Zaregistrovať sa

Heslo vám bude zaslané na vás.

Kam až byste zašli pro splnění svých největších snů, ať už by jimi bylo neomezené bohatství, veškeré vědění vesmíru nebo třeba monster truck? Odpověď hrdinů Dicey Dungeons je jasná – jsou ochotni zúčastnit se tajemné televizní soutěže, pořádané samotnou Štěstěnou. Nedá se upřít, že možnost vyhrát vše, co si můžete přát, nezní lákavě, má to však jeden zásadní, předem utajený háček. Boj se štěstím by byl o dost jednodušší, kdybyste nebyli proměněni v chodící hrací kostky…

Recenzovaná verze: PC

Dicey Dungeons je dalším z řady nezávislých rogueliků/roguelitů, které bychom v posledních pár letech mohli přehazovat vidlemi. Překvapivě se však nadaným tvůrcům daří neustále přicházet s novými a neotřelými nápady, jak žánr inovovat a vyčnívat z řady. Letos jsme si už představili výbornou karetní Slay the Spire a další pokus přichází z dílny Terryho Cavanagha, autora, který na herní scéně není žádný nováček. Obě komerční hry, které zatím vydal, retro plošinovka VVVVVV a hypnotická hudební arkáda Super Hexagon, se dají počítat mezi to nejlepší, co se na nezávislé scéně dá najít. Očekávání tedy nebyla nízká, ale s potěšením mohu zkonstatovat, že Dicey Dungeons jsou pro Terryho třetím zářezem do řady.

Pokud byste chtěli Dicey Dungeons zařadit do nějaké škatulky kromě poněkud neurčitého termínu roguelite, který o samotné hratelnosti příliš neřekne, nejvíce by se vyjímala mezi tahovými RPG. V roli válečníka, čarodějky, zloděje či dalších povolání cestujete po mapě poseté rozličnými monstry, bojujete s nimi v tahových soubojích, získáváte lepší výbavu a postupujete dungeonem až na konec, kde čeká bossfight. Koncept starý skoro jako videohry samy, jak už ale nejspíš tušíte, jádro zábavy spočívá někde trochu jinde.

V počítačových hrách odjakživa hrála svou roli náhoda, ať už se jednalo o hody dvacetistěnnou kostkou v Dungeons & Dragons hrách, šance na zásah v tahových strategiích nebo náhodné generování úrovní. Do jisté míry je pro určité žánry prvek náhody užitečný, jelikož v momentě, kdy ho eliminujete, se z vaší hry stávají šachy s přesně daným, objektivně nejlepším postupem. Ovšem pokud je vaše hra na náhodě závislá až příliš, narazíte na odpor hráčů. Lidské mozky mají totiž zajímavou vlastnost, že se více soustředí na případy, kdy náhoda nehrála ve váš prospěch. Co když v Člověče, nezlob se hodíte tři šestky za sebou? Zcela v pořádku. Co když hodíte tři jedničky? To počítač podvádí, RNG algoritmus je vadný a neustále máte smůlu. Nedá se tudíž divit, že náhodu se vývojáři snaží různými způsoby maskovat.

Dicey Dungeons naproti tomu je, zcela nekompromisně, pouze o házení kostkami. Každý tah hráč nebo jeho protivník hodí několik kostek, které je následně možno použít v hráčově vybavení, co v závislosti na hodnotě kostek má různé efekty a účinky. Jako nejjednodušší příklad poslouží základní meč, který podle vložené kostky uděluje 1-6 poškození. Pokročilejší výbava už má ale pravidla složitější. Lopata uděluje poškození stejným způsobem jako meč, ale při použití s hozenou šestkou ještě navíc oslabí jeden kus nepřátelské výbavy. Ohnivá koule jde použít pouze se sudými kostkami, ale jako bonusový efekt spálí jednu z protivníkových kostek. Některé předměty se aktivují až poté, co do nich vložíte kostky o určitém součtu. A tak dále. To samozřejmě platí jak pro hráče, tak pro nepřátele, kteří stejně jako vy trpí a vzkvétají dle rozmarů náhodného generátoru.

Hazardní hráči nepochybně budou v sedmém nebi, pro všechny ostatní by však nepochybně nebylo moc fér být zcela odkázaný na hozené kostky. Hra vám naštěstí dává mnoho způsobů, jak vržená čísla ovlivnit. Mezi vybavením se najdou například předměty, které kostky dokáží sčítat, odčítat, duplikovat, násobit, dělit na víc kostek, obracet či vytvářet zcela nové kostky. Je však třeba počítat s omezeným inventářem o pouhých šesti políčkách a nalézt ideální rovnováhu mezi útočnými a ostatními předměty. V případě, že to přeženete s generátory kostek, budete sice mít kterákoliv čísla, jaká si budete přát, nebudete je však mít jak použít. A právě v momentech, kdy se vám povede sestavit ideální kombo a nepřátelé budou umírat při pouhém pohledu na váš inventář, do sebe všechno zapadne.

Na papíře to sice může znít složitě, samotné hraní je však nesmírně intuitivní. Dicey Dungeons na rozdíl od mnoha dalších roguelitů laťku obtížnosti posouvá pomalu a snaží se vás jemně dostat do hry. První postava, válečník, dokonce má schopnost vyměnit nevhodné kostky za nové. Po první jednoduché výhře však začnete odemykat další a komplexnější postavy, které se od sebe poměrně drasticky liší. V nabídce jsou například robot, který kostky nehází, ale generuje stisknutím tlačítka a snaží se s jejich součtem trefit do limitu procesoru, čarodějka, která nepoužívá předměty, ale kouzla, jež musí kostkami vyvolat z knihy kouzel, ale může tak učinit několikrát za tah, nebo šašek, který si své útoky líže z balíčku karet.

Už v základu jsou postavy výjimečně rozmanité, hra však skrývá ještě mnohem víc obsahu, než se na první pohled zdá. V souladu se stylizací hry do podoby zmíněné televizní soutěže na každou z postav čeká šest epizod s různými pravidly a rostoucí obtížností. Některé situaci mění jen mírně, jiné ale představují zcela nové herní mechaniky. Eliminační kola slouží jako těžká obtížnost, v kolech z paralelního univerza je všechno trochu jiné, od vybavení počínaje a statusovými efekty konče a v bonusových kolech se k zvýšené obtížnosti z eliminace ještě přidávají speciální náhodné modifikátory s negativními účinky.

Přehršel nápadů si bohužel ale vybírá daň v znovuhratelnosti, která je obvykle světlým bodem roguelitů. Ve hře sice je třicet šest epizod (plus jedna finální) s náhodně generovanými mapami, jednotlivé průchody jednou epizodou si však jsou nebezpečně podobné. To se projevuje především u těch těžších úrovní, které budete procházet několikrát a začnete si nevyhnutelně všímat podobných map, podobného lootu a podobného složení nepřátel. Ve chvíli, kdy epizodu úspěšně dohrajete, není příliš důvodů se k ní vracet, jelikož se s největší pravděpodobností odehraje podle stejného scénáře. Jako tradiční, znovuhratelný roguelike mód mohou nejlépe posloužit zmíněná bonusová kola, v nichž máte pokaždé jinou startovní výbavu a jiné modifikátory obtížnosti.

Největší zábava však z mého pohledu spočívá v neustálých změnách pravidel, objevování úskalí nových epizod a jejich následného vyřešení. I navzdory chabé znovuhratelnosti se Dicey Dungeons může pyšnit solidní délkou. Jednotlivé epizody zaberou zhruba 30 až 40 minut hraní, v ideálním případě vás tak čeká minimálně dvacet hodin zábavy. Díky obtížnosti určitých epizod však toto číslo může reálně být mnohem vyšší. Za sebe mohu říct, že mi toto poněkud neotřelé pojetí roguelite konceptu skvěle sedlo. Hra se rozdělením na úrovně dovedně vyhnula stereotypu a jednoduché, ale poutavé kostkové souboje ve mně skoro okamžitě probudily skrytého gamblera. Mezi epizodami se však našly některé, které mi přišly vysloveně otravné až neférové a zasloužily by si menších balančních úprav. Jak ale všichni víme, náhoda je blbec a objektivně musím uznat, že z toho, co jsem viděl, náhodný generátor nijak nepodvádí ani ve prospěch hráče, ani ve prospěch nepřátel. Nedá se tedy vyloučit, že jsem měl prachsprostou smůlu.

Sympaticky na mě zapůsobil i svět televizní hry, na jehož pozadí se Dicey Dungeons odehrává a celkový tón hry. Jedná se sice o totální nesmyslný mišmaš všeho možného, ale buďme upřímní – od hry, kde ovládáme chodící kostky, nemůžeme čekat žádný propracovaný a logický příběh. Mnohem důležitější třeba je, že jednotliví sokové, ať už to jsou fantasy stvoření, sci-fi výmysly nebo mluvící zvířata, jsou od sebe jasně rozpoznatelní a mají tématické a zapamatovatelné schopnosti. Hra také disponuje příjemným smyslem pro humor. Už intra a outra jednotlivých epizod vykouzlí úsměv na tváři, ale vůbec nejvtipnější je bestiář, jehož stránky postupně plníte plněním in-game výzev. Několik málo řádků textu dokáže nepřátelům vtisknout překvapivě mnoho charakteru.

Za cílem zapamatovatelnosti a přehlednosti se vydalo i grafické zpracování. Některá pozadí jsou možná až příliš spartánská a málo detailní, ale komiksová stylizace postav k uvolněné atmosféře hry sedí na jedničku. Překvapivě však jednoduchá grafika neznamená, že by hra běžela na plynulých 60 FPS na jakékoliv trochu moderní sestavě. Po launchi tomu tak bylo, ovšem po patchi, který změnil metodu vykreslování textu, začalo v určitých soubojích docházet k mírným propadům. Zaznamenal jsem také několik bugů, týkajících se ovládacího rozhraní, na hře se však stále aktivně pracuje a její technický stav se neustále zlepšuje. Za zmínku stojí nesmírně chytlavý chiptune soundtrack od hudebnice s přezdívkou Chipzel. Ta s Terrym Cavanaghem spolupracovala už na jeho předchozí hře a bez jejího soundtracku by Super Hexagon nebyl ani poloviční, což se ji povedlo zopakovat i v případě Dicey Dungeons.

Dicey Dungeons je zkrátka rychlá, variabilní, intuitivní a především vrcholně zábavná hříčka, která z jednoduchého nápadu dokázala vytěžit naprosté maximum. Pokud hledáte něco, čím si na pár desítek minut odpočinete od komplexních tříáčkových kolosů, jste na správné adrese, I přes občasnou frustraci jsem se na hru nikdy nevydržel zlobit dlouho a vždycky jsem se brzy připlazil pro další dávku hazardu. Tentokrát už tu zatracenou čtvrtou epizodu za čarodějku přece musím překonat. A jestli ne na tenhle pokus, tak zaručeně na další. A další. A další…

Hru na recenzi poskytl Terry Cavanagh

Dicey Dungeons – Prchlivé štěstí
Dicey Dungeons je rychlá, variabilní, intuitivní a především vrcholně zábavná hříčka, která z jednoduchého nápadu dokázala vytěžit naprosté maximum.
Pozitíva
  • Intuitivní a svižná hratelnost
  • Nápadité úrovně
  • Chytlavý soundtrack
Negatíva
  • Menší znovuhratelnost
  • Občas frustrující
85%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (0 Hlas)
0%

Komentuj!

komentárov