Register

A password will be e-mailed to you.

Duševní nemoci jsou téma, které se naší společnosti dotýká čím dál tím více, což je dáno nejen kvůli tomu, že už se na chození k psychologovi či k jinému odborníkovi nekouká skrze prsty, ale také kvůli tomu, že se u nás skrze různé vlivy (technologické postupy, změny ve světě apod.) objevují více a více. Proto si myslím, že je určitě skvělé, když se tato témata zakomponují do různých zábavních médií, ať už filmů, seriálů, knih, komiksů nebo her. Připadá mi, že se čím dál více kupí her, které právě řeší různé druhy témat s tímto spojené a věcně to zabalují do různých zajímavých příběhů. Za zmínku stojí například výborné Night in the Woods, které dle mého názoru do této doby nejlépe vyobrazilo mladistvý život a vypořádávání se s očekáváními druhých a osobními strastmi. Stejné téma se pokusili zpracovat vývojáři ze studia Mojiken. Bohužel však musím konstatovat, že se jim to nepovedlo až tak dobře jako vzpomínané hře.  

Recenzovaná verze: PC

Nejprve se podíváme na děj. Hlavním hrdinou je mladík Atma, v jehož snech se často zjevuje holčička Nermala, se kterou pracuje na příběhu o Princezně z vesmíru. Pokaždé, když sen skončí, se probudí celý nesvůj ve školní lavici. Naštěstí na něj při probuzení nečeká svraštělý kukuč naštvaného kantora, nýbrž půvabný úsměv jeho přítelkyně. No a my pak spolu s hlavním hrdinou poznáváme malebné městečko, které je situováno v Indonésii. Postupně tak poznáváme rozličné postavy, které toto místo obývají, a hra působí jako příjemný “slice of life” příběh. Bohužel se ale do všeho musí připlést hrozící konec světa, který je však tím nejmenším problémem. 

Poměrně sympaticky vyhlížející příběh, že? Bohužel vás ale budu muset zklamat. Ve výsledku se totiž jedná o poměrně velké klišé, zasazené do opravdu nádherného kabátku. Celá hra vypadá a poslouchá se naprosto krásně. Během pobíhání po městečku (a že si ho užijete hodně) si často můžete všimnou nejrůznějších detailů, každá nová lokace překypuje živelností, krásou, a hlavně skvělou atmosférou, která vás okamžitě přenese do tohoto malebného městečka. Dále musím určitě pochválit různé mini filmečky či změny pohledů kamer, kterými tvůrci často obměňují statické postávání postav při dialozích. Na poli pixel artu se jedná o jednu z nejkrásnějších her a jde vidět, že si tvůrci vyhráli se vším, s čím mohli, čemuž napomáhá místy lehká japonská stylizace, která jde nejvíce poznat i v soundtracku. Ten totiž nádherně podkresluje celou atmosféru a jedná se o jeden z nejsilnějších aspektů hry. Nejenže celý soundtrack skrývá takový počet skladeb, že na Spotify musel být rozdělen na tři části, ale taktéž pomáhá celé hře vykompenzovat řadu jejích chyb, což sice může znít směšně, ale je tomu tak.

Celá hra totiž trpí tím, že se tvůrci pokusili naverbovat na silně narativní hru kostru klasické adventury, ale bez point and click “interfacu”. To v praxi znamená, že A Space for Unbound je takový simulátor kurýra à la Death Stranding (silně přeháním). Celá hratelnost totiž spočívá v tom, že se snažíte docílit nějakého cíle (např. sehnání dortu) a k dosažení tohoto cíle máte hromadu klacků pod nohami. Takže v pekárně vám dort neudělají, protože odešel pekař. K němu se ale nedostanete, protože máte v cestě auto, které ale jen tak z cesty nedáte pryč. Musíte k řidiči, k němu se ovšem nedostanete, protože vám v cestě stojí banda chuligánů, takže musíte sehnat někoho, kdo vám pomůže. Ten člověk vám ale hned nepomůže a potřebuje od vás pomoc. Abych byl upřímný, tuhle situaci jsem lehce přiostřil, ale ve výsledku se opravdu jedná o to samé, jen máte o dva úkony méně.

Celá hratelnost je jen o tom, že pobíháte mezi lokacemi a postavami a jste takovým poslíčkem a hledačem, abyste se sami dostali k cíli. Samozřejmě, tvůrci také musí nějak myslet na herní dobu a lehce ji natáhnout, otázkou ale je, proč se o to snaží, když se v těchto částech prakticky nic zásadního neděje a celkově tím trpí celé fázování příběhu, které je poněkud nešťastné. A aby toho nebylo málo, tak tomu tvůrci v závěru dali ještě korunku ve stylu příšerně natahovaného konce, kde se vám dvě hodiny snaží tvůrci pořád opakovat dokola, jak je šikana zlá, jak uzavírání do sebe je špatné a tak dokola.

To jde ruku v ruce s tím, že celá hra se až ukrutně topí v hromadě klišé. V příběhu je vše jen pohádkově zabarvené a v daných, ač smutných tématech, se hra pořád koupe dokola a snaží se z těchto emocí vyždímat co nejvíce, a to za účelem dojmout hráče. Bohužel to nefunguje, jelikož když chcete předat hodnotnou emoci, je důležité to podat věcně. Bohužel tady se dané věci dřou na dřeň a to hlavně v samotném závěru, kde jsem trochu trpěl. Hra vám musí totiž na každém kroku sdělovat, jak jedna z postav trpí, že šikanátor je taky jen člověk a že šikana je příšerná. Ano, jde o věci, které je potřeba řešit. Nicméně opravdu tomu nepomůžete, když budete na sílu tyto témata pořád dokola ve hře předhazovat hráči. 

Abych ale nezůstal jen u kritiky, tak je pravdou, že poměrně brzký stereotyp se tvůrci snaží zmírnit hromadou poměrně dobrých nápadů. Ten, který se mi líbil dost, je ten, že se můžete pomocí kouzelné červené knihy dostávat do myslí různých postav a z jejich nitra jim pomoct přejít jejich osobní problémy. Je sice pravdou, že je to součástí té hromady “fetch questů”, ale zase provedení těchto scén je provedeno opravdu na výbornou a i právě podmanivý vizuál tomu velice pomáhá. Dále se tu vyskytují například soubojové minihry či soudní proces, který vtipně pomrkává na japonskou sérii Ace Attorney. 

Ve výsledku ale i přes kritiku hlavního pilíře celé hry, tedy řešení psychických problémů, jsem se u hry bavil a to zejména v první polovině, kdy jsem si užíval interakci se zábavnými postavami, využíval možnosti hlazení či pojmenovávání všech koček, co ve hře najdu, nebo se snažil splnit hrdinův bucket list (tato aktivita je dobrovolná). Takže ve výsledku to není špatná hra, ke konci však silně dojíždí na dost repetitivní hratelnost a designerské rozhodnutí. Přesto si myslím, že mnoha hráčům má co nabídnout. Přeci jen to, že podle mě hra až až příliš tlačí na pilu, neznamená, že vám nemusí tento styl sednout. Proto u hry opravdu doporučuji si na ní udělat vlastní názor. Už jen pro ten naprosto čarovný a kouzelný vizuál, spolu s jedním z nejkrásnějších soundtracků. 

A Space for the Unbound - Líbezný stereotyp
A Space for the Unbound je milá adventurka, která exceluje hlavně díky audiovizuální složce. Bohužel ale ztrácí na špatném fázování příběhu, stereotypní náplni a přílišném tlačení na pilu.
Pozitiva
  • Nádherný pixel art, atmosféra a výtečný soundtrack
  • První půlka hry
  • Vedlejší aktivity a možnosti, příjemný mix žánrů
Negativa
  • Přílišné tlačení na pilu v předání vážných myšlenek
  • Přepálená délka a úmornost posledních dvou kapitol
  • Jednotvárné a stereotypní ukoly a hratelnost
75%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (0 Hlas)
0%

Komentuj!