Pokémon Scarlet & Violet – Jeden krok kupředu, dva vzad

Devátá generace série Pokémon si před sebe rozhodně neklade nízké ambice. Pokémon Scarlet & Violet nabízí nejen první open-world svět ze série, ale dokonce i plnohodnotný online co-op režim. Nevylámali si však autoři z Game Freak na svých ambicích zuby?

Recenzovaná verze: Nintendo Switch (Pokémon Scarlet)

Když jsem v únoru tohoto roku recenzoval Pokémon Legends: Arceus, tak jsem v té chvíli ještě netušil, že další plnohodnotná generace je za humny. Arceus byl v rámci série závanem svěžího větru a náznakem, že další díly by se konečně mohly vymanit z letité formule, která sérii provází již od prvního dílu na Game Boy. Bylo pro mě však překvapením, že Game Freak si nevezme skoro žádný čas na to, aby zhodnotil, co v Arceus fungovalo, co ne, co použít do jejich další mainline titulu a čeho se naopak vyvarovat.

Aby totiž Pokémon Scarlet & Violet stihlo vyjít ani ne rok od vydání předchozí hry, musela logicky naprostá většina vývoje obou her probíhat paralelně a nejspíš i v jiných týmech. Tomu odpovídá i výsledek, kde se obě hry sice pokouší o to samé, tedy přenést Pokémony do open-worldu, avšak každá z nich volí trochu jiný přístup. V jistých aspektech se více dařilo Pokémon Legends: Arceus, v jiných zas Pokémon Scarlet & Violet a v některých je propast mezi oběma tituly tak masivní, že je to až šokující. Je tedy poněkud frustrující, že ideální Pokémon hra se nachází někde mezi nimi, ale i v ideálním případě, kdy si Game Freak opravdu vezme to nejlepší z obou, si na ní budeme muset další generaci počkat. Ale popořadě.

Pokémon Scarlet & Violet nám představuje nový region Paldea, inspirovaný Pyrenejským poloostrovem. V roli nového studenta místní prestižní pokémoní školy Naranja či Uva (podle toho, jakou verzi hrajete) své působení na škole začínáte v ideální čas. Ředitel školy totiž vyhlásil takzvaný Treasure Hunt, kdy se každý student vydává na svou dobrodružnou pouť po regionu, aby nalezl něco, co by mohl nazvat svým osobním pokladem.

Našemu hrdinovi se nabízí hned tři cesty. Ve Victory Road na něj čeká tradičních osm stadionů Pokémoní ligy a souboje s jejich vůdci, čímž získá kvalifikaci k souboji s Elitní čtyřkou a Šampiónem regionu Paldea, a možná i příležitost uzmout vytoužený titul Šampióna. Na Path of Legends se pak může vydat po stopách legendárních Titánů, kteří údajně střeží byliny nesmírné moci. Ve Starfall Street pak hráč vyhlašuje válku místnímu gangu delikventů Team Star, rekrutovaných z řad místních studentů. Ani to však není koncem hráčovy cesty a vyvrcholení příběhu se nachází až v samotném centru Paldey, tajemném kráteru Area Zero…

Ačkoliv je poněkud paradoxní, že potenciálně nejvíce svazující tématika ze všech dosavadních zasazení série, tedy školní prostředí, vyústila v první pravý open-world titul ze série, tak bude lepší se od těchto myšlenek oprostit a namísto se spokojit s faktem, že k přechodu na open-world konečně jednou došlo. Přísně lineární systém cest, stadionů a HM útoků už zkrátka byl až příliš ohraný a nebylo ho dále kam posouvat. Zato pokémoní verze Breath of the Wild, kdy můžete kdykoliv jít kamkoliv a objevovat a chytat neustále další a nové příšerky, má ohromný potenciál. Otázkou je jen, jak ho co nejlépe uchopit.

Nutno říct, že první hodiny strávené v regionu Paldea jsou naprosto skvělé. Region je opravdu velký, plný rozmanitých oblastí a prohánět se na hřbetu legendárního Pokémona Koraidona či Miraidona pláněmi, pouštěmi a zasněženými horskými vrcholky, chytat jednoho nového Pokémona za druhým, hledat skryté předměty a pouštět se do klasických tahových bojů s náhodnými trenéry, to vše funguje na jedničku. Je velmi jednoduché ztratit pozornost, seběhnout z vyšlapané cestičky a utopit desítky minut v honbě za dalšími svítícími cingrlátky v dáli. Vašeho pokémoního oře navíc v průběhu hry můžete upgradovat a naučit ho plavat či plachtit vzduchem, čímž se explorace stává ještě zábavnější a hladší.

I sebelepší open-world však potřebuje zaplnit obsahem, který bude hráči dávat další motivaci pokračovat, a v tomto aspektu Pokémon Scarlet & Violet přece jen trochu pokulhává. Kde Arceus doplnil hlavní příběh řadou sidequestů, Scarlet & Violet se omezuje pouze na tradiční propriety her z hlavní série – pouť za titulem Šampióna, boj proti týmu zloduchů a pátrání po tajemství legendárních Pokémonů z krabičky. Chvályhodnou novinkou je, že tentokrát hra nabízí možnost vydat se po stopě každé z nich svým vlastním tempem a jednotlivé úkoly plnit v libovolném pořadí.

Tady se však sluší říct jedno velké ALE. Hra vám sice technicky dává značnou volnost, ale neobsahuje žádnou formu level scalingu. Ve vaší pouti tak, pokud se nebudete přísně držet návodu s doporučeným pořadím, eventuálně narazíte na příliš obtížnou či příliš jednoduchou výzvu. A když se obtížnou rozhodnete pokořit grindem, akorát tím z výzev adekvátních pro vaši současnou úroveň vytváříte výzvy příliš jednoduché. Série Pokémon se nikdy nevyznačovala svou obtížností, avšak i tak je v Scarlet & Violet až extrémně jednoduché úplně vypadnout z kolejnic.

Řešení se přitom přímo nabízí – jednotliví vůdci stadionů například mohli mít několik variant svých týmů podle toho, kolikáté v pořadí se je rozhodnete vyzvat. Podobně by šlo škálovat i titanické bosse či trenéry nepřátelských týmů. Nejsem příznivcem agresivního level scalingu za každou cenu – je důležité, aby hráč při průběhu hrou cítil nějaký hmatatelný progres, aby jeho úsilí nepřišlo kvůli zbytku světa, který ho neustále dohání, vniveč. Stejně tak ale není příliš zábavné připravit se o zábavnou výzvu jen proto, že se v open-world hře rozhodnete jít doprava namísto doleva. K čemu pak takový open-world vlastně je? Zde bych opět vyzdvihl systém zón v Arceus, který sice nedával hráčům takovou potenciální volnost, ale podobným problémů se téměř vyhnul.

V podobném duchu by se však dalo pokračovat. Užili jste si rychlejší tempo soubojů, nový systém tahů (i přes jeho chyby) a různé varianty útoků z Arceus? Bohužel, to vše je pryč a namísto toho se vracíme k soubojům zcela klasického formátu, včetně nesnesitelně pomalých soubojových hlášek. Bavilo vás být přímo zapojený do chytání Pokémonů a využívat stealthu a návnad, či dokonce bossfighty s Noble Pokémony? Bohužel, každého nového Pokémona musíte ulovit klasickým způsobem v souboji. S radostí jste se vrhli do plnění řady vedlejších úkolů, které vám pomohly k plnění vašeho Pokédexu a posloužily jako příjemný a neagresivní způsob, jak se více dozvědět o herním světě? Bohužel, musíte se spokojit s hlavními příběhovými liniemi. Až na zasazení do otevřeného světa jsou základy série při starém, ale buďme upřímní – Pokémoni jsou pořád Pokémoni a základní koncept Pokémonů, tedy chytání příšerek a souboje ve stylu značně složitějších kámen, nůžky, papír, se jen tak neomrzí v jakékoliv formě.

Aby to tak nevyznělo až příliš negativně, Scarlet & Violet nabízí i řadu novinek a pozitivních změn. Asi největší inovací je nový bojový gimmick zvaný Terastal Phenomenon. Od šesté generace, která představila Mega Evolution, jsme se každou novou generaci dočkali nového gimmicku… a musím uznat, že i přes prvotní skepsi musím uznat, že Terastal Phenomenon by mohl být tím zlatým středem, který série už tak dlouho hledá. Každý Pokémon má nově kromě svého základního jednoho či dvou typů i bonusový Tera typ, do kterého ho může trenér jednou během zápasu „terastalizovat“. Tím získá vlastnosti svého Tera typu a příslušné útočné i defenzivní výhody i nevýhody. Nejedná se tak o pouhý bonus ke statistikám či exkluzivní výhodu pro několik málo vyvolených Pokémonů, ale o potenciálně obří množství divokých a překvapivých kombinací, které mohou strategicky značně zamíchat online zápasy.

S Terastallizing jsou spjaté i nové Tera raidy, kde se v singleplayeru i co-opu pro čtyři hráče můžete postavit Pokémonům s různými Tera typy, a získat tak jednak zajímavé odměny, ale i nové Pokémony do své sbírky. Tera raidy se samozřejmě podobají Dynamax raidům z předchozího Sword & Shield, avšak díky různým drobným změnám působí daleko svižněji. Potěší i nová Let‘s Go mechanika, kdy svého pokémoního miláčka můžete vyslat z pokébalu na průzkum, nechat ho samotného bojovat a trénovat s divokými Pokémony a dokonce i ho nechat sbírat předměty. Velmi příjemná a logická je možnost craftování TM útoků. Poměrně vtipná je i nová featura pořádání pikniků, během které můžete z nasbíraných potravin připravovat lahodné sendviče a získat tak různé buffy. A samozřejmě, velkým trumfem je přítomnost co-opu Union Circle, kde s dalším hráčem můžete bez omezení brázdit Paldeu a chytat spolu Pokémony.

Příjemně překvapil i příběh, který, jak už to tak u Pokémonů bývá, sice žádné ceny za scénář roku nevyhraje, ale v porovnání s nesmírně unylými extrémy typu Pokémon Sun & Moon jde určitě o krok správným směrem. Rozdělení příběhu do tří téměř separátních linií příběhu určitě prospělo a jednotlivé zápletky a charaktery tak mají daleko větší prostor „dýchat“, a konec je až překvapivě propracovaný a bombastický. Co do scénáře se samozřejmě jedná primárně o hru pro děti, ale občas dokáže být zábavná a vtipná i pro dospělé. Jednu výtku si však neodpustím – vzhledem k neustále většímu důrazu na filmovost cutscén je chybějící dabing čím dál víc nepřijatelným a nepochopitelným opomenutím. Doba izometrických chibi postaviček je už dávno pryč a se současným pojetím působí absence dabingu nesmírně zvláštně. Alespoň že hudba, na které se tentokrát podílel i Toby Fox (vývojář Undertale) zůstává jako tradičně výborná a dokáže řadu příběhových momentů správně nakopnout.

Nicméně, nemá smysl nadále chodit kolem horké kaše. Pokémon Scarlet & Violet má jeden značný problém, kterým je jeho technický stav. Jen čistě po vizuální stránce se jedná i v rámci exkluzivit na Nintendo Switch o hluboký podprůměr. Jednoduché či chybějící stíny a nasvícení, směšně rozmazané textury, primitivní komplexita terénu, do očí bijící problémy s pop-inem objektů, prolínáním objektů, absurdně trhané animace objektů v dálce… Ne všechno se dá svést na zastaralý hardware Switche, když jen letos jsme se dočkali Xenoblade Chronicles 3, která je oproti Scarlet & Violet o světelné roky kupředu, nebo když víme, že Switch dokáže v relativně hratelné kvalitě utáhnout hry jako The Witcher 3 či Dying Light.

Nemusíme ani chodit tak daleko, protože i všeobecně relativně průměrný Pokémon Legends: Arceus vypadal a běžel lépe. I v takovéto kvalitě však engine nestíhá. Nedá se ani hovořit o propadech framerate, protože stabilních 30 FPS se nedočkáte v podstatě nikde a hra se pohybuje spíše kolem hranice 20-25 FPS, přičemž dokáže padnout až k 15 FPS. O nic lépe si nevede ani rozlišení, které v náročnějších oblastech v handheldovém režimu připomíná éru GameCube.

Hra navíc trpí myriádou bugů a glitchů. Abych byl ke hře fér, musím zkonstatovat, že to nejhorší, co se mi stalo, byl propad texturami a podivné animační kiksy. Nezaznamenal jsem tak žádný pád hry, bug znemožňující postup dál či poškození uložených pozic. Dle internetových diskuzí se však zdá, že jsem v tomto měl poměrně velké štěstí. Míra glitchů se zdá se stupňuje při hraní v multiplayeru, kdy hra očividně nezvládá synchronizovat obě postavy a naprostá většina zábavných, až děsivých, animačních problémů pochází z něho. Tak či tak je technický stav hry naprosto nepřijatelný a pro first-party Nintendo exkluzivitu až dodnes téměř nepředstavitelný. Nezbývá než doufat, že Game Freak horečně pracuje na patchích, a nebo ještě lépe, na kompletní výměně svého enginu pro příští díly. Tak masivní fenomén jako Pokémon si něco podobného příště dovolit již nesmí.

Pokémon Scarlet & Violet jsou tak i přes řadu pozitivních stránek značně frustrujícím titulem, který sice dokáže zabavit na dlouhé hodiny, ale na každém druhém rohu vyčnívá nějaká drobná či větší chybka či nedomyšlenost nebo nedodělanost, které vám neustále připomínají, jaký potenciál open-world Pokémoni mají, ale jak daleko jsme od toho ho naplnit. Ambice ze hry číší na každém kroku, ale nejspíš je čas vrátit se na stromy a začít od základů, a to především co se týče technické implementace.

Komentuj!