Hades – Božský roguelite

Kalifornští Supergiant Games si za více než deset let působení na nezávislé scéně vybudovali svůj nezaměnitelný rukopis. Ať už se jedná o fantasy RPG Bastion, cyberpunkový Transistor či sportovní fantasy Pyre, tak i přes odlišnou tématiku je z audiovizuálního zpracování a částečně i herních mechanik okamžitě poznat, s kým máte tu čest. Nejinak tomu je i s jejich žhavou novinkou Hades, kombinující koncept roguelite s tématikou řecké mytologie. Povede se Hades vyšplhat až na herní Olymp?

Recenzovaná verze: PC

Pokud je na herní scéně něčeho dostatek, je to nepochybně nezávislých roguelitů. Pro vývojáře se jedná o nesmírně lákavý žánr, jelikož kombinace náhodně generovaných úrovní a vysoké obtížnosti zaručuje vaší hře více než nadprůměrnou trvanlivost, aniž by bylo nutné vytvářet hodiny unikátního obsahu. Jen málo roguelitů se však propracuje do zlatého fondu her jako The Binding of Isaac, Spelunky či Slay the Spire, ke kterým se hráči vrací i léta po jejich vydání. Pokud se to však někomu mohlo povést, tak týmu Supergiant Games, kteří si roguelite žánr vybrali jako další výzvu po svém hattricku v podobě trojice Bastion, Transistor a Pyre.

V Hades navštívíte mýtickou verzi starobylého Řecka, kdy olympští bohové vládli nebesům, oceánům i podsvětí. Hrdinou hry je mladík Zagreus, syn boha podsvětí Háda. Jak si jistě dovedete představit, vyrůstat v podsvětí obklopený výhradně duchy a temnými bohy není žádný med a nedá se tak čemu divit, že Zagreus vždycky toužil zjistit, jaký je svět smrtelníků na povrchu či dokonce jak si žije zbytek jeho rodiny na hoře Olymp. Finální kapkou však bylo zjištění, že okolnosti jeho narození jsou poněkud jiné, než si celý život myslel. Zagreus tak popadá legendární styžský meč a vydává se na cestu na povrch…

Probojovat se ven z pekla však není nic jednoduchého. Zagreus sice má podporu v podobě požehnání od jeho rodiny na Olympu, jako jsou jeho strýčkové Zeus a Poseidon či sestřenice Athéna, Artemis a Afrodité, ale jednotlivá patra podzemí, tedy temný Tartarus, plamenný Asphodel a melancholické Elysium, i tak skýtají řadu nebezpečí. A pokud by se Zagreovi náhodou povedlo dostat až k řece Styx, na konci čeká samotný Hádés, který svého potomka nenechá odejít jen tak.

Nejeden výlet na povrch tak končí Zagreovou smrtí, znovuzrozením v Hádově paláci a vygenerováním nového náhodného labyrintu. Podobně jako v případě bájného Sisyfa, i Zagreův úkol se zpočátku zdá být téměř nemožným. Obtížnost hry je pro nově příchozí nastavená relativně vysoko a selhání není ničím neobvyklým. S postupem času vám však soubojový systém začne pomalu, ale jistě, přecházet do krve. Izometrické souboje na první pohled zdánlivě nejsou z nejsložitějších, ale přece jen pobraly slušnou dávku komplexity.

Základními mechanikami jsou v každém případě standardní útočná komba, speciální útoky, kouzlo v podobě vrženého drahokamu a úhyb. Zagreus si však postupně odemkne až šest zbraní, nabízejících zcela odlišné herní styly. Základní meč brzy doplní oštěp, který lze použít na dálku i na blízko zároveň, štít s bojovým stylem inspirovaným Kapitánem Amerikou, klasický luk s možností vystřelit salvo šípů, bojové rukavice a nakonec i futuristická puška s vestavěným granátometem. A ačkoliv je možné soustředit se pouze na jednu zbraň a odehrát s ní celou hru, pravá zábava je v jejich střídaní a objevování nových unikátních kombinací.

Zagreus během jednotlivých pokusů o útěk nachází i zmíněná božská požehnání, které představují klíč k vítězství. Každý bůh nabízí mírně jiné výhody – Zeus vládne hromy a blesky, Dionýsos zas vaše nepřátele pomalu likviduje kocovinou a například Artemis se soustředí na odhalování jejich slabých míst, což se v hratelnosti projevuje jako zvýšená šance na udělení kritického poškození.

V rámci jednoho pokusu se však nejde držet jen přízně jednoho z bohů, ale je nutné naučit se kombinovat jejich požehnání do společně fungujícího celku. Tomu hra napomáhá i speciálními a silnými duálními požehnáními, které lze získat jen specifickou kombinací předchozích požehnání dvou různých bohů. Unikátní herní styl však lze vytvořit i přirozenou cestou. Možných kombinací je mraky a i když ne všechny vám pomohou ke kýženému výsledku, experimentování s novými komby vždy zůstane zábavné.

O nasbíraná požehnání Zagreus sice přijde s každou smrtí, avšak to neznamená, že by každý pokus začal úplně od nuly. Během jednotlivých pokusů o útěk může sbírat několik druhů herních měn, za které si v Hádově paláci může nakupovat permanentní upgrady, ať už se jedná o statistická vylepšení, upgrady zbraní a odemykání jejich nových forem, které herní styl ještě trochu mění, či dokonce upgrady samotného paláce, ať už kosmetické či hratelnostní. Mimo to ale lze získat i božský nektar a ambrozii, s pomocí niž se Zagreus může sbližovat s ostatními obyvateli paláce či olympskými bohy.

Palác je kromě Háda obydlen řadou známých jmen řecké mytologie, jako jsou bájný hrdina Achilles, bard Orfeus či gorgona Dusa. A ač to u roguelite hry může být překvapivé, rozhovory s NPC postavami jsou jednou z hlavních předností hry. Široká paleta rozmanitých a sympatických postav, jejichž příběhy a problémy Zagreus s postupem hrou objevuje, hráči dává nečekanou motivaci pokračovat i vedle prosté radosti z hraní a zlepšování se. Postavy samozřejmě vycházejí ze svých předobrazů z řecké mytologie, kterou však scénáristé pojali do značné míry po svém a jejich reinterpretace působí velmi svěžím dojmem. Ačkoliv tón hry je obvykle spíše uvolněný, tak jako u správné antické tragédie, i zde dojde na řadu dojemných scén, které i díky výkonům dabérů překvapivě dobře fungují.

Život postavám dodává i výborný dabing, který, jak už to je u her od Supergiant zvykem, využívá jako dabéry pouze zaměstnance studia. V čele jako vypravěč jako vždy stojí Logan Cunningham, jehož hlas je s hrami studia neodmyslitelně svázán již od Bastion. Tuto roli si zopakuje i zde, ale přidává k ní ještě několik dalších postav, které zní tak odlišně, že byste je na něj zcela určitě netipovali. Za své výkony se však nemusí stydět ani ostatní dabéři včetně zvukaře, skladatele a zpěváka Darrena Korba, který se zhostil role hlavního hrdiny Zagrea. Ten je typickým vtipálkem, který pro zlehčení situace nejde daleko, ale navzdory tomu nezačne lézt hráči na nervy.

Plynulá a zábavná akce, relativně krátké runy s délkou mezi 30 a 40 minutami a rozmanitost jednotlivých průchodů hrou, i navzdory tomu, že neustále opakujete ty stejné místnosti se stejnými nepřáteli, dává dohromady velmi návykový mix. Je velice jednoduché posadit se k Hades s úmyslem zahrát si jen jeden run, ze kterého se však ale v mžiku stanou tři či rovnou čtyři. Každý průchod a následná návštěva Hádova paláce v sobě má něco nového, ať už nový upgrade, doposavad neviděnou kombinaci skillů či nový zajímavý dialog. A ani po třiceti hodinách, které jsem se hrou zatím strávil a které mi stačily k dokončení hlavního příběhu, jsem studnici obsahu ani zdaleka nevyčerpal.

Výchozí obtížnost je na roguelite poměry posazená relativně nízko (což není nutně zápor a neznamená to, že hra je jednoduchá), avšak Hades nabízí bohaté možnosti její úpravy. Pokud by vám hra přece jen přišla příliš těžká, v nastavení je možnost zapnout takzvaný God Mode, který nepřátele učiní o něco méně smrtící a po každém neúspěchu o něco málo zvýší vaši odolnost. Na konec hlavní příběhové linky se tak časem propracuje téměř každý. A co je nejdůležitější, ani prohry nepůsobí nijak zvlášť frustrujícím dojmem. Neustále vylepšování postavy skrze herní měnu je výbornou motivací dávající naději, že příští pokus to už konečně vyjde.

Pokud vám ale výchozí obtížnost však přijde příliš jednoduchá, na řadu přichází takzvaný Heat systém. Ten se inspiruje jak v předchozích hrách od Supergiant, tak v Ascension systému Slay the Spire. Na výběr máte 15 modifikátorů jako vyšší poškození nepřátel či zvýšené ceny v obchodech, které můžete libovolně kombinovat. Odměnou za vyšší obtížnost jsou kromě dobrého pocitu z úspěchu i zmíněné herní měny pro odemykání permanentních upgradů. Modulární obtížnost je dle mého názoru skvělý koncept, který by se neztratil ani v jiných hrách i žánrech, a její implementace v Hades patří k těm vůbec nejlepším, se kterými jsem se zatím setkal. Pokud chcete okamžitě začít na té nejtěžší obtížnosti ze všech, máte tu možnost, ale pro všechny ostatní tu je možnost po malých krůčcích přitvrzovat s tím, jak se zlepšujete, a vybírat pouze ty modifikátory, na které si věříte.

Skvělou hratelnost navíc kompletuje audiovizuál, jak už to u tvorby Supergiant Games bývá zvykem. Zvolený grafický styl je neuvěřitelně líbivý a přesně balancuje na hranici vizuálního spektáklu a přehlednosti. V pohybu hra díky množství detailů a drobných animací vypadá zkrátka famózně. Neméně skvělý je i soundtrack a ozvučení celkově. Skladatel Darren Korb prostě nezklame a jeho prog rockový soundtrack ke hře naprosto dokonale sedne. Jedinou výtkou k soundtracku tak může být, že zpěvačka Ashley Barrett se tentokrát podílela na pouhých dvou písních.

I když fanoušci roguelite her budou při hraní Hades nepochybně v sedmém nebi, jsem přesvědčený, že své příznivce si dozajista najde i jinde. Hades totiž působí jako neuvěřitelně vypilovaný titul, který po všech důležitých stránkách exceluje a navíc dokazuje, že v rámci roguelite žánru jde mít i vyšší ambice než pouze zabavit hráče desítkami hodin náhodně generovaného obsahu, ačkoliv i to zvládá bravurně. Zdaleka nejmasivnější titul od Supergiant Games se tak stal i tím nejlepším.

Komentuj!