Marvel’s Midnight Suns –⁠ Superhrdinský trumf

Strategičtí veteráni ze studia Firaxis Games zprvu nepříjemně překvapili oznámením, že dalšího dílu série taktických strategií XCOM se jen tak nedočkáme a přednost dostane licencovaný titul Marvel’s Midnight Suns. Pokud jste však od Firaxis Games čekali odfláknutý cashgrab, byl to z vaší strany nemístný pesimismus. Podaří se však Marvel’s Midnight Suns postavit vedle Civilization a XCOM či na ně bude pouze nahlížet zpovzdálí?

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Téměř již není nebezpečí, kterému by se nejmocnější hrdinové světa Avengers nepostavili. Robotický Ultron, mimozemští Kree či Skrullové nebo teroristická organizace Hydra jsou jen jedni z mnoha nepřátel, které náš hrdinský tým převálcoval. Existuje však jedna oblast, kde si Captain America, Iron Man či Hulk nejsou zcela jistí v kramflecích – nadpřirozeno. Když se tedy na Zem vrací Matka démonů Lilith a s ní se blíží naplnění předpovědi o příchodu magické apokalypsy, musí se obrátit na odborníky. Tým magických hrdinů Midnight Suns, který se na návrat Lilith již dlouho připravoval, totiž v pohodlné rakvi schovává tajnou zbraň – potomka Lilith jménem Hunter, který jako jediný dokáže podle proroctví svou matku zastavit…

Hned zkraje si vyjasněme jednu zásadní věc – Marvel’s Midnight Suns není XCOM se superhrdiny a pokud se hru budete tvrdošíjně snažit soudit jako další XCOM, skončíte s největší pravděpodobnost zklamáni. Firaxis Games totiž velmi moudře usoudili, že herní systém XCOMu, založený do značné míry na pravděpodobnosti a náhodě, by v superhrdinském kontextu působil značně nemístně.

Zatímco náhodný vojáček XCOMu si může dovolit netrefit mimozemšťana i z bezprostřední blízkosti, superhrdinům jako Captain Marvel či Blade byste podobné faux pas jen těžko uvěřili. A ač si k vašim vojákům z kampaní XCOMu často na základě jejich úspěchů dokážete utvořit silná citová pouta, pořád se jedná o panáky bez charakteru, s čistě účelovou funkcí v příběhu. Marvelovští hrdinové jsou naproti tomu i díky masivnímu úspěchu Marvel Cinematic Universe velmi známými charaktery, jejichž osobnost nelze ani ve videohře odsunout na druhou kolej.

Midnight Suns tudíž musel zvolit jiný přístup, který sice staví na zkušenostech Firaxis Games, avšak dále buduje směrem, kterým se studio za dobu své existence ještě nevydalo. Tahové taktické souboje ve hře sice na první pohled připomínají XCOM, avšak na ten druhý působí zcela jinak. A kde XCOM disponoval vůbec ne špatným, ale ve výsledku čistě užitkovým příběhem, zde zápletka, dialogy a charaktery hrají roli minimálně stejně důležitou jako souboje.

Hratelnost Midnight Suns je totiž přísně rozdělená na dvě části, které se sice navzájem doplňují, ale pro řadu hráčů můžou působit jako snaha míchat olej a vodu. První je taktická vrstva, kde svou skupinku tří superhrdinů vedete v tahových soubojích v boji s démonickými silami Hydry. Druhá část, která nahrazuje strategickou vrstvu XCOMu, vám však dává přímou kontrolu nad vámi vytvořeným hrdinou Hunterem, v jehož roli můžete z pohledu třetí osoby prozkoumávat opatství zvané prostě Abbey, které je útočištěm titulního uskupení superhrdinů v mezidobí mezi jednotlivými misemi, a ano, navazovat s ostatními hrdiny přátelství a účastnit se různých teambuildingových aktivit.

Můžete si tak dát si skleničku s Bladem, zúčastnit se čtenářského klubu s Captain Marvel a Captainem Americou, číst slovní přestřelky Doctora Strange a Iron Mana na superhrdinském Facebooku či společně s Nico Minoru připravit tajnou narozeninovou párty pro Magik. Můžete, a pokud chcete naplno využít všech gameplayových možností, tak dokonce musíte. A pokud se vám z předchozího souvětí zježily vlasy na hlavě či z marvelovských filmů posledních let máte už kopřivku, tak byste si měli setsakra rozmyslet, zda se do hraní Midnight Suns vůbec pouštět – dialogy a interakcemi se superhrdiny je totiž hra přímo nacpaná a nabízí až neuvěřitelné množství unikátního příběhového obsahu.

Pokud však dokážete marvelovský svět tolerovat či ho dokonce máte přímo v oblibě větší než malé, jste na správné adrese. Midnight Suns totiž udělá radost všem fanouškům komiksů, co superhrdinské příběhy vyhledávají nejen kvůli akci a epickým zápletkám, ale hlavně kvůli svým oblíbeným postavám. Scénáristé hry byli zjevně masivní komiksoví fanoušci a z mého pohledu se jim povedlo skvěle vystihnout jak charaktery jednotlivých postav z původních komiksů (a v řadě případů se tak odlišit od jejich populárních vyobrazení z MCU), tak i jejich tón – přiměřeně sebeuvědomělý, občas mírně trapný, ale v první řadě upřímný a se srdcem na správném místě. Ne každá replika, která opustí ústa hrdinů, je zlato, ale pokud nad slabšími momenty dokážete mávnout rukou, tak se Midnight Suns úspěšně daří to, co se žádné jiné komiksové hře prozatím nepovedlo – ukázat superhrdiny v jiné poloze než v roli zachránců světa. A ne, než se zeptáte, nemůžete navázat romanci s Wolverinem – všechny vztahy zůstanou na čistě platonické úrovni.

Vše, co jsem zatím zmínil, samozřejmě však není jen omáčkou, ale má to svůj přímý dopad na gameplay. Interakce s ostatními superhrdiny jsou totiž součástí systému podobnému například sérii Persona (nebo ještě konkrétněji, Fire Emblem: Three Houses), kde se s jednotlivými postavami v průběhu hry sbližujete a získáváte tak různé výhody v boji, novými pasivními schopnostmi počínaje a novými či vylepšenými kartami konče. Dialogy taktéž slouží jako příležitost k posunu vaší postavy na stupnici morality. Podobně jako v hrách od BioWare, během rozhovorů můžete volit světlé a temné repliky, které posunují vaše přesvědčení jedním či druhým směrem a časem tak odemykat různé bonusy. Ne každý hrdina však pozitivně reaguje na oba druhy replik a pokud si chcete získat jejich přízeň, musíte si dávat pozor na to, co řeknete.

Čas však nelze zaplnit jen nekonečnými superčajovými superdýchanky. Hydra nespí a strategická mapa, tentokrát v podobě magického Mirror Table, nabízí dlouhou řadu příběhových a nekonečnou řadu vedlejších misí, kam vámi zvolená skvadra superhrdinů vyráží do boje s mnohohlavou armádou Hydry a démonickými silami vaší matky Lilith.

Až posud se mi úspěšně povedlo zatajit jeden poměrně zásadní fakt. Midnight Suns jsou totiž z velké části karetním deckbuilderem. Každý hrdina do akce vyráží se svým balíčkem osmi karet, které symbolizují jeho útoky, schopnosti a hrdinské dovednosti, a každý hrdna tak na bitevní pole přináší zcela jinou specializaci. Například Captain America je tank, který dokáže jak čistit davy nepřátel svým štítem, tak poskytovat ochranu ostatním hrdinům. Mrštný Spider-Man je zas expertem na využívání prostředí ve svůj prospěch a dokáže tak například pomocí svých sítí efektivně vrhat po prostředí rozmístěné objekty. A třeba Ghost Rider může otvírat portály do pekla, do kterých může svými řetězy házet nepřátele.

Klíčem k úspěchu je tak jednoznačně využití správných kombinací schopností jednotlivých superhrdinů. Zde Midnight Suns nahrazuje hrátky s pravděpodobností z XCOMu za přísný determinismus, podobný například Into the Breach. Jediná procenta, která za celou hru uvidíte, jsou šance na instantní zabití nepřítele svržením do pekelné propasti, nebo například z útesu. Všechny ostatní útoky a pohyby mají pevně daný efekt a tím pádem si můžete, ba byste měli, své tahy pečlivě promyslet a připravit. Zásadní je jak výběr útoků, tak jejich pořadí, jelikož řada karet pro zahrání potřebuje takzvané body hrdinství, které jsou generované kartami útoků a schopností. Téměř nikdy se vám však nestane, že byste skončili s rukou plnou nepoužitelných karet, jelikož hra vám velmi milostivě dává možnost dvakrát během tahu líznout karty nové.

V momentě, kdy se po pomalém rozjezdu s hodinami tutoriálů seznámíte s řadou mechanik, kterými hra disponuje, a začnete se plně soustředit na taktiku, začíná ta pravá zábava. Komplexnější souboje začnou, s trochou nadsázky, připomínat velmi efektní super-biliár, kde namísto koulí slouží nepřátelští pohůnci a vaším úkolem je různým strkáním a přesouváním odstraňovat slabé nepřátele z herní plochy, se silnějšími mlátit o stěny či o všudypřítomné hazardy nebo metodicky připravit skupinky nepřátel na závěrečný šťouch. A jak už to tak bývá, když vaše plány klapnou tak, jak jste si představovali, jedná se o velmi uspokojivý pocit, který hra nezapomene odměnit ve finálním hodnocení každé mise. A pokud pro vás základní obtížnost přestane představovat výzvu, můžete v průběhu hry obtížnost dle libosti zvyšovat a obdržet tak náležité odměny.

I přesto, že vám ten či onen superhrdina zpočátku nemusí vonět, tak vám můžu slíbit, že s postupným odemykáním nových karet si každý do jednoho zaslouží své místo v sestavě. Deckbuildingový aspekt hry prvních pár hodin není tak výrazný, ale s tím, jak se vám otevírají možnosti co do nových karet a jejich upgradů, začnete přemýšlet i v rovině toho, jaké mezi sebou mají jednotliví hrdinové synergie a uzpůsobovat tomu jejich balíčky. Pokud hře trochu vyjdete vstříc a budete se snažit obměňovat svou aktivní sestavu superhrdinů, odměnou vám bude překvapivě variabilní a nepřekvapivě návykový gameplay.

Vedle propracovaných příběhových misí nabízí i vedlejší mise řadu různých úkolů a zřídkakdy jde jen o vymlácení vašich oponentů. Občas je cílem zničit evakuační helikoptéru Hydry dříve než odletí, zajmout nepřátelského VIP k výslechu či třeba získat artefakt, chráněný nepřátelským obrněncem. K variabilitě misí přispívá i relativně široká škála nepřátel, kterou navíc občas doplňují takzvaní Fallen. Po vzoru Chosen z datadisku pro XCOM 2 se k vašim náhodným misím mohou občas připlést silní bossové, rekrutovaní z řad známých superzáporáků jako jsou Venom či Sabretooth. A stejně jako v XCOM 2: War of the Chosen, i Fallen dokáží snadno udělat ze zdánlivě rutinní mise zoufalý boj o život. Variabilita jednotlivých misí je tak velmi slušná a snadno se dostavuje efekt „už jen jedné další mise“, který ještě snadněji vede k upadnutí do spirály trvající až do brzkých ranních hodin.

Základní hratelnostní smyčka je extrémně dobře zvládnutá a to hlavně díky tomu, jak se navzájem doplňuje taktická část hry s částí v Abbey. Kromě již zmíněného sociálního systému je Abbey prostorem pro řadu dalších mechanik – jedná se o místo, kde můžete například rozbalovat nové balíčky karet, upgradovat již získané karty, vynalézat nové technologie, trénovat a kurýrovat vaši sestavu hrdinů, vyrábět technologické a magické akční předměty či posílat hrdiny na sólo mise. Nejen to, Abbey je až překvapivě rozlehlá a plná tajemství minulosti, které můžete v průběhu hry objevovat a odemykat nové explorační schopnosti, jež vám zpřístupňují nové lokace v Abbey.

Poměr mezi taktickými misemi a pasážemi v Abbey je tak, pokud vám obě části sednou, adekvátně vyvážený a zaručuje, že ani jedna z částí se vám jen tak neomrzí. Což je jen dobře, jelikož Midnight Suns jsou, co se týče délky, opravdový macek. Pokud nebudete střemhlavě prchat k cíli a věnujete čas rozvoji vašich hrdinů a vztahů, připravte se na kampaň o délce vyšších desítek hodin. Na takové rozloze se přece jenom trochu projevují slabší místa příběhu. Jak jsem již zmínil, charakterové interakce jsou velmi dobře zvládnuté, ale centrální zápletka patří spíše mezi ty průměrnější příhody o záchraně celého světa, kterou táhne nahoru hlavně příbuzenský vztah hlavního hrdiny s úhlavní záporačkou Lilith. Nejedná se však o žádný velký kámen úrazu a čas strávený se hrou tak velmi příjemně utíká.

Poněkud nekriticky prohlásím, že na gameplayi Midnight Suns neshledávám zásadních problémů, které by mi nějak bránily si hru naplno užít. Souboje jsou zábavné a napínavé, deckbuilding a systémy s ním spojené dostatečně komplexní a plný možností… co víc si v podobné hře přát? Ani já však nemůžu předstírat, že se hře vyhnuly všechny drobné mušky. Asi nejhmatatelnějším problémem pro mě byl uživatelský interface soubojů. Určitě není nepřehledný, avšak občas je ve víru informací jednoduché se trochu ztratit a omylem zahrát špatnou kartu či s hrdinou pohnout někam, kam jste nezamýšleli. Ačkoliv podobné přehmaty jen zřídkakdy bývají fatální, přece jen trochu chybí možnost vrátit poslední krok zpět, kterou měl například Into the Breach, a nejednou dokázala vytáhnout trn z paty. Jak jsem však již řekl, nejde o nic zásadního.

Co se týče audiovizuální stránky, Midnight Suns jsou… adekvátní. Grafika určitě nepatří k dnešní špičce, ačkoliv nikdy nepůsobí vysloveně ošklivě a alespoň hra běží na relativní solidních 60 FPS i na konzolích. Technické zastaralosti si povšimnete hlavně při průzkumu Abbey a především dialozích, kde pokulhávají především modely postav, jenž občas působí jak vystřižené z The Sims. Na druhou stranu, alespoň si v dialozích můžete užít velmi solidní dabing všech hrdinů plný hvězdných jmen herní scény, mezi kterými vévodí Yuri Lowenthal v roli Petera Parkera, což nepochybně potěší každého fanouška Spider-Man titulů od Insomniac Games. Nesmím zapomenout vyzdvihnout ani práci animátorů v taktických misích. Každá karta, a tím pádem každý útok či schopnost, má svou unikátní a propracovanou animaci, které mnohdy vypadají jak vystřižené z komiksových panelů. Oproti poněkud toporným animacím z XCOM se jedná o masivní zlepšení.

Aby bylo jasno, Marvel‘s Midnight Suns rozhodně nejsou hrou pro každého. Nestačí být jen fanouškem taktických strategií, karetních her či marvelovského univerza – abyste si hru dokázali naplno užít, měli byste aspoň částečně splňovat každé z kritérií. Bez zájmu o Marvel vás nejspíš unudí k smrti charakterové interakce a příběh celkově, patologická nenávist ke kartám vás přiměje psát nepříčetné příspěvky o RNG do internetových diskuzí a jestli nesnesete tahové souboje, nejspíš jste už dávno přestali číst. Ale pokud se vám titul trefí do vkusu, možná právě i pro vás půjde o černého koně roku 2022.

Komentuj!