Soulstice – Ďábelsky všední

Hack’n‘slash akce, či takzvané character action hry ve stylu Devil May Cry, jsou sice převážně výsadou japonských tvůrců, ale italští Reply Game Studios se nám pokusí dokázat, že to nemusí být vždy pravidlem. Vyrovná se Soulstice co do hratelnosti svým slavným vzorům a dokáže třeba nabídnout i něco navíc?

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Království Keidas je sice díky častějším a častějším útokům démonických přízraků tuze nepříznivým místem k životu, avšak rytířský Řád popelavého meče vzal přísloví o vymítání čerta ďáblem možná až příliš doslovně. Sestry Briar a Lute, sloužící Řádu, jsou chimérou, dvojicí duší obývající jedno tělo. To jim sice dává nadpřirozené schopnosti, které jsou sice nesmírně užitečné v boji proti démonům, avšak zátěž, které vystavují své tělo, si na něm vybírá krutou daň. Zoufalé situace si však vyžadují zoufalé řešení a sestry jsou tak vyslány na výzvědnou misi do města Illdan, nad kterým se otevřel trhlinový portál do světa přízraků. Briar ani Lute však zatím netuší, že na ně čeká jejich zatím nenáročnější mise, která tvrdě otestuje jak jejich bojový um, tak jejich sesterské pouto…

Pouť popelavé rytířky Briar a její přízračné sestry nabývá formy podobné libovolnému dílu Devil May Cry, tedy akční adventury, kde poklidnější momenty strávené průzkumem úrovní, sbírání power-upů a herní měny a jednoduchými platformingovými a logickými výzvami střídají s železnou pravidelností momenty zběsilé akce, kdy je vaším úkolem co nejrychleji, nejefektivněji a pokud možno bezbolestně sprovodit ze světa stále větší a větší davy démonických přízraků či dokonce nebezpečných bossů. A chvílemi je vlastně až osvěžující, jak moc je Soulstice ve svém přístupu staromilská. Až na moderní grafiku by pohodlně zapadla do knihovny titulů z druhého PlayStation vedle svých největších vzorů.

Jádro hry samozřejmě tvoří souboje, které plní svou roli poměrně zdatně. Sekat v roli Briar démony a přízraky s obřím mečem a pozorovat, jak explodují v změť krve a částicových efektů, je nepopíratelně uspokojivé a do značné míry i komplexnější, než by se možná dalo čekat. Selekce pohybů Briar sice zpočátku není z nejbohatších, avšak brzy se v jejím arzenálu objeví nové zbraně jako ocelová rukavice, ozubený bič či luk, z nichž každá najde své využití proti specifickému typu nepřátel. Komplexita pozvolna narůstá i co se týče složení nepřátelských skupinek, které čím dál více kombinují nepřátelské typy s různými silnými a slabými stránkami, jež se navzájem doplňují. V rámci hack‘n‘slash žánr by mělo jít o standard, ale i tak nezbývá než zkonstatovat, že Soulstice se určitě snaží z principu stereotypní souboje okořenit, a relativně se jí to i daří.

Pravděpodobně nejunikátnějším prvkem soubojového systému je přízračná Lute, která slouží jakožto hlavní obranný mechanismus Briar. Ta se svým dodgem totiž příliš parády nenadělá a na scénu tak přichází její sestra, která dokáže na dálku vykrývat nepřátelské útoky, odrážet blížící se projektily a zpomalovat či omračovat napichující se nepřátele. To vše stiskem jediného tlačítka, které na obrazovce vyskakuje jako quick-time event. Lute je rovněž zdrojem pro souboje kritických aur, které Briar umožňují uštědřit rány barevně označeným nepřátelům. Lute však nedokáže aury udržovat věčně a pokud to přeženete, Lute na chvíli zmizí, čímž se Briar stane na malou, ale někdy kritickou chvíli zcela bezbranná.

Pokud však schopností obou sester dokážete efektivně využívat, postupně tak naplňujete ukazatel jednoty, který Lute činí v boji čím dál efektivnější a dovolí vám využívat jak takzvané synergické útoky, během kterých sestry spojí své síly, tak takzvaný stav vytržení, který slouží jako obdoba Devil Trigger z Devil May Cry a posílí tak všechny útoky Briar. Pokud však nedokážete svou démonickou stránku držet na uzdě, může Briar propadnout stavu berserku, kdy bezmyšlenkovitě útočí na všechny strany a vy můžete pouze udávat její směr pohybu.

Jak je z předchozích řádků nejspíš patrné, během soubojů se toho děje dost, což někdy bývá až na škodu. Efektů a mechanik se občas nakupí až tolik, že není nic složitého ztratit pozornost a vystavit se tak nepřátelské palbě, aniž by vám bylo pořádně jasné, co jste měli udělat jinak a lépe. To je obzvlášť časté při používání Lute, která má na své schopnosti cooldowny. Ve vřavě boje však často není jasně patrné, že obranné schopnosti zrovna nejsou dostupné. Situaci nepomáhá ani často chaotická kamera, která se hrdinně snaží zabírat co největší část bitevního pole, avšak tempu soubojů zkrátka často nestačí a lock-on ji dokáže vykolejit úplně. Nejedná se o kritické chyby a většina soubojů se obejde bez větší míry frustrace, avšak co do pohodlnosti na své vzory Soulstice zkrátka nemá.

Souboje tedy mají leccos do sebe, bohužel hra je old-school i v jiných aspektech, kde už jsou její designové senzibility značně méně osvěžující. Mluvím především o level designu, který se nedá popsat jinými slovy než nudný. Úrovně se mimo soubojové arény skládají z lineárních koridorů a obligátních odboček vedoucích k pokladům, které si jsou navzájem podobné jako vejce vejci jak rozložením, tak vizuálně. Hra sice zpočátku působí velmi atmosféricky a vizuálně impozantně, avšak neustále stejné temné a depresivní uličky gotického města laděného do tmavomodrých odstínů, lemované haraburdím a hořícími troskami, případně podobné chmurné interiéry, jsou časem až zoufale stereotypní a člověk se až modlí za jakoukoliv obměnu, která však během více než 20 hodin dlouhé kampaně téměř nepřijde.

Stereotypní bloudění se hra snaží aspoň trochu ozvláštnit platformingovými prvky, kde dojde na využití Luteiných aur, jež dokáží zhmotnit přízračné plošinky. Ani ty však příliš nepotěší, a z velké míry to je kvůli statické kameře, která jednotlivé scény nezabírá účelně, ale na efekt. Odhadnout tak, kam Briar skočí, je často o náhodě. Poněkud frustrující jsou i četné neviditelné zdi, které jsou v úrovních umístěné bez většího ladu a skladu. Střecha ohraničená neviditelnou zdí tak může vizuálně vypadat stejně jako střecha, na kterou se dá vyskočit pro skrytý předmět.

Ty nejlepší hack‘n‘slash akce většinou volí jednu z variant. Buď přizpůsobí svým soubojům úplně všechno a neobtěžují hráče s žádnými dalšími zbytečnostmi, nebo v nich souboje tvoří jen jednu ze složek variabilního celku, který s pomocí efektních cutscén a různých arkádových vložek a meziher hraje především na wow efekt. Soulstice však není ani ryba, ani rak. Cítím, že by spíše chtěla patřit do té druhé kategorie, mezi tituly jako Bayonetta, ale na to je její hratelnost až příliš stereotypní, neochotná experimentovat, a i v jiných aspektech se až příliš opatrně drží při zemi.

Poměrně velká pozornost je věnována příběhu, který se soustředí především na interakce dvou sester Briar a Lute. Tu je na místě pochválit dabing z úst Stefanie Joosten, kterou můžete znát jako sniperku Quiet z pátého dílu Metal Gear Solid. Joosten dabuje obě sestry a o jejím talentu svědčí hlavně fakt, že vám garantuji, že pokud byste to nevěděli, tak to zaručeně nepoznáte. Je však škoda, že jejím výkon do značné míry zastiňuje scénář. Obě sestry jsou poměrně generické postavy bez náznaků hlubší osobnosti (Briar je klasická cynická a odměřená bojovnice, Lute zas nevinná a naivně optimistická), vedlejší postavy jakbysmet a svět Soulstice je sice potenciálně zajímavý, ale události zachycené ve hře jsou až příliš komorní na to, aby odkryl svůj potenciál.

Celou hru navíc provází neúprosně pochmurná nálada, kde není žádné místo pro odlehčení ani nadsázku. Osobně si však myslím, že k hack‘n‘slash žánru podobné excesy téměř neodmyslitelně patří a dovedně dokáží nahradit často téměř zbytečný příběh, který by akorát zdržoval od akce. Například ačkoliv na jemnější nuance příběhu Metal Gear Rising: Revengeance si mnoho let po dohrání určitě nevzpomenu, absurdně epické bossfighty, plné naprosto stupidních macho hlášek a doplněné přepáleným soundtrackem mi v paměti utkvěly dodnes. Soulstice se sice bere velmi vážně, ale dosáhne tak akorát toho, že vám z ní po dohrání v paměti nezůstane zhola nic.

Soulstice je jedním slovem kompetentní. Třemi slovy pak kompetentní, ale nenápaditá. Velmi slušný soubojový systém bohužel sráží dolů celková repetitivnost designu a nezajímavý příběh. Jedná se sice o sympatický pokus, avšak do velikánů hack‘n‘slash má ještě velmi daleko.

Komentuj!