Chronique des Silencieux – Nuda v Paríži

Sherlock Holmes, Hercule Poirot nebo klidně Tintin. Je jedno, kým jste jako děti chtěli být, tyhle knižní či filmové série neminuly nejspíš žádné dítě narozené před rokem 2000 a jistě vás někdy v dětství napadlo, že byste se snad také mohli stát geniálními detektivy, kteří si bez problému poradí i s tím nejzapeklitějším případem. Hry dokázaly tyhle dětské sny časem alespoň částečně splnit a nyní se o to snaží i francouzský projekt Chronique des Silencieux, jemuž pomohly ke vzniky stovky fanoušků prostřednictvím kickstarterové kampaně. Těžko říct, zda backeři dostali to, co chtěli.

Recenzová verze: PC

V Paříži 60. let minulého století stojí budova, do které ve svém volném čase míří především dospělí pánové. A míříte zde i vy, patnáctiletý mladík Eugène Faury, s cílem najít zde svého strýčka zapleteného do kriminální činnosti. Netrvá dlouho a mladý Eugène se dostává prostřednictvím zdejšího detektiva do jakéhosi městského podsvětí a pouští se do vyšetřování nejen vraždy, ale také mnohých intrik a nelegální aktivit mnohých občanů města.

Nutno k příběhu podotknout, že se bere naprosto vážně bez jakýchkoliv humorných momentů, tudíž se můžete zeptat sami sebe jak moc vážně budete brát příběh puberťáka, na jehož bedra místní policie hodí vyšetřování vraždy. Mám podezření, že tvůrci jsou fanoušky japonské tvorby, nicméně zapomněli, že co u lidí funguje v anime, neb nezletilí hrdinové k němu neodmyslitelně patří, to rozhodně nefunguje v západní hře ve stylu francouzského komiksu. Hlavní hrdina Chronique des Silencieux sice postupem hrou dospěje a stane se z něj opravdový detektiv, nicméně ona dětská část ve formě prologu vydá na několik hodin hraní, přičemž po jeho dohrání jsem měl pocit, že mám hru za sebou a víc jsem od ní neočekával. Pokračování v dospělosti tak již nedokázalo vynahradit špatný dojem, který jsem si udělal v úvodu.

Budiž, někdo to překousne a hrát za puberťáka, jemuž všichni dospělí bez problému odpovídají na otázky, zatím co si je nahrává na diktafon, možná působí hloupě jen na mě. Jaká je hlavní náplň, tedy detektivní práce a s tím spojené hádanky? Hra je v podstatě point and click adventurou se vším, co k ní patří, i když nabízí jen isometrickou kameru. Hledání předmětů, častá komunikace s postavami a řešení případů pomocí spojování si nalezených důkazů je něco, co od detektivní hry každý očekává. Chronique des Silencieux tohle všechno má, své karty ovšem sází především na práci s textem. Zmíněný diktafon vám ukládá proběhlé rozhovory s kýmkoliv, na koho narazíte a jejich výpovědi k případu lze srovnávat s výpověďmi jiných postav či třeba s novinovými články, dopisy a policejními spisy. Následně si zaznačujete věty, které se u dvou jiných dokumentů či výpovědí liší. Pokud určíte stopu správně, otevírají se nové dialogové možnosti či postup v příběhu. Kousek po kousku si tak spojujete jednotlivé vztahy či události a tvoříte teorii, díky které lze vznést obvinění. Zní to všechno jako správná detektivka a uznávám, že ona mechanika je obstojná. Aby taky ne, když jí tvůrci věnovali od pohledu nejvíce úsilí. Problém je, že textu je hromada a je zatraceně nudný.

Postavy nemají šanci přirůst k k srdci, neb žádná z nich ničím příliš nevyniká. Nikdo nemá úderný humor, nikdo nepůsobí příliš záhadně a vůbec celé město je přehlídka generických panáků, což je děsná škoda, neb zdejší občané mohli vytvořit tajemnou atmosféru v herně neokoukaných kulisách historické Paříže, kterou se nesou válečné dozvuky. Nic z toho se neděje. Twin Peaks rozhodně nečekejte a Eugène má do Dalea Coopera také daleko. Kdyby tohle byla televizní série, tak jsem si jistý, že žádné dítě nikdy v životě nenapadne stát se policajtem. Opravdu nikdy. Tenhle fakt je vše, na čem hra stojí a zároveň těžce padá, neb když se naprostá většina hraní kolem čtení, tak přece to čtení musí bavit a musí umět budovat záhadnou atmosféru, která ke každé detektivce neodmyslitelně patří. Nebo se také šlo vydat cestou humoru, což se také neděje. Hřebíček do rakve pak celé téhle úmornosti dodává špatný anglický překlad plný chyb.

Hra tak může zaujmout alespoň relativně hezkou komiksovou grafikou. Ta sice není příliš detailní, ale rozhdoně stačí, aby trochu zaujala v záplavě indie tvorby. Částečně pomáhají i animované cutscény s dabingem, avšak o jehož kvalitě škoda mluvit. Své mouchy má i hudební doprovod. I když začně hrát nějaká ta líbivá skladba podrtrhující dobový zážitek, tak je následně divným způsobem useknuta v náhodných situacích. Klidně v momentě, kdy jste nic neudělali a scéna se nezměnila. Podobných vad na kráse má hra přehršel, i když jsem se pustil do hraní až po početných aktualizacích. Několik dalších aktualizací tak hra bude ještě nutně potřebovat, neb vady na kráse v podobě doskakování textur, mizející postavy či slabé animace jsou něco, co bije do očí na každém kroku.

Tuhle detektivní zoufalost lze doporučit jen těžko. Pro casual hráče je Chronique des Silencieux příliš ukecaný a vyžaduje spoustu pozornosti při hledání spojitostí v textu, a hardcore milovníky žánru spíše znechutí svou fádností a amatérismem, než že by dokázal zaujmout svými mechanikami vyšetřování. Korunu tomu pak nasazuje cenovka přesahující 20 eur. Nejsem jeden z těch, kdo by hodnotil hry dle výše ceny, nicméně pokud se ohlédnu zpátky, co za textově založené skvosty v posledních letech vyšly a začnu srovnávat, tak se mi Chronique des Silencieux nejeví jako dobrá investice, ať už finanční nebo časová.

Komentuj!