Zaregistrovať sa

Heslo vám bude zaslané na vás.

Mutant: Year Zero je původem švédské tabletop RPG, vycházející z ještě staršího RPG zvaného prostě Mutant. A ačkoliv u nás se jedná o téměř neznámou značku, v rodném Švédsku býval Mutant: Year Zero ještě populárnějším RPG než legendární Dungeons & Dragons. Nedá se tak divit, že inspiroval i mladého Davida Skarina, který sice slavil úspěch jako designér série Hitman ve studiu Io Interactive, ale v koutku mysli mu neustále strašil právě Mutant. Proto z týmu odešel, vzal sebou několik dalších členů a vytvořil vlastní studio The Bearded Ladies. To okamžitě po vytvoření nezačalo pracovat na ničem jiném, než jeho vysněné hře z univerza Mutant. Jak dopadl výsledek, Mutant Year Zero: Road To Eden?

Recenzovaná verze: PC

Výsledek v sobě kombinuje souboje podobné novodobé sérii XCOM, stealth prvky (rukopis autorů Hitmana se nezapře) a lineární, příběhový zážitek. Takovýto mix na papíře působí věru zajímavě, bylo tedy otázkou, jestli se ho povede úspěšně i převést v praxi.

Mutant Year Zero: Road to Eden vás uvádí do světa, kde má lidstvo svá nejlepší léta dávno za sebou. Je to tak dávno, že nikdo už neví, jak svět vlastně skončil. Ví se akorát, že část lidstva vymřela na tajemný rudý mor a část se vybombardovala v nesmyslných válkách. Je už ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem, potomci přeživších se museli přizpůsobit novému světu.

Většina lidstva zmutovala v pološílené ghúly, jejichž největší touhou je zabíjet. Část lidstva ale přežila v Arše, nebeském městě, kde žije v relativním bezpečí. O to se starají drsní mutanti Stalkeři, kteří do nebezpečné Zóny vyrážejí na výpravy za zásobami. Bez nich by osud lidstva byl v ještě větším ohrožení, než aktuálně je. I proto je zvláštní, že jejich původ je opředen tajemstvím. Všichni mutanti byli totiž jako malí nalezeni v Zóně a nepamatují si na nic ze svého původu.

Dvěma takovými mutanti jsou i naši dva hrdinové, kačer Dux a vepř Bormin. Ti jsou vůdcem Archy vysláni zjistit, co se stalo s další jednotkou Stalkerů, která se už nějakou dobu neozývá. Tento úkol je nakonec přes varování vůdce přivede až na stopu bájného města Eden, kde mají údajně přežívat předváleční Prastaří. A možná se jim i povede zachránit svět a objevit tajemství svého původu.

Když jsem se přenesl přes zjevnou poctu dílu bratří Strugackých, ze kterého vychází i známá herní série S.T.A.L.K.E.R., tak jsem settingu Mutant Year Zero: Road to Eden přišel na chuť. Až na tu poněkud vykradenou terminologii je poměrně originální a správným způsobem mixuje hořkou ironii a nadsázku s vážnými prvky. A to, aniž by něco působilo trapně či nepatřičně. Sympaticky působí hlavně komentáře hrdinů při nalezení mocných artefaktů jako je lednička, fotbalová helma nebo defibrilátor. Jejich účel byl dávno ztracen ve víru času a postavy tak mohou jen hádat, k čemu vlastně jsou.

Ale bohužel, samotný příběh ve hře hraje trochu druhé housle. Zápletka je prostinká a pozorní čtenáři nejspíš odhalí hlavní zvrat jen z toho, co jsem napsal. Hra také příliš nevyužívá svých zvířecích hrdinů, kteří by určitě mohli dostat více prostoru. Během hraní jsou postavy na komentář skoupé a počet animovaných cutscén za celou hru byste napočítali na prstech jedné ruky. Příběh tak posunují dopředu hlavně monology Starce, vůdce Archy, který vám nepříliš záživným způsobem objasní příběhové pozadí hry.

Ačkoliv příběh svou základní roli plní, tak hráči, co u her hledají hlavně zajímavou narativu, by se měli poohlédnout jinde. A co se týče hratelnosti? Při pohledu na okolní screenshoty se vám určitě vybaví zmiňovaná série XCOM a je tomu tak. Mutant Year Zero: Road to Eden je taktéž tahová strategie, ve které s vaší malou jednotkou vojáků procházíte sérii spíše menších map. Vaši vojáci postupně nabírají na úrovních, získávají lepší vybavení a nové speciální schopnosti. Pokud se tedy těšíte na XCOM s kachnami, mám pro vás ovšem dvě zprávy. A nechám na vás, která je špatná a která je dobrá.

Tou první je, že Mutant Year Zero: Road to Eden se v lecčem hrozně podobá XCOMu. Najdete v něm vše, co by takový XCOM klon měl mít – postavy se pohybují po čtvercové mřížce, schovávají se za nízké a vysoké kryty a mají dvě akce za tah, během kterých se můžou pohybovat, vystřelit, použít předmět (v tomto případě jeden z typů granátů) či speciální schopnost, schovat se do krytu či hlídkovat. A stejně jako v XCOMu, i zde jsou souboje napínavé a smrtící a každé špatné rozhodnutí může mít dalekosáhlé následky.

Tou druhou je, že Mutant Year Zero: Road to Eden se XCOMu vůbec nepodobá z jednoho prostého důvodu – přítomnosti stealth prvků. Nepřátelé se totiž mimo souboje, stejně jako vy, pohybují v reálném čase po mapě a je možné je odchytit mimo dosah jejich kolea odpravit je pomocí zbraní s tlumiči. Průchod mapami tak začne být rutinou. V real-time režimu se proplížíte mapou. Odhalíte ty nepřátele, co se dostatečně vzdálí od ostatních. Během jednoho tahu je zastřelíte, aby nemohli zalarmovat celou mapu. Začnete těmi s nejméně životy, přesunete se na ty s více a pokud je třeba, použijete jednu z těch schopností (stun či zaručený kritický úder), co vám umožní je dostatečně rychle zabít. Když na mapě zbude těch pár posledních nepřátel, co se ze své skupinky odmítají pohnout, je čas vytáhnout hlasité zbraně a sprovodit je ze světa klasickým způsobem.

Čímž nechci říkat, že výše uvedený postup nemá něco do sebe. Zvláště na vyšší obtížnosti, kde speciální schopnosti nejsou dostupné každý souboj, není vymyslet plán pro deratizaci mapy úplně snadné. Pokud ale doufáte, že stealth bude mít vedlejší roli a většinu soubojů budete moci absolvovat bez něj, tak vás zklamu. Nepřátelé velmi brzy začnou nabírat na síle takovým způsobem, že bojovat s nimi na férovku je čirá sebevražda. Lékárničky jsou poměrně vzácným zbožím, takže by se vám mohlo v případě bruteforce postupu klidně stát, že se dostanete do patové situace bez léčení. Zkrátka a dobře, pokud budete Mutant Year Zero: Road to Eden hrát jako XCOM, velmi brzy se potážete se zlou.

Nejsem si zcela jistý, jestli tak masivní důraz na stealth postup byl záměrem autorů. Z mé strany to je trochu promarněná příležitost ze dvou důvodů. Za prvé to děsivě ubírá na variabilitě hry, vaše strategie je neustále stejná a nemění se. Je jedno, jestli bojujete s roboty, ghúly nebo psy, všichni prostě musí umřít během jednoho tahu. V druhé řadě tím nedostatečně vyniká taktická stránka hry. Těch pár tradičních soubojů, které jsem v průběhu hry absolvoval, jsem si velmi užil a ačkoliv mě bavil i stealth postup, uvítal bych, kdyby nebyl nutný v každé situaci.

Co mě také poněkud zklamalo, byl RPG systém vylepšování postav (mutování, chcete-li), kterých máte k dispozici pouze pět. To by samozřejmě nemuselo vadit, ale čekal bych, že v takhle nízkém počtu postav bude každá z nich mít zcela unikátní schopnosti. Tak tomu ovšem není a až na několik unikátních mutací se schopnosti mezi postavami opakují. Vlastně tedy ani moc nezáleží na tom, které postavy používáte. Teoreticky sice můžete využívat různých schopností postav podle situace, ale v praxi si vystačíte se stuny. Na vychytávky jako neviditelnost nebo posednutí protivníka zkrátka nepřijde řada, protože vám nepomáhají v stealth likvidaci nepřátel.

Nepomáhá ani fakt, že zbraní je málo a jsou si podobné jako vejce vejci. Po většinu hry budete používat tiché zbraně, které jsou pouze tři, ale ani v hlasitých zbraních nejsou velké rozdíly. Mapy jsou většinou tak malé, že je úplně jedno, jestli má váš mutant v prackách brokovnici nebo odstřelovací pušku. Jediný důležitý údaj u zbraně je tak její damage a v druhé řadě šance na kritický zásah. Na počtu nábojů v zásobníku a efektivní vzdálenosti téměř nezáleží. Zbraně můžete také vylepšovat různými hledími a nástavci, rozdíly v nich ale jsou minimální. Trochu lepší už je situace u zbrojí a helem, které leckdy poskytují zajímavé bonusy, jako například imunitu proti explozím nebo delší vzdálenost vržených předmětů.

Poněkud zdlouhavý je průzkum map. Vaše postavy totiž nejsou zrovna olympijští běžci a i mimo stealth režim se pohybují velmi pomalu. Průzkumu se ale nelze vyhnout, jelikož hra je velmi upejpavá, co se týče přísunu zdrojů. Součástek na vylepšování zbraní je málo, peněz (v tomto případě šrotu) je ještě méně a lékárniček je úplně nejméně. Stealthu navíc ani nelze využít k přeskočení soubojů, nepřátelé totiž stejně jako vy nabírají na úrovních. Abyste s nimi drželi tempo, musíte vybít víceméně všechny soky, co potkáte.

Stereotyp se vám ovšem může vyhnout díky tomu, že Mutant Year Zero: Road to Eden není dlouhá hra a nestihne tak začít nudit. Je veskrze lineární s občasnými odbočkami a skládá se zhruba z dvou tuctů map. Jejich průchod vám nezabere více než dvacet hodin, přičemž průměrná herní doba se blíží spíše k patnácti. Samozřejmě záleží hlavně na tom, jak moc obtížnou hru shledáte. Pokud dáte na moji poučku, že stealth řeší všechno, neměli byste na normální obtížnost mít velký problém. V opačném případě můžete snadno narazit.

Rozpačité je i technické zpracování. Hra vypadá poměrně pěkně a některé lokace jsou vysloveně krásné, ale optimalizace není úplně vydařená a lidé se solidními konfiguracemi hlásí, že framerate klesá až k 30 FPS. Pro část majitelů AMD procesorů dokonce padá tak moc, že je téměř nehratelná. Ovládání je rovněž očividně přizpůsobeno gamepadům a na klávesnicí s myší není příliš intuitivní. Hodnou chvíli jsem si nemohl zvyknout na dva režimy ovládání. V real-time režimu klasicky ovládáte postavy klávesami WSAD a kamerou otáčíte myší. V tahovém režimu je tomu ale naopak, tudíž chodíte klikáním myši a kamerou pohybujete WSAD. Dokonce chybí i možnost posunovat kameru pohybem ke krajům obrazovky.

Značka Mutant Year Zero má do budoucna velký potenciál, ale Road to Eden ho úplně nenaplňuje. Vývojáři v něm nastínili svou vizi kombinace tahových soubojů a stealthu, která ale v současné podobě působí příliš přímočaře a rutinně. Své fanoušky si nepochybně najde a i mě víceméně celou dobu bavil, objektivně v něm ale vidím spoustu chyb, které mu brání být něčím víc, než zajímavým příslibem do budoucna.

Hru na recenzi poskytla spoločnosť

Mutant Year Zero: Road to Eden – Piknik u cesty do nebe
Mutant Year Zero: Road to Eden je sympatický pokus o netypickou kombinaci žánrů, který ovšem ještě potřebuje doladit. Nejedná se o nezábavnou hru, ale trpí stereotypem a primitivností určitých herních prvků.
Pozitíva
  • Zábavné tahové souboje
  • Zajímavý svět a postavy
  • Vhodně zvolená délka hry
Negatíva
  • Přílišný důraz na stealth, vedoucí ke stereotypu
  • Povrchní RPG prvky
  • Nevýrazný příběh
65%Celkové hodnotenie
Hodnotenie čitateľov: (2 Hlasy)
70%

Komentuj!

komentárov

O autorovi

Milovník videoher všeho druhu, především indie her a konzolí značky Nintendo. Nepohrdne žádným žánrem, ale vyhledává především RPG, plošinovky a rogueliky v jakékoliv podobě. Kromě hraní má v oblibě turistiku, elektronickou hudbu a komiksy.

Súvisiace príspevky