Dark Pictures Anthology: Little Hope – Silent Hill v bledě modrém

Vývojáři z britského studia Supermassive Games, kteří stojí za úspěšným hororovým titulem Until Dawn, se nám minulý rok pochlubili prvním dílem z hororové antologie The Dark Pictures. Letos jsme se dočkali již druhého dílu jménem Little Hope. Obstál podobně jako minule recenzovaný Man of Medan? Na to se podrobně podíváme v následující recenzi.  

Recenzovaná verze: PC 

Abych se přiznal, k antologii The Dark Pictures, konkrétně k jejímu druhému dílu, jsem se dostal úplnou náhodou. Dříve jsem o ní sice měl jisté povědomí a říkal si, že nápad na vytvoření vícero uzavřených příběhů, jejichž průběh můžete zásadně ovlivnit pomocí vašich voleb a reakcí během konverzací s ostatními postavami, rozhodně není špatný, ovšem nikdy jsem se k prvnímu dílu, tedy k Man of Medan, nedostal. Jednoho dne jsem však dostal nabídku z redakce na zrecenzování Little Hope, protože by se mi to coby velkému fanouškovi adventur mohlo líbit. Nabídku jsem samozřejmě přijal, neboť z prvních ukázek titul vypadal vcelku hezky a říkal jsem si, že bych si jej mohl užít. Po zapnutí jsem si okamžitě prošel celé herní menu, podíval se na ovládání a vzápětí se vrhnul na samotný příběh. 

Na rozdíl od Man of Medan, který se inspiroval skutečným případem tajemné lodi SS Ourang Medan, nevychází Little Hope z žádné skutečné události. Místo toho nám servíruje vlastní originální příběh. V něm sledujeme partu pěti lidí, která se nešťastnou náhodou ocitne v tajemném opuštěném městečku Little Hope, které je zahaleno rouškou tajemství. Hlavním hrdinou je Andrew, mladý osmnáctiletý hoch, jenž musí spolupracovat se čtyřmi dalšími lidmi, a to se dvěma studenty – sebejistou a zároveň velmi senzitivní rudovláskou Taylor, optimistickým, ovšem nafoukaným a nešikovným Danielem – s erudovaným profesorem Johnem a s hysterickou postarší paní Angelou, která má svá léta za sebou. Jak se ukáže během prvních pár minut, všichni byli na cestě autobusem, která ovšem neskončila tak, jak si přáli. Autobus z neznámého důvodu havaruje, přičemž jeho řidič není k nalezení. Když si k tomu všemu připočtete fakt, že kdesi v krajině na vás číhají nebezpečná monstra, která vás chtějí zabít, uvědomíte si, jak v nemilé situaci se zrovna nacházíte. Skupina přeživších tak musí nejen zjistit, kde najít hledaného řidiče, ale také poodhalit temné zákoutí městečka, jež sahá hluboko do historie, přestože se to na první pohled nemusí nutně zdát. 

Co se týče hratelnosti, ta nadále jede v zaběhnutých kolejích. Výraznější odklon od Man of Medan nebo jeho slavnějšího bratříčka Until Dawn tedy v žádném případě nečekejte. Opět se dočkáme takzvaných Character Traits, kde se můžete podívat na podrobné profily všech hrdinů, v nichž se můžete kochat atributy vašich aktérů. Opět je důležité zdůraznit, že můžete výrazně ovlivnit vztahy mezi postavami. Některé volby se sice zpočátku mohou tvářit nevinně, ovšem ve výsledku mohou mít fatální následky. To samé platí o quick-time eventech, ke kterým se ještě dostaneme. Stačí jedno chybné kliknutí a postava vám během okamžiku zemře, což v některých případech může znamenat obrovskou ztrátu pro celou skupinu. 

Za zmínku taktéž stojí postava tajemného Kurátora. Podobně jako v minule recenzovaném Man of Medan se i zde objevuje postava průvodce, který vás doprovází celým příběhem. Jednou za čas se u něj objevíte v jeho knihovně, kde vám může dát radu, která se vám později může při hraní hodit. Pokud budete souhlasit, tak vám buď přečte úryvek z knihy, kterou si náhodně vytáhne odněkud ze šuplíku, anebo vás o něčem poučí. Ovšem nečekejte jen tak jednoduchou radu. Její význam si musíte rozluštit sami. Pokud samozřejmě nebudete souhlasit a jeho nabídku zamítnete, nechá vás, abyste si se situací poradili sami. Pokud mám mluvit za sebe, rozhodně doporučuji si jeho nápovědy vyslechnout, jelikož se vám někdy mohou hodně hodit. A v několika případech mohou zachránit život vašich postav.

Co taktéž bylo zachováno, jsou obrazy, jež mohou předpovědět budoucnost, která se může stát, ale také vůbec nemusí. Tentokrát však nečekejte zarámované fotky, které jsou obvykle pověšené někde na stěně, nýbrž pohlednice s obrázkem na zadní straně, jež jsou obvykle položené někde na lavičce nebo na stole. Opět se dělí do dvou skupin, tedy na bílé a černé, a abyste je našli, musíte detailně prozkoumávat prostředí, zkoušet prohledávat každičký kout jednotlivých lokací a hrabat se ve všech různých šuplících, které najdete poblíž. Nikdy totiž nevíte, kde se mohou nacházet. Podobně jako u Kurátorových rad platí, že je dobré se na jejich hledání zaměřit, neboť vám opravdu mohou pomoci, a to tak moc, že v některých případech můžete perfektně předvídat, kde se mohou postavy v danou chvíli nacházet, což se vždycky hodí.  

Inovací zde vážně nečekejte mnoho. Ve výsledku to příliš nevadí, protože důležitá je podle mě hlavně hratelnost, která rozhodně není špatná. Asi největším lákadlem jsou již mnou zmiňované volby, které hrají během celého průchodu významnou roli. I jedno sebemenší rozhodnutí, které se na první pohled může zdát celkem povrchní, může během hraní všechno zvrátit. Tady to platí dvojnásobně, protože obzvlášť na konci, kdy se všechno krásně spojí dohromady do jednoho finálního bodu, se počítá s vašimi předchozími rozhodnutími. Nebudu samozřejmě prozrazovat, na jakou věc přesně narážím, každopádně můžete být jedině překvapeni. A předem vás chci varovat. Pokud si v polovině příběhu budete myslet, že máte vyhráno, jste šeredně na omylu. V tomto směru je hra strašně nevyzpytatelná, tudíž nevíte, co máte očekávat, ani jaké monstrum na vás zrovna vyskočí z rohu. Jde o prvek, který vývojáři využívají naplno, a já jej musím jedině vyzdvihnout. Navíc, Little Hope má hned několik možných zakončení, k nimž se můžete dostat přes více jak šedesát různých způsobů, čili motivaci k opětovnému hraní určitě mít budete.

Vyzdvihnout též musím příběh. Ačkoliv nejde o nic světoborného, autoři si dali práci s vykreslením světa a s dějových zákoutí. Během hraní můžete nalézt hned několik schovaných fotek, dokumentů, kreseb a různých dalších předmětů, které vám poodhalí něco málo z historie města Little Hope. Čím více jich získáte, tím rychleji se vám začne utvářet krásná mozaika, ve které se o historii opuštěného městečka můžete dozvědět hned několik důležitých informací. Zajímalo vás například, proč je město liduprázdné? Nebo co se stalo s pracovníky z továrny? V případě, že budete pečlivě hledat, se můžete dozvědět vážně zajímavé informace. Navíc, hned několikrát se ocitnete v situaci, kdy budete moci nahlédnout do minulosti, přesněji do období, kdy bylo na denním pořádku pálení čarodějnic. Ohledně něj vám toho taktéž nebudu moc prozrazovat, takže se nechte sami překvapit. A kdybych měl něco málo říct k závěru bez jakýchkoliv náznaků, rozhodně bude nejeden z vás překvapený.  

Po grafické stránce sice nejde o zázrak, ovšem uznávám, že nejde ani o nic hrozného. A kdybych měl něco málo říct k hratelnosti, jde v tomto směru o relativně klasickou adventuru. Pohybujete se buď pomocí WSAD nebo klikání myši v závislosti na tom, jak si pohrajete s ovládáním, takže žádná revoluce se zde nekoná. Za zmínku možná stojí pasáže, kde musíte včas mačkat tlačítka do rytmu srdečního tepu vaší postavy, abyste neudělali moc velký hluk. Pokud selžete, vaši postavu to může stát život, takže být vámi bych byl opatrný. Jde o podobné pasáže jako v Until Dawn, akorát s tím rozdílem, že nepoužíváte konzolový ovladač, ale klávesnici. A samozřejmě nesmím opomenout quick-time eventy (QTE), jež jsou občas pěknou výzvou. Pokud pasáže, kdy musíte rychle klikat, doopravdy nenávidíte, pak Little Hope v žádném případě není titulem pro vás. 

Co můj herní zážitek sráželo, byla strašně nemotorná kamera. Netuším, čím to bylo způsobeno, v každém případě byl občas nadlidský úkol se dostat z jedné místnosti do druhé, a to jen kvůli špatně nastavenému úhlu. V uzavřených prostorách se vám budou podobné situace dít častěji, takže s tím dopředu počítejte. Zároveň si musím postěžovat na lekačky. Na jednu stranu chválím tvůrce za neklidnou atmosféru, která sice funguje, ale kazí ji scény, kdy na vás monstra zčistajasna vybafnou. Ze začátku podobné scény fungují na jedničku s hvězdičkou, jenže ke konci už se začínají opakovat a ničím vás bohužel neohromí. Pokud bych měl mluvit za sebe, mně doslova lezly krkem. A abych nezapomněl, nesmím opomenout postavy. Ty sice nejsou nikterak převratné, avšak musím ocenit snahu autorů do každé z nich vložit trochu osobitosti. A ačkoliv jde ve výsledku jen o klišoidní archetypy, bude vám na nich vcelku záležet, i když v nitru duše si budete říkat, jak nezajímavě napsané jsou. A ani interakce to nezachrání. 

Ke konci jsem možná byl až přehnaně kritický, každopádně musím říct, že ve výsledku jsem si Little Hope užil. Přestože má titul několik zásadních chyb, jehož kvalitu sráží rapidně dolů, jedná se i tak o slušnou jednohubku, jež vás dokáže parádně zabavit na několik večerů. Pokud navíc máte kamarády, můžete vyzkoušet i další kooperační režimy – Shared Story (dva hráči) a Movie Night (až pět hráčů na jednom zařízení). A kdo chce, může si vyzkoušet i Curator’s Cut, což je příběhový režim obohacený o několik nových scén navíc. Nejde sice o nejlepší hru, jakou si aktuálně můžete zahrát, nicméně jde o příjemný titul, který svůj účel splňuje. A teď už nezbývá nic jiného, než si počkat na další díl antologie.      

Komentuj!