Gungrave G.O.R.E – Návrat do PlayStation 2 éry

Určitě málo z vás si pamatuje hru na PS2 jménem Gungrave, u nás zapomenuté fosilie, v zahraniční hry s kultovním statusem. I přesto, že tato série během roku 2002, ve kterém vyšla, získávala poměrně průměrná hodnocení, nakonec nadobudla poměrně kultovní status. Přeci jen by této sérii jen tak pro nic za nic nevyšlo i anime, které mělo podobný úspěch. Dále následoval i díl druhý s podtitulem Overdose, ten si ale odnesl naprosto stejně průměrné, místy až podprůměrné, hodnocení jako jednička a série zanikla. 

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Přes to všechno se ale tato série zaryla do mysli mnoha fanouškům. Za to nejspíše i mohl ten fakt, že se notně inspirovala akčními snímky Johna Woo a jedná se o čistou bezmyšlenkovitou akci, pospojovanou příběhovými sekvencemi. Proto hráčům, kteří chtěli více propracovaný akčňák nebo toužili po něčem ve stylu Devil May Cry, nemusel více arénovitý přístup akce sednout. No pro ty, kteří chtěli anime střílečku s hordami nepřátel, stylovou hudbou a drsným hlavním hrdinou, se jednalo o hidden gem.

Jak je na tom ale Gungrave G.O.R.E? Přinesl konečně do série čerstvý vítr a nebo se snaží o to samé, jen v hezčím kabátku?

Bohužel mám špatnou zprávu – je to úplně to samé jak v roce 2002. Tím pádem, pokud vás děsí pomyšlení, že strávíte ve hře cca 14 hodin pouze zběsilým procházením arén a kosením salvy různých nepřátel pořád dokola do zvuku electronic metalu, tak si rovnou od skóre odečtěte 15%, recenzi zavřete a zahrajte si přístupnější Evil West. Pro ty z vás, kteří ale hledáte old schoolovou akci, věnujte mi trochu vašeho času a možná toho ve výsledku nebudete litovat.

O co tam vlastně jde?

Příběh se odehrává v nejmenovaném městě, které je sužované kriminálním syndikátem jménem Millénium. Hlavní hrdina Grave je po jistých problémech z minulých dílů členem speciální jednotky, která proti tomuto gangu bojuje a snaží se i z města vymýtit nebezpečnou drogu jménem Seed, kterou právě Millénium produkuje. Příběh tedy není nic světoborného, ale to mu za špatné mít vlastně ani nemůžeme, jelikož svůj účel i v tomto díle splňuje na výbornou. Tím je jednoduše navodit pocit poctivého akčního braku a to mu jde na výbornou. I v tomto díle se vždycky na začátku i konce mise dočkáte poměrně kvalitních cutscén, které oplývají tím poctivým devadesátkovým badass stylem, i když by tedy mohly být trochu delší.

Tenhle devadesátkový styl se ale ve hře drží naprosto všude a to bohužel i v těch horších aspektech.

 Co tu proboha dělají Korejci?!?!?

Ano, je to tak. Na hře nedělají Japonci, kteří sérii vytvořili, ale nýbrž korejské studio IGGYMOB s lehkým dohledem originálního tvůrce a dvěma japonskými skladateli, aby to přeci jen mělo ten klasický styl. No upřímně, vůbec byste nepoznali, že na tom dělá jiný tým. Ono vlastně i studio IGGYMOB se nechalo slyšet, že jim jde o to, aby udělali prostě tu stejnou hru, jako tu, kterou milují. Takže bez nějakých modifikací či ambicí, prostě čisté a nefalšované pokračování Gungrave. Výsledkem je prostě čistá, na dnešní poměry zastaralá hra s archaickou hratelností.

Přiznám se tedy bez mučení – já se u ní bavil, ale i tak jasně a čistě vidím její nedostatky. A teď už se na ně konečně spolu s hratelností podíváme.

Celá hratelnost spočívá v tom, že máte za úkol vyčistit celé město od zlých gangů v rámci zásahové akce vaší speciální jednotky. Takže se s Gravem posouváte v příběhu pomocí jednotlivých misí. Ty jsou jako jedna velká aréna, rozdělena na úseky. Pokusím se vám to jednoduše a věcně vysvětlit: vejdete do místnosti – boom prásk – vejdete do další místnosti – metalová hudba, boom prásk – další místnost – ještě metalovější hudba a třicet nepřátel naráz, boom prásk. Do toho je celý design úrovní opravdu jak z PS2 koridorovek. Všude na vás svítí šipky, abyste se náhodou neztratili a také všude leží náhodně hozené překážky, abyste náhodou nešli tam, kam nemáte. Prostě předpotopní zastaralý design úrovní jak z PS2, jenže když se naladíte na tu notu, bude vám to naprosto jedno. 

Vy si totiž místy ani těch lokacích všímat nestihnete. Hra si totiž přímo bude užívat vás zaměstnávat hordami nepřátel a tím i naprosto absurdně zvyšovat obtížnost, jak se jí zlíbí, i přestože máte možnost si jí navolit. Všude se totiž vyskytuje různá plejáda nepřátel a na každého funguje jiná taktika. Ve chvíli, kdy se na vás třeba nahrne deset nepřátel, kdy každý druhý je jiným typem, už se vám lehce orosí čelo, jelikož jeden na vás hází plynové bomby, co vám zhoršují útok, další na vás střílí čtyři rakety, co vám uberou hodně HP, do toho se tam ještě postaví tři cvaldové s rotačákem a aby toho nebylo málo, tak ještě dvě “jelita” se štíty. No a vy si představte, že najednou se na vás sesype čtyřicet takových nepřátel a spustí se takový chaotický masakr, že ten daný úsek budete tak desetkrát opakovat. V ten moment se vám z normal obtížnosti stane skoro až NIGHTMARE sekvence. Otázkou ale je, je to špatně? 

Tahle hra se celou dobu takto prezentovala, jako zastaralá střílečka, která vám má naskytnout naprosto frenetickou a místy i frustrující akci, stejně jako díl předešlý, no a daří se jí to. Bohužel se ale tímto způsobem naprosto sama zavrhla do herního ztraceniště tohoto roku a to právě i díky stereotypu, který tu bezpochyby je. 

Tomu ani nepomáhá fakt, že tu máte poměrně široký výběr možností na vylepšování postavy. Různá nová komba jsou sice cool, ale jelikož už v základních kombech využíváte opravdu hodně tlačítek, tak odemykání nových vám v tom udělá ještě větší bordel a vy se často přistihnete, že mačkáte prostě vše a doufáte, že jste trefili správnou kombinaci. I tak ale možnosti vylepšení beru do plusu.

Když ale u toho stereotypu zůstaneme, tak je pravdou, že tvůrci se to snaží občas mírně zředit a to třeba misí na jedoucím vlaku, občasnými QTE nebo poměrně epickými bossfighty. Bohužel ani to nestačí, a to i spolu s opravdu zastaralou fyzikou nepřátel a samotného gunplaye, kdy většinou ani nemáte pocit, že jste daného nepřítele zasáhli až do doby, než se prostě svalí na zem. Komicky také poté působí i třeba sekvence výbuchu, kdy například něco vybouchne a vy vidíte, že v tom výbuchu nepřítel pouze stojí a až oheň ustane, tak teprve pak se svalí na zem. Prostě zastaralý design.

Je to vše ale špatně?

I přes to všechno ale na hru jednoduše budu mírnější, jelikož hlavní otázkou je: bavil jsem se? Ano, bavil. Je pravda, že jsem si ji dávkoval a po dlouhém dni v práci nebo na večerní paření se jednalo o opravdu skvělou odpočinkovou zábavu. Často jsem do naprosto božího soundtracku headbangigoval a ve velkém kosil nepřátele, dal jsem si takhle čtyři stage a hru vypnul. Nejedná se o žádnou vypiplanou pecku, ale jen o poctivou žánrovku z PS2 éry, která sice bohužel nese sebou všechny neduhy té doby, ale zase v určitých dávkách prostě poctivě pobaví a to je to hlavní. 

Pokud máte chuť na poctivé akční béčko se všemi neduhy z PS2, neváhejte a Gungrave G.O.R.E například ve slevě zkuste, nebo v Game Passu ve kterém se hra nachází. Je to poctivý akční nářez, který se nesnaží být nic víc. Umí být frustrující, stereotypní a k naštvání, ale zároveň je to prostě fajn návrat do dob, kdy tyto hry byly in a upřímně nás bavily. Za mě je to zasloužených 65% a vy, kteří máte tento typ rádi, si přidejte dalších 5%.

Komentuj!