Zaregistrovať sa

Heslo vám bude zaslané na vás.

Pokud v diskusi proneseme slovo Doom, tak nejen herním zasvěcencům, ale i lidem, kteří hry sledují pouze okrajově, bude tento název jistě povědomý. Tato série dnes již kultovních her položila základy moderním 3D akcím a dokonce jim dala do vínku i své jméno, jelikož ve své době se FPS hrám říkávalo “doomovky”. Doom se tak stal základním monolitem herní historie. A protože mám někdy pocit, že mnohým mladým hráčům se pod pojmem Doom vybaví pouze moderní remake z roku 2016, pojďme zavzpomínat na dávná léta a připomeňme si až do dnešní doby zářící perly herní historie. Zůstaneme u pixelovaté grafiky, archaických rozlišení, operačního systému DOS a seznámíme se s klasickými zástupci rodokmenu.

Doom (10. 12. 1993)

Po vydání megahitu Wolfenstein 3D se ze studia id Software staly vývojářské hvězdy. První opravdu úspěšná 3D akce přinesla plnou finanční nezávislost a firma se mohla koncentrovat na vývoj dalšího titulu. Technologický guru John Carmack zahájil práce na nové verzi herního enginu, designér Tom Hall připravil designový dokument zvaný Doom Bible, grafici Adrian Carmack a Kevin Cloud se kreativně vyřádili při tvorbě co nejreálnějšího prostředí a vzorem pro postavy se staly latexové modely z dílny Gregora Punchatze. Na propracovaných úrovních se střídavě podíleli John Romero, Sandy Pedersen a také Tom Hall. Řízný rockový soundtrack, inspirovaný soudobými heavy metalovými songy,  dodal Bobby Prince.

Výsledkem byl Doom. Temné sci-fi prostředí Marsu jako kulisa pro invazi z pekla, horor, násilí, reálné lokace, labyrinty chodeb, tuhá akce. Vše, po čem hráč bažil a čemu se mu doposud v takové míře nedostávalo. Odezva byla fenomenální. U Wolfensteinu 3D osvědčený shareware model slavil úspěch i zde. První zdarma dostupná epizoda vyvolala tak obrovský zájem hráčů, že došlo k pádu univerzitního serveru ve Wisconsinu, na kterém byla hra umístěna. Distribuci mělo studio plně pod kontrolou, Doom se prodával i v kamenných obchodech a jeho věhlas převýšil dokonce i pověst operačního systému Windows 95, který mohutně tlačil Microsoft. Není divu, že popularity Doomu využil i samotný Bill Gates, který se s brokovnicí nechal zvěčnit v herním enginu.

Jak pravil John Carmack, příběh ve hře je jako příběh v pornofilmu – dějový podkres je sice tak nějak očekáván, ale nehraje tu zásadní roli. Doom je na tom podobně. Pokud příběh přeskočíte, hru si můžete nerušeně užívat i bez jeho znalosti. Vesmírná korporace UAC (United Aerospace Corporation) provádí na měsících Marsu – Phobosu a Deimosu – experimenty s teleportací v okolí tajemných Anomálií, časoprostorových zlomů. Zprvu úspěšné pokusy vedou ke katastrofě a z teleportů se na Phobosu zhmotňuje pekelné zlo v podobě záplavy krvežíznivých netvorů z pekla. Bezejmenný vesmírný mariňák, familiárně nazývaný Doom marine či Doom guy, zocelený pro boj v těch nejtěžších situacích, je vyslán na průzkum nouzové situace. Jeho bratři ve zbrani mizí v útrobách základny a poté, co se po zuřivé střelbě, explozích a bolestných výkřicích roznese pouze zlověstné ticho, musí jednat. Vyzbrojen pouze pistolí se vydává pomstít své padlé kamarády a zlikvidovat pekelnou invazi.

Doom nabízí celkem tři epizody – Knee-Deep in the Dead, The Shores of Hell a Inferno. Osm regulérních úrovní v každé a navíc tři tajné levely, k nimž musíte najít skrytý vstup. Méně pozorní hráči tudíž mohli být o některé lokace ochuzeni. V současnosti  vizuální a technologické provedení už neoslní, nicméně spolu s moderními enginovými porty  je Doom stále zábavný a excelentní hratelnost i nadčasový zážitek nabízí dodnes. V době vydání se ovšem jednalo o naprostou bombu.

Technologický základ – 3D engine pojmenovaný idTech 1, přinesl realistické ztvárnění komplexů základen na Marsových měsících i pekelných lokací v Infernu. Oproti plochým úrovním Wolfensteinu se můžeme kochat kompletně texturovanými zdmi, stropy i podlahami. Hrátky se stíny a osvětlením v kombinaci s atmosférickým soundtrackem umocňovaly strašidelnou atmosféru. Klasický princip 3D akcí – prozkoumat level, najít potřebné klíče a otevřít východ, byl povýšen na novou úroveň. Ačkoliv plnou 3D architekturou engine nedisponoval pro technologická omezení dobového hardwaru, propletené chodby, výšková převýšení, schody, výtahy, vodní plochy i kyselinová jezera a labyrinty chodeb umožňovaly dokonalou exploraci prostředí, s přimhouřením oka takřka v realitě. A což teprve aktivace spínačů nebo nášlapných čidel, otvírajících skryté zdi, což umožnilo zpřístupnit secret. Nebo taky uvolnit příval rozzuřených nepřátel.

Protivníci, kteří se proti nám postaví, se stali kultem. Slabí zombifikovaní vojáci, Impové, Kakodémoni, Pekelní baroni či Ztracené duše, Démoni familiárně díky své růžové barvě nazývaní prasata. A ikoničtí bossové – Cyberdémon a Spider Mastermind. Každé z monster vizuálně výjimečné, se specifickými útoky a ihned snadno rozeznatelné. Nejen to, i zvukové projevy mutantů umožňovaly odhadnout, co na hráče vyběhne z nejbližších dveří. V jiných FPS hrách nevíděné jsou vzájemné souboje mezi příšerami. Sledování těchto střetnutí jednak vyvolá úsměv na tváři hráče a také mnohdy napomáhá k získání taktické výhody.  

Co by byla akční hra bez bohatého arzenálu. Pistole, brokovnice, rotační kulomet, plazmová puška, to jsou relativně běžné zbraně. Ovšem Doom nabízí hned dva unikátní klenoty. Prvním z nich je motorová pila. Ultimátní zbraň nablízko, umožňující z démonů vyrábět krvavé řízky. A samozřejmě BFG – Big Fucking Gun, vysílající mocný výboj energie, jenž vypaří vše živé v okolí. Obě tyto zbraně vstoupily do herní historie. Pokud si dobře pamatuji, nenašly mnoho následovníků.

Kombinace vyladěného arzenálu a atraktivních monster umožnily namíchat výtečný koktejl frenetické akce. Dokonale vyvážená obtížnost v pěti stupních náročnosti, hektické souboje v temných koridorech, šokující momenty úleku, když na vás vybafla potvůrka schovaná v temném koutu, monstra vybíhající ze skrytých oblastí nebo dokonce teleportující se nebohému hráči za záda. Hráč Doomu tak byl u počítače snadno rozeznatelný díky specifickým úhybným manévrům, nejen na monitoru, ale i v reálu na židli či v křesle. Navíc průzkum zajímavých úrovní s mistrným designem, hledání secretů, nelineární průchod levely. To vše umožnilo dokonalý herní zážitek, který stále předčí většinu moderních 3D akcí.

Novinkou byla možnost multiplayeru, která umožnila masakrování živých hráčů navzájem. John Romero těmto soubojům dal název Deathmatch – pojem, jenž se používá doposud. Doom přinesl také kontroverze. Násilí, všudypřítomná krev, krvavé cáry tkání, pekelné symboly i mučená torza těl, při jejichž tvorbě se údajně autoři inspirovali u skutečných násilných fotografií. Pověst brutální a krvavé hry se šířila do celého světa, i když moralisté nebyli zrovna nadšeni. Herní znalci atmosféru Doomu vyhledávají i nyní a mnozí doomeři ani nepočítají, kolikrát hru dohráli. Základní kámen série byl položen a id Software mohli kout ocel, dokud byla žhavá.

Doom II: Hell on Earth (10. 10. 1004)

Doom zaznamenal nebývalou popularitu, což s sebou neslo i prodejní úspěch. Z hlavních osobností id Softu, zejména Johna Carmacka a Johna Romera, se staly celebrity a oba se předháněli v předvádění svého vozového parku v podobě nových modelů monopostů Ferrari. Statistiky uvádějí, že Doom byl nainstalován na více než 10 milionech počítačů, v což samozřejmě třeba počítat i pirátské verze.  Doom se rozšířil nejen na PC platformě, ale stal se magnetem i pro hráče konzolí.

Za této situace není divu, že se id Software pustili do tvorby pokračování. Osvědčený engine zůstal prakticky beze změn, ve vývojářském týmu došlo k obměně na postu level designéra. Místo Toma Halla,  jenž odešel ještě před vydáním prvního Doomu, se posilou týmu stal American McGee, tehdy nováček, ale dnes ostřílený vývojář, který je známý vsouváním svého jména do názvu svých her. Doom II: Hell on Earth vyšel čistě jako komerční produkt a id Software podepsali lukrativní kontrakt s tehdy mladým vydavatelstvím GT Interactive. Magie Doomu opět zapůsobila a hráči v předvánočním období Doom II kupovali jako diví. 2 miliony prodaných kopií ve své době znamenalo fenomenální úspěch.

Jak již podtitul napovídá, druhý Doom přenáší děj na naši modrou planetu.  Doom marine, který se po těžkých bojích na Marsu vrací jako válečný hrdina na Zemi, zjišťuje, že v mezidobí démonická invaze zachvátila i jeho domov. Před očima vidí zničená města, hořící budovy, prchající zbytky lidského pokolení s děsem v očích. Plán je jasný – evakuace hrstky přeživších v záchranných plavidlech do kosmu. Jediný použitelný kosmodrom je však překryt ohnivým ochranným polem. Mariňák se vrhá do akce – podaří se zničit mimozemský odpor, odblokovat bariéru a zachránit přeživší?

Doom II: Hell on Earth tentokrát není rozdělen do epizod a nabízí souvislou kampaň – 30 klasických úrovní a tradičně jako bonus dvě tajné lokace, které uctívají památku legendy Wolfensteina. Osvědčená herní formule a principy zůstávají zachovány, ale jisté rozdíly jsou viditelné v grafice a level designu. Prostředí Země přináší četné otevřené venkovní prostory se světlejší grafickou paletou a atmosféra není tak stísněná a hororová. Rovněž mapy nabývají na větší rozloze, zejména městské oblasti nabízejí výšková převýšení, což pro hráče přineslo nutnost prostorové orientace i skoků v prostoru.

Ale největším přínosem je nová kolekce protivníků. Opět ikonické a nepřehlédnutelné postavy se specifickými útoky a chováním,  které osvěžují akci a připravují nové nástrahy. Nenáviděný Heavy Weapon Dude s kulometem, který je sice slabý, ale v taktické pozici smrtící zejména ve větším počtu, slabší bráška Barona z pekla Hell Knight, chodící kostra Revenant, tlouštík Mancubus a pavoučí mozek Arachnotron. Arch-vile neboli Zaklínač zabíjí smrtícím ohnivým úderem a navíc oživuje mrtvé mutanty. A pro mnohé nejneoblíbenější monstrum – Pain Elemental, který je schopen zaplevelit místnost záplavou poletujících ztracených duší.

Nesmím zapomenout na finálního bosse – Icon of Sin, který ze svých útrob vyvrhuje zástupy mutantů. Skrývá v sobě vypreparovanou hlavu Johna Romera, jež je ovšem přístupná výhradně cheatem. Finální souboj tak opravdu stojí za to a není jednoduché jej zvládnout. Zbraňovou sestavu autoři převzali takřka bez inovací z prvního dílu. Přibyl jen jeden kousek, zato dokonale vymazlený – kultovní dvojhlavňová brokovnice. Můj nejoblíbenější kousek, se kterým se při správné konstelaci hvězd dá zlikvidovat prakticky vše.  

Pokud bych srovnal kvality prvního a druhého Doomu, u mě vítězí ten druhý. Zejména díky pestřejším nepřátelům, což dodává soubojům větší pestrost a variabilitu. I absence medvědobijky v prvním Doomu činí likvidaci nepřítel poněkud zdlouhavější. Druhý Doom přinesl větší nároky na hráče – mnohé úseky jsou obtížnější a některé skrumáže mutantů jsou opravdu výzvou zejména na Ultra Violence. Doom II nastavil kvalitativní standardy na maximum a stále se jedná o nejlepší hru celé série.

První díl našeho historického pojednání představil první a druhý díl Doomu, jež vznikly čistě ve vývojářské dílně id Software. Na dalších hrách v sérii už spolupracovali externí autoři nebo je dokonce vytvořily odlišné vývojářské týmy. O nich se ale dozvíte až v následujícím článku.

 

Komentuj!

komentárov

O autorovi

leebigh

Motto: Život je jen hra. Zkušený hráč a herní collector, až na osmibitové Atari 800 XL a Android telefon výhradně věrný PC platformě. V herním portfoliu dominují akční hry, zejména 3D akce, ale nepohrdne zajímavou hrou jakéhokoliv žánru. Jeho největší herní láskou je ovšem Doom a jeho následovníci. Komunitu pomáhá udržovat svými stránkami Leebigh´s Doom Blog (http://doom.starehry.eu/), které se staly momentálně nejaktivnějším českým webem věnovaném starému dobrému Doomu.

Súvisiace príspevky