The Drifter – Krvavé spiknutí

Pokud nežijete pod kamenem, určitě si všímáte, že minimálně letos je klasických adventur jako hub po dešti – a s trochou nadsázky bych si dokonce dovolil říct, že právě teď žijeme ve zlaté éře adventur, nebo minimálně v její další vlně. Tento můj výrok navíc podporuje i nově vydaný The Drifter od Powerhoof, jenž na první pohled vypadá jako vysokorozpočtový titul od LucasArts, kdyby se rozhodli vkročit do dospělejších a krvavějších vod. Drifter je totiž pocta grindhousu a pulpovým thrillerům, což je něco, co se na poli point-and-click adventur příliš často nevidí. Jak to ale dopadlo?

Recenzovaná verze: PC

Hned zkraje musím říct, že se jedná o jednu z nejlepších adventur minimálně tohoto roku – a to přesto, že tvůrci nepřináší žádné nové či originální mechaniky, ale drží se osvědčených adventurních postupů, do kterých sem tam vlijí novou krev. Pomáhá tomu i akčnější příběh.

Ten sleduje Driftera, jenž utíká před svou minulostí. Po úmrtí své matky je ale nucen se jí postavit čelem a vrací se do města, které mu ublížilo, a ke známým, které už nikdy nechtěl vidět. Krátce po příjezdu je napaden ozbrojenými jednotkami a před jeho očima je zastřelen bezdomovec. Vystrašený se vydává na útěk. Brzy však zjistí, že se zapletl do podivného spiknutí – nejenže během toho zemřel a vrátil se zpátky, ale byl i falešně obviněn a stíhán neznámými ozbrojenými silami.

Ihned musím zdůraznit, že právě příběh je hlavním hnacím motorem celé hry – je skvěle napsaný, nabízí chytré zvraty a zároveň moc dobře ví, čím chce být – zábavným, krvavým béčkem. Pokud máte rádi gore, utrhané končetiny a dekapitace, rozhodně si přijdete na své – v téhle adventuře se totiž umírá velmi často. Také musím ocenit rytmus vyprávění – i když se v některých částech (zejména ve čtvrté kapitole) zpomalí, v prvních kapitolách vás hra nenechá vydechnout a hází vás z jedné akční či dramatické scény do druhé.

Velmi se mi líbilo, že tvůrci implementovali řadu akčních scén, ve kterých musíte během omezeného času najít řešení prekérní situace, než zemřete. Dodávalo to scénám napětí a pořádnou dávku stresu – což velmi kvituji. Zároveň to příjemně narušovalo klidnější adventurní pasáže a představovalo vítanou obměnu zaběhnuté formulky. Ta tu ale samozřejmě nechybí – kombinování předmětů a řešení puzzlů je stále základ.

Přiznám se, že mě překvapila místy dost vysoká obtížnost hádanek. Možná jsem zlenivěl, ale nebudu lhát – měl jsem tu několik solidních záseků. Dnešní adventury jsou totiž často výrazně zjednodušené a člověk z toho klasického stylu trošku vypadl. Tady je ale nutností opravdu pečlivě prohledávat každou obrazovku, opakovaně se vracet k postavám, nabízet jim nová témata a sledovat, jestli se po nějaké vaší akci nezměnilo něco jinde.

Jakmile si na tenhle styl zvyknete a budete opravdu pozorní, záseků pravděpodobně zažijete méně než já. Mně se často stávalo, že jsem něco přehlédl nebo úplně odignoroval – a přitom to bylo jasné jak facka. Pixel huntingu se ale bát nemusíte – naopak, minimálně na gamepadu je ovládání výborně vyřešené. Páčkou pohybujete ukazatelem v menším kruhu, v němž jsou zobrazená všechna aktivní místa kolem vás. Na Steam Decku (kde hra běží perfektně) jsem tohle řešení velmi ocenil. Přesto musím trochu zkritizovat, že některé hádanky nejsou úplně logické nebo intuitivní.

Nebojte, nebudete tu šroubovat s hypnotizovanou opicí. Ale pár kiksů se tu najde – třeba vám hra nedovolí něco sebrat nebo někam vstoupit, dokud nevyčerpáte kompletní dialog s určitou postavou. Jindy vám naopak dovolí udělat něco dříve, než by dávalo smysl – protože jste zatím nedostali potřebnou informaci, která měla logicky přijít předtím. Tvůrci zkrátka předpokládali, že budete postupovat jinak.

Občas se taky zacyklíte – nevšimnete si něčeho, co vám nepřijde důležité, a pak se třeba půl hodiny vracíte k postavám s informacemi, o kterých si myslíte, že vás posunou dál – ale neděje se nic, protože všichni odpovídají stejně. Takových momentů není mnoho, ale jsou tu. Navíc si myslím, že pokud si od hry budete dávat delší pauzy, zákysům se prostě nevyhnete – hlavně ve čtvrtém aktu je opravdu dobré pamatovat si, co jste dělali.

Nepomůže vám ani hint systém – ten tu vlastně není. Najdete sice jakési sumarizace toho, co se událo, které vás mohou nasměrovat správným směrem, ale nečekejte žádné přímé nápovědy. Naštěstí ale tvůrci vytvořili nespoilerový a poměrně chytře navržený průvodce, který je k dispozici na Itch.io. Musím uznat, že je tohle řešení možná i lepší než mít hint systém přímo ve hře – svádí to pak mnohem méně k podvádění.

Každopádně nechci vyznít příliš kriticky – hádanky mě bavily, z většiny byly férovou výzvou a místy i příjemně originální – zejména v rámci těch akčnějších pasáží. Cením, že jsem po delší době musel u adventury opravdu přemýšlet, uvažovat a většinově dávalo vše smysl (až na pár výjimek).

V neposlední řadě musím velmi pochválit vizuální styl, který je dechberoucí. Nasvícení, zvolené barvy, detaily animací – špičková úroveň. Jak už jsem psal – v minulosti by tohle mohlo v klidu projít jako hlavní titul od Lucasů. Tomu napomáhá i kvalitní dabing a povedený soundtrack. Celkově se jedná o pixelartovou špičku.

Ve finále tak The Drifterovi nemám moc co vytknout. Ano, v prostřední a závěrečné části se najde pár hluchých míst, některé hádanky mohou zmást, ale jinak jde o vysoce nadprůměrnou thrillerovou jízdu, která vás většinu času nenechá vydechnout – a vy si ji maximálně užijete. Minimálně já jo. A prosím: víc grindhouse adventur!

Komentuj!