Zaregistrovať sa

Heslo vám bude zaslané na vás.

Paradox Interactive, respektive jejich vývojová větev Paradox Development Studio, platí v oblasti strategií pro příznivce komplexních her a systémů jako dlouholetá jistota. Již od roku 2000, kdy vyšel první díl jejich vlajkové série Europa Universalis. Ten poprvé představil jejich vizi takzvaného žánru „grand strategy“, který namísto tradičních strategií, simulujících lokální konflikty jednotlivých armád, nabídl hráči možnost vydovádět se v globálním měřítku po stránce militaristické, diplomatické i ekonomické. Na úspěch Europa Universalis, zasazené do periody 15. až 19. století, navázaly série jako středověké Crusader Kings, druhoválečné Hearts of Iron či sci-fi Stellaris. Poněkud přehlíženým titulem v portfoliu Paradoxu byl i spin-off Europa Universalis: Rome s atraktivní tématikou antického Říma, na jehož odkaz navazuje právě dnes recenzovaný Imperator: Rome.

Recenzovaná verze: PC

Imperator: Rome poněkud překvapivě nezačíná v době, kdy Řím už byl dominantní silou Apeninského poloostrova a Evropy obecně, ale již v roce 304 př. n. l, kdy byla říše Alexandra Velikého po jeho smrti rozdrobena na následnická království, Kartágo ještě nemuselo být zničeno a Řím urputně bojoval s Etrusky. Herní mapa se však neomezuje na Evropu a okolí Středozemního moře, ale obsahuje i blízký a vzdálený Východ včetně Indického subkontinentu. Pokud vás tedy mocenské boje v Středomoří nezajímají, můžete například sjednotit Indii nebo Afriku. Omezení jste pouze svojí fantazií, jelikož se můžete ujmout kontroly nad jakýmkoliv, sebetiternějším nárůdkem na mapě.

Takových nárůdků jsou na mapě stovky, jestli ne tisíce a kromě obligátních velmocí jako zmíněný Řím, Kartágo nebo Egypt mezi nimi najdete skutečně obskurní kmeny, často historicky doložené z jednoho jediného zdroje. Z množství možností logicky vyplývá, že ne každému mohla být věnována stejná péče a liší se především geografickým umístěním a výchozí politickoekonomickou pozicí.

Rozdíly nalezneme především ve třech hlavních kategoriích národů – monarchie, republiky a kmeny. V monarchiích vede zemi jeden panovník, po němž převezmou otěže jeho následníci, což je předmětem následnických sporů. Republiky vede konzul, který se zodpovídá senátu, složeného z více frakcí. Jeho názor sice lze zčásti ignorovat, ale zvyšuje se tím míra tyranie, nesoucí sebou různé negativa. Kmeny se dělí na usazené a kočovné a jejich hlavní třecí plochou je přítomnost kmenových náčelníků a jejich armád, jelikož žádný z nich se nespokojí se svým přiděleným kusem koláče a neustále chce víc.

Naprostá většina herního dění se odehrává na z předchozích titulů Paradoxu dobře známé světové mapě, která je sice o něco menší než megalomanská Europa Universalis, ale vynahrazuje to svou maniakální detailností. Stačí se podívat na českou a slovenskou kotlinu, která je rozdělena do více než třicet územních celků, vycházejících z latinských názvů z dobových pramenů a může tak sloužit i jako historická učebnice. Věděli jste například, že Litoměřice se objevily pod názvem Nomisterium již na Ptolemáiově mapě z druhého století?

Podobně jako starší Europa Universalis: Rome vycházel z třetího hlavního dílu série, Imperator: Rome, i přes nový název také ve velké míře vychází z aktuální Europa Universalis IV, kterou okořeňuje o prvky z ostatních sérií Paradoxu. Konkrétně se jedná o systém charakterů z Crusader Kings a systém populace, inspirovaný starší Victoria 2. Aby však nedošlo k zahlcení hráče, zmíněné systémy nejsou tak komplexní jako v původních hrách, ze kterých byly převzaty. Dalo by se tak říci, že Imperator: Rome se snaží o nalezení zlaté střední cesty mezi několika rozdílnými proudy hratelnosti.

Většina systémů bude hráčům Europa Universalis IV důvěrně známá. Cílem hry je opět vámi zvolenou civilizaci dovést k prosperitě a světové dominanci, ať už s použitím války, ekonomiky či diplomacie. To vše je na svém místě a funguje velmi podobně. Nedá se ale nevšimnout, že i když je vše na svém místě, je to v poněkud zjednodušené podobě. Komplexní systém obchodních cest byl nahrazen prostým importem a exportem surovin, který generuje peníze v podstatě samovolně. Systém národních nápadů a zákonů je přítomen, ale nenabízí příliš prostoru pro specializaci. Budování říše se omezuje na pouhé čtyři budovy, které jsou od začátku hry všechny k dispozici. Dalo by se pokračovat, ale pointa je jasná – tady se šlo cestou streamlineování pro širší hráčské publikum.

O něco komplexnější je ovšem válčení, které se sice úplně nevyrovná detailnosti Hearts of Iron, ale Europa Universalis hravě převyšuje. Je to logické, jelikož manévrováním armád strávíte většinu hry. Existuje celkem devět typů jednotek s rozličnými výhodami a nevýhodami, z nichž některé jako váleční sloni najdou své využití pouze v určitých částech světa. Největší silou je samozřejmě těžká pěchota, k jejímuž postavení je nutné ovládat zdroj železa, ale i tak je zásadní své armády diverzifikovat. Jednotlivým legiím lze také určovat taktiku, která jim dává různou efektivitu v boji s určitými typy jednotek.

Významnou odlišností je právě systém charakterů, který ze zmíněných Crusader Kings II dělá tak evergreenovou záležitost, jakou je. Namísto anonymních panáků jsou země plné unikátních postav se jménem, statistikami a cíli, které spolu různými způsoby interagují a vytváří tak celou řadu zajímavých situací. O něco podobného se nejspíše snažil i Imperator: Rome, ale zůstal na půli cesty. K intrikaření v podstatě nedochází ze strany NPC ani hráče, protože k němu zkrátka není důvod. S rebelujícími či neloajálními postavami je dětsky snadné se vypořádat či je rovnou ignorovat. Charaktery jsou oproti Crusader Kings extrémně pasivní a v podstatě slouží jen k vyvolání iluze micromanagementu, jelikož je nutné je obsazovat do různých důležitých funkcí. Zda má váš tribun Charisma 8 či 12 však hraje naprosto neznatelnou roli, která se projeví jen mírně vyšší efektivitou v té či oné oblasti.

Základem hratelnosti je stejně jako v Europa Universalis IV takzvaná síla (Power) čtyř různých druhů, komunitou přezdívaná mana. Síla je abstraktní surovinou, kterou vaše země a váš vladař generuje každý měsíc a rozděluje se na vojenskou, občanskou, řečnickou a náboženskou. Kromě stavění nových budov a armád, k čemuž jsou potřeba peníze (získávané z daní a obchodu), je síla potřeba téměř ke všem činnostem ve hře. Chcete postoupit na technologickém stromu? Zaplaťte občanskou sílu. Chcete vyvolat božský zázrak, dávající vám po jeho trvání různé bonusy? To bude prosím 250 jednotek náboženské síly. Chcete změnit zákon? Připravte si 50 jednotek řečnické síly.

Na rozdíl od Europa Universalis IV, kde byly všechny tři typy síly zhruba stejně užitečné, zde však velmi brzo zjistíte, že prim hraje především řečnická síla. Vojenská síla je v podstatě k ničemu kromě občasného zakoupení vojenské tradice. Náboženská síla by teoreticky měla sloužit k udržení stability říše, ale v praxi však je udržet balanc tak jednoduché, že zůstává kromě občasného vyvolání zázraku nevyužita. Občanská síla je o něco užitečnější, jelikož slouží jako surovina pro postup na technologickém stromu a přesouvání vaší populace, ale naprostá většina státnických a diplomatických činností vyžaduje právě řečnickou sílu.

Síla je v komunitě Paradox her značně kontroverzním prvkem, jelikož hru posunuje směrem od simulace k abstrakci podobné například deskovým hrám. To má své výhody i nevýhody, ale v případě Imperator: Rome se klaním spíše k názoru, že na síle toho tentokrát stojí až příliš. To sebou nese jedno zásadní negativum – spoustu herního času je zabito čekáním, až našetříte dostatečné množství síly na nějakou činnost.

Čekání by samo o sobě nemuselo být tak otravné, jenže nic kromě čekání a válčení Imperator: Rome nenabízí. Během doby míru se hráč nemusí starat o téměř nic a zbývá mu tak jen rozpoutávat další a další války. Ani k nim a vytyčení vlastních cílů však nenajdete téměř žádnou motivaci. Neustálá, snadná expanse se vmžiku stane stereotypní a situace v říši se jejím rozmachem nijak extra nekomplikuje. Chybí zkrátka něco, co by sloužilo jako mrkev na klacku, za kterou by se hráči jako oslíci hnali. Crusader Kings II má své mocenské a dynastické boje a Europa Universalis IV má například kolonizaci Nového světa, náboženské boje nebo pletichy ve Svaté říši římské a něco takového v Imperator: Rome bohužel citelně chybí.

Variabilitu neposkytuje ani možnost zahrát si za jakýkoliv stát na mapě, jelikož se za všechny hraje v podstatě stejně. Kmen v Indii má stejnou strukturu jako kmen v Británii, jeho náboženství funguje stejně a objevuje tytéž technologie v technologickém stromu. S nadsázkou by se dalo říci, že po odehrání hry za jeden národ jste viděli vše, co hra nabízí. Speciální události pro významné národy sice existují, ale s výjimkou Říma jich existuje pomálu.

Slušelo by se alespoň okrajově zmínit technický stav hry. Imperator: Rome je překvapivě pohlednou hrou s překrásnou, detailní mapou, která hravě předčí předchozí tituly studia. To si však vybírá daň na vysokých hardwarových nárocích i v případě, že převyšujete doporučené požadavky. Při zrychlení na vyšší rychlosti framerate klesá ke hranici 20FPS v podstatě ihned, ať už hrajete na jakékoliv detaily. To bývalo v pozdějších fázích Paradox her zcela běžné, avšak nyní se tomu děje okamžitě po začátku nové hry. Pochvalu si však zaslouží možnost nativně škálovat uživatelské rozhraní, na které si tak ve full HD či rovnou 4K rozlišení nemusíte brát lupu nebo modifikace.

Nedá se upřít, že Imperator: Rome je zatím nejpřístupnější strategií od Paradoxu. Díky jednodušším herním mechanismům je snadnější na uchopení a dokonce i tutoriál po letech nezdarů konečně vypadá k světu a zručně vysvětlí, o co ve hře jde a na co si dávat pozor. Začátečníkům v žánru tak může skvěle sednout a posloužit jako můstek na cestě k náročnějším titulům. Pokud se ale ve hrách od Paradoxu cítíte jako ryba ve vodě, Imperator: Rome ztrácí jak po stránce komplexity, tak po stránce obsahu. Jistou komplexitu sice nabízí, ale povětšinou se s ní není třeba zaobírat a hráči se nebude dařit o moc hůře.

Nutno říct, že podobný „chudý“ start mívají strategie ze stáje Paradoxu pravidelně. Stalo se tak v případě Stellaris, stalo se tak u Hearts of Iron IV. Nemám pochyb o tom, že za dva nebo tři roky, deset patchů a tři placená rozšíření bude Imperator: Rome výbornou hrou, která se bude moci směle postavit vedle svých kolegů. V současné verzi však nenabízí nic, čím by se od nich odlišil a nic, co by nedělali lépe. Jedná se kompetentní strategii, která dokáže na pár hodit zabavit, ale zkrátka postrádá něco, čím by si své hráče udržela nadlouho. Ti své koupě zatím nemají důvod litovat, koneckonců je příliš brzo po vydání, ale nezbývá jim nic než čekat a doufat.

Hru na recenziu poskytla spoločnosť

Imperator: Rome – Přišel jsem, viděl jsem, klopýtl jsem
Pokud máte rádi žánr grand strategy, zkuste se za dva roky podívat, jak si vede Imperator: Rome. V současné verzi hry však žánr nabízí lepší alternativy.
Pozitíva
  • Propracovaná mapa světa
  • Do budoucna slibný základ hratelnosti
Negatíva
  • Stereotypní hratelnost
  • Nevyužitý systém charakterů
  • Vysoká hardwarová náročnost
60%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (1 Hlas)
80%

Komentuj!

komentárov