Deep Sleep: Labyrinth of the Forsaken – V zajetí snů

Deep Sleep: Labyrinth of the Forsaken je hra, která mi nedala pár dní spát. Což je velmi příhodné vzhledem k tématu, kterému se věnuje – průniku do snů a takzvanému lucidnímu snění. Přináší do toho poměrně zajímavý žánrový mix, který celé zasazení příběhu chytře využívá. Nebál bych se hru označit za poměrně originální počin, jenž dokázal zajímavým způsobem zkombinovat point-and-click adventuru a survival horor s prvky RPG. Bohužel, jak to tak bývá, i do hezkého snu se občas vtřou noční můry a bludy – a i ty s tímto lehce snovým světem občas zatřesou. Dokáže se z nich hra probudit a se svými nápady doručit kvalitní zážitek?

Recenzovaná verze: PC

Abych pravdu řekl, dlouho ve mně hra nevzbudila tolik různých emocí jako právě Deep Sleep: Labyrinth. Zažíval jsem pocity vysoké frustrace, nadšení, nasrání, čiré radosti z úspěchu i občasného pobavení. Proto psát tuto recenzi a dát svým pocitům jasnou vizi a cestu není úplně snadné. Pokusím se vám v textu vysvětlit proč a obhájit si, že i přes některé neduhy a moje výtky je to hra, kterou byste minimálně měli zkusit.

Než se do toho víc ponoříme, podíváme se na příběh. Z vnějšku je poměrně jednoduchý. Sledujeme Amy, jež se vydává hledat svého bratra Thomase, který se ztratil během prozkoumávání svých snů díky přístroji, který si nasadil na hlavu. Ten sledoval průběh jeho snů a navigaci skrz ně. Amy se tak vydává do jeho bytu přístroj vyzkoušet a skrz vlastní sny bratra najít, nebo aspoň zjistit, co se mu přesně stalo. Příběh je jedna z věcí, u které mám s touto hrou lehký problém.

Přijde mi totiž trochu nevyužitý a to, co mohlo být příběhem nabitý mysteriózní horor, je „jen“ tématicky vděčný a místy zajímavý příběh se špatným a nevyrovnaným tempem. Tvůrci vám totiž dají možnost pohybovat se i mimo sny – přes den ve svém bytě. To je ale omezené pouze na volbu jedné z malého množství aktivit, které dodají bonusy do snové části (rozebereme níže). Během aktivity už hrdinku neuvidíte a hra se přepne do noci. Je to škoda.

Dle mého by hře velmi pomohlo, kdyby obsahovala víc lineárně narativních částí – například že vyšetřujete zmizení i mimo sny, protože v reálném světě se naskýtají různé stopy k vyřešení. Bohužel. Kromě pár zpráv ze záznamníku, kde vám po návratu ze snu skoro furt ta stejná postava posílá hlasovky, se tu skoro nic neděje – a je to škoda.

V samotných snových částech se příběh neodvíjí tak, aby co do pacingu bavil celou dobu. Neodkrývají se tu stopy a zvraty tak často, aby vás hra hnala dopředu se chutí se prodírat puzzly. Na druhou stranu ale příběh zajímavě řeší téma lucidního snění a chytře ho využívá. Objevují se tu i zábavně napsané postavy s místy příjemně vtipnými dialogy. To velice vítám a líbí se mi, že do většinově hororové atmosféry tvůrci šikovně implementovali i vtipnější části, které jsou velmi funkční.

Co se týče samotného snu: při vstupu do něj se vám ukáže mapa s lokacemi, které jak postupujete hrou přibývají. Podíváte se třeba do ulic města, opuštěného hotelu, kasina apod. Variace lokací je velká a nikdy nepůsobí okoukaně, nemluvě o tom, že v nich často narazíte na různá zajímavá a podivná místa. Objevování tohoto světa mě velmi bavilo – spolu s tím, jak dobře s ním tvůrci v rámci atmosféry a nápadů pracují. Jedná se pořád o horor a tvůrci se naštěstí nerozhodli zvolit jednodušší cestu jumpscarů, nýbrž využívají zvuky, světlo a atmosféru.

Musím tak vypíchnout velmi kvalitní audiovizuální stránku. V indie adventuře jsem dlouho nezažil takhle výborné ozvučení. Například když s postavou běháte po nádraží, na jeho podlaze slyšíte klouzavý zvuk, jak se podrážka jakoby smýká o povrch. To samé platí, když jdete po dřevě, nebo narazíte do figuríny a ta se rozpadne. Zvuky tu opravdu dělají velké gró celého zážitku a tvůrci to podle mě moc dobře vědí.

Do toho se využívají klasické hororové tropy: hra světel a stínů, něco někde upadne, koutkem oka si něčeho všimnete, případně slyšíte zvláštní zvuky a hlasy, když někde stojíte delší chvíli. V tomhle je opravdu velká síla celé hry. Navíc samotný pixel art působí špinavě, hrubě a v rámci portrétů postav při dialozích i trochu groteskně (hodně mi artstyle připomínal komiks Gravetrancers), což se mi velmi líbilo.

Krom nasávání atmosféry pak ve vybrané lokaci plníte různé puzzly za účelem danou instanci splnit – buď zničením bosse, nebo nalezením potřebného vodítka. Po úspěšném splnění se vždy dostanete zpátky do reálného světa (ze sna se ale můžete odpojit i mimo dokončení lokace). Samotné puzzly mi tu po většinu doby přišly dobře zpracované. Nepůsobí přehnaně těžce, že by vám způsobili tříhodinový zásek, ale ani nikterak směšně lehce. Je to ten mezipól, kdy k hádankám necítíte čirou nenávist a pořád vás baví. Je tu řada klasických adventurních puzzlů: například přiřadit podle nápovědy kufr k danému návštěvníkovi hotelu, používání předmětů či jejich kombinování.

I když jsem s hádankami neměl nikterak extrémní potíže, nemohu říct, že by průběh byl bez frustrací. Myslím si, že i když je větší část puzzlů srozumitelná, neplatí to pro všechny. Občas se vám stane, že budete pobíhat a backtrackovat stejné místnosti, protože jste například přehlédli malou stopu – a to i přesto, že se snažíte vše prozkoumávat. Nemusí vám hned dojít, že tenhle předmět můžete použít na tohle apod. Jednoduše si myslím, že ne všechno je ve hře dobře značeno. Ano, většinou si po vyřešení hádanky, co vám dala zabrat, řeknete „Aha, no jo,“ místo „Jak jsem to měl do háje vědět?“. I tak by lepší značení puzzlů či trochu víc navigace u nich bylo fajn.

Krátce zpět k příběhu: ke konci hry, která je dle mého zbytečně dlouhá (cca 9–15 h), pobíháte po různých lokacích s nutností řešit puzzly a příběh vás prostě nežene dostatečně dopředu. Často se rozvine kousek na začátku lokace a na jejím konci, a někdy ani pořádně to ne. Samotná hlavní hrdinka má sice místy fajn hlášky v rámci toho, co zvolíte za dialogovou volbu, i tak ale není rozpracovaná tak dobře, jak by mohla být – a jak například hlasovky od postavy Alexe naznačují. Jednoduše mi přijde, že snový svět místy nebyl tak osobní, jak by mohl být, a fázování příběhu na přehršel hádanek a pobíhání po místnostech utrpělo. Proto, i když je hratelnost a hádanky na fajn úrovni, hra se poté stává trochu monotónní.

Tomu nepomůžou ani souboje, které mi tu přijdou značně do počtu a neohrabané. I na nejnižší obtížnost, udělanou pro čiré adventuristy, jsou místy zbytečně tuhé. Ano, toto je další žánrová ingredience v tomto snovém balení. Je tu i soubojový systém a – to není vše – je tu i vylepšování dovedností, což mi přijde fajn. Za body nasbírané ve snech si můžete vylepšovat schopnosti: od více životů, přes lepší soustředění, po méně časté opotřebení předmětů a tak dále. Skillů je tu velké množství, ale pořád je to přehledné a postupně odemykáte další. Poté je tu featurka, kterou jsem v hororu ještě neviděl – focus. Funguje to tak, že když sesbíráte nějaký nový předmět v lokaci a dostanete se do reálného světa, můžete si tento předmět za body tzv. „zaregistrovat“ a pak pomocí bodů focusu ve hře jakoby „vysnít“

V praxi to funguje tak, že například zjistíte, že potřebujete šroubovák, nedokázali jste ho nikde najít a nechcete ztrácet čas. Tak si ho za body vysníte a získáte ho – to samé s lékárničkou i zbraněmi. Je to podle mě velmi chytrá a pro mě originální featurka. Často je tak dobré krom životů managovat i tyto body, abyste si focus hned nevyplýtvali a pak toho nelitovali. Třeba u soubojů.

Někdy se mi stalo, že byl přede mnou bossfight a zbraně v lokacích na něj nestačily, a já focus vyplýtval na něco jiného a byl jsem v koncích. Což byla jak moje chyba, tak mi přijde i trochu designu. Nemluvě o tom, že samotné souboje jsou nudné a těžkopádné – jde o klasickou tahovku. Nad nepřítelem vidíte, kdy dojde na jeho útok, a pak už jen buď odrazíte jeho útok (bráníte se), nebo zaútočíte. Někdy mají nepřátelé příliš životů a zbraně můžete vždy použít jen několikrát, poté o ně přijdete. Zbytečná mechanika, která podle mě hru uzavírá například klasickým adventuristům, kteří tyhle věci nechtějí. Je sice pravda, že nižší obtížnost vám soubojový systém značně zjednoduší, i tak ale působí navíc a nikterak jsem si ho neužíval. Chápu ale záměr.

Takže jo, jsem opravdu rozpolcený. Mě hra jednak bavila, ale místy i silně frustrovala. Berte, že jsem trochu víc příběhově orientovaný hráč a to, co nesedlo mně, vám klidně sednout může. I tak mi ale Deep Sleep: Labyrinth of the Forsaken přijde jako něco, co – kdyby bylo víc obroušeno – mělo našlápnuto mezi nejlepší adventurní hybridy. Nápady tam jsou, práce s atmosférou je prvotřídní. Je jen škoda, že přepálená stopáž, horší gradace a některé pasáže tomu hází klacky pod nohy. I tak hru všem, kterým tenhle žánrový mix nevadí, doporučuji. Přeci jen jsem se u ní víc bavil.

Komentuj!