Trine 4: The Nightmare Prince – Pohádkové dobrodružství

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, sídlilo v dalekém Finsku vývojářské studio Frozenbyte. To se proslavilo především sérií 2,5D pohádkových plošinovek Trine. Po úspěšném prvním dílu a ještě úspěšnějším druhém dílu však přišel díl třetí, v němž se autoři rozhodli sérii přesunout do plného 3D. Tento ušlechtilý záměr se jim však z mnoha důvodů zcela vymkl z rukou a hrozilo tak, že se značkou definitivně rozloučíme. Avšak nestalo se tak a o několik let později naštěstí přichází čtvrtý díl Trine 4: The Nightmare Prince, který se po stránce hratelnosti vrací ke kořenům.

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Pokud vás série Trine doposavad míjela, nejlépe se dá připodobnit k legendární logické plošinovce The Lost Vikings od Blizzard Entertainment (tehdy ještě Silicon & Synapse), v níž musela trojice Vikingů s odlišnými schopnostmi procházet stále komplexnější plošinovkové úrovně a řešit obtížné hádanky. Trine tento koncept převzala a dále rozvinula pro moderní publiku. Hlavní hrdinové, kterými jsou čaroděj Amadeus, rytíř Pontius a zlodějka Zoya, se od sebe zcela radikálně liší – Amadeus dokáže vytvářet kouzelné krabice a plošinky, Zoya kromě svého luku má k dispozici i lano, kterým může přitahovat různé předměty a Pontius září především v soubojích, ale ostatním postavám může jeho štít posloužit například i jako plošinka.

S postupem času si postavy navíc odemykají nové schopnosti. Díky množství různých abilit mají hádanky většinou více než jedno řešení, čemuž napomáhá i fyzikální model. Kreativní hráči tak mohou hádanky obejít způsoby, se kterými tvůrci zcela určitě nepočítali. Zásadně jiný je taktéž zážitek ze sólo a co-op průchodu hrou. V singleplayeru hráč ovládá pouze jednu postavu, která se podle potřeby přeměňuje na ostatní, zatímco v co-opu po obrazovce pobíhají postavy až čtyři, z čehož samozřejmě plyne nutnost odlišného přístupu k řešení hádanek. Kde pro jednu z postav může překonaní překážky být hračka, pro ostatní dvě to už bude o poznání těžší.

Trine 4: The Nightmare Prince v konceptu nic zásadního nemění a pouze dopilovává osvědčené herní mechaniky předchozích dvou dílů. Oproti předchozím dílů je o něco větší důraz kladen na řešení logických hádanek než na souboje. Ty jsou díky řadě nových schopností hlavních hrdinů (jako jsou Pontiův snový štít či Zoyino vílí lano, popírající gravitaci) ještě zábavnější než kdykoliv předtím a nabízí velice impozantní variabilitu. Chvíli si hrajete s portály, chvíli se hádanky točí okolo směřování světelných paprsků, chvílemi stavíte lanové mosty. Zkrátka jste při průchodu hrou téměř neustále zásobováni novými hratelnostními prvky s frekvencí, podobající se těm nejlepším plošinovkovým úrovním z dílen Nintenda.

Variabilita se týká i úrovní a prostředí, v němž se odehrávají. Opět zcela nedůležitý příběh, který zcela ignoruje cliffhanger třetího dílu a jehož MacGuffinem tentokrát je princ zběhlý z čarodějnické školy, pronásledovaný nočními můrami, protáhne naši trojici hrdinů řadou unikátních lokací. Ty, jak už je v sérii dobrým zvykem, jsou po audiovizuální stránce zcela dech-beroucí, ať už se jedná o zámecké zahrady, zasněžené horské vrcholky nebo temné jeskyně. Nedá se upřít, že občas jsou tak přebarvené a přesvícené, že až hraničí s kýčem, ale v záplavě temných a depresivních her působí zcela neironická pohádkovost Trine 4 jako svěží vánek. V podobném duchu se nese i scénář a dialogy. Zábavné špičkování trojice hrdinů sice žádnou cenu za nejlepší scénář nevyhraje, ale přesto dokáže vyvolat úsměv na rtech.

S pohádkovou atmosférou je spjatá i relativně nízká obtížnost. Jak jsem již zmiňoval, většina hádanek se dá vyřešit vícero kreativními způsoby. To však logicky znamená, že na nějaké, jakékoliv, řešení přijde po chvíli zkoušení téměř každý. U určitých hádanek si to tvůrci uvědomují a různými způsoby se snaží zamezit jejich “rozbití”, u většiny vám však nechají volnou ruku. A jestli vám náhodou nějaká z postav umře, stačí pár vteřin počkat a objeví se ve vaší partě živá a zdravá. Pokud tedy čekáte, že se u řešení puzzlíků nějak výrazněji zapotíte, poohlédněte se o dům dál.

Podobný stav platí i u soubojů. Předchozí díly mívaly nepřátele klasicky rozmístěné po úrovni, jak tomu u plošinovek bývá. Trine 4: The Nightmare Prince však všechny souboje přesunula do uzavřených arén, do kterých hodí pár kusů nepřátel a vytvoří pro ně nové plošinky. Druhů nepřátel je velmi málo a celou hru se opakují, k tomu navíc nepředstavují téměř žádnou hrozbu. V singleplayeru stačí přepnout na rytíře Pontia a bezhlavě kolem sebe mlátit mečem, což všechny souboje ukončí do minuty. Souboje nejsou ani tak dlouhé ani tak časté, aby začaly být otravné, pouze jsem si neustále kladl otázku, k čemu ve hře vlastně ještě vůbec jsou. Za celou dobu hraní jsem game over obrazovku viděl zhruba třikrát, a to i když počítám bossfighty, které jsou podobně primitivní. Obzvlášť u posledního bosse jsem měl problém uvěřit, že nenabízí větší výzvu a čekal jsem, že mě hra překvapí jeho další fází. Namísto toho se však spustilo outro a titulky.

Co se týče technických aspektů hry – jak už bylo zmíněno, po vizuální stránce hra vypadá zcela fantasticky a dopomáhá ji i skvělá pohádková hudba. Na PlayStation 4 Trine 4 běží ve velmi plynulých 60 FPS ve Full HD rozlišení, tudíž ani z tohoto pohledu si nemám na co stěžovat. Majitele PlayStation 4 Pro však může zamrzet, že na rozdíl od Xbox One X si hru nezahrají ve vyšším rozlišení. Jediný bug, který jsem zaznamenal, se týkal někdy podivné fyziky, která se tak úplně nedokázala vyrovnat se změtí provazů a předmětů, kterou jsem se snažil vyrobit.

Trine 4: The Nightmare Prince je velmi bezpečné pokračování, po nepovedeném třetím dílu se však jedná přesně o to, co série potřebovala. Ani níže položená obtížnost mi nemohla zabránit v tom, abych si čtvrté dobrodružství Amadea, Pontia a Zoyi navýsost užil. A jelikož je singleplayer zábavný sám o sobě, věřím, že v co-opu s kamarády či rodinou získá čtvrtý díl Trine i přes návrat k 2,5D perspektivě nový rozměr.

Komentuj!