylu Dark Souls, tak nejspíš budete nepříjemně překvapeni. Death’s Door je místy vážný, avšak po většinu času spíše komediální titul, plný absurdních vedlejších postav jako jsou muž s polévkovým hrncem (plným polévky) namísto hlavy či inteligentní chobotnice navěšená na mrtvolu a předstírající, že je člověk. Na jednu stranu to pro někoho může být vítaným osvěžením žánru a pár gagů je skutečně vtipných, na druhou stranu to ze hry dělá tak trochu frašku i v momentech, kde se to úplně nehodí, a mírně to podrývá atmosféru.

I přes tyto drobné mušky je však Death’s Door příjemným překvapením a dalším kvalitním zářezem do pažby vydavatelství Devolver Digital, která se příznivcům akčních adventur ve stylu Zeldy dá jen doporučit, i když se patrně nejedná o nic, co byste v podání Acid Nerve viděli poprvé. I precizní zpracování se však cení.

Hru na recenzi poskytla společnost

Death's Door – Vrána k vráně
Death's Door k velkému úspěchu využívá osvědčené formule série Zelda, ačkoliv do žánru nepřináší nic převratného. I precizní zpracování se však cení.
Pozitíva
  • Vyladěná hratelnost
  • Silný audiovizuál
  • Propracovaný level design
Negatíva
  • Nedostatek originálních prvků
  • Nehodící se odlehčený příběh
85%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (1 Hlas)
81%

Komentuj!

komentárov